Článek
Patřím k lidem, kteří kvůli fotbalu dokážou bez mrknutí oka obětovat spánek, rodinné oslavy i úspory. Odpočítávání dnů do výkopu velkého šampionátu pro mě vždycky bylo to stejné, jako když se dítě těší na Vánoce.
Letos poprvé zažívám něco jiného. Místo obvyklé euforie cítím jen podivnou apatii a chlad. Když se podívám na to, co nás v Severní Americe čeká, poprvé v životě vážně uvažuji o tom, že turnaj budu ignorovat. V momentě, kdy se ze hry pro lidi stane stoprocentně sterilní korporátní produkt, totiž fotbalové nadšení pohasíná.
Nechci se dívat na to, jak FIFA definitivně plive do tváře běžným fanouškům na úkor svých plných peněženek. Letošní mistrovství světa už není sportovní svátek, ale obří, předražený cirkus, který se zcela utrhl ze řetězu. Prázdné sedačky na prvních zápasech mi dávají mlčky za pravdu.
Z fanoušků sponzory oligarchů
Fotbal byl už za první republiky ventilem dělnické třídy. Hrou, kde si chlap z fabriky mohl koupit lístek, dát si pivo a na devadesát minut zapomenout na šéfa.
Jenže letošní šampionát tuto romantickou definici definitivně pohřbil. Ceny vstupenek, letenek a ubytování v USA vyšroubovaly turnaj do sféry, kde se běžný fanoušek stává skoro nežádoucím sociálním elementem.
Čísla jsou šílená. Běžná vstupenka na zápas hostitelské reprezentace v základní skupině se oficiálně vyšplhala na 1 500 až 2 735 dolarů (cca 35 000 až 63 000 Kč). Pokud byste chtěli vidět zápasy v play off z lepších míst, zaplatíte za jediné utkání klidně přes 3 000 dolarů.
A samotné finále? Tam běžné lístky první kategorie začínají na astronomických 7 800 dolarech (téměř 180 000 Kč), přičemž kvůli dynamickému naceňování ceny vystřelily až k nesmyslným 11 000 dolarů za vstupenku.
Když k tomu připočtete letenky přes oceán, ubytování s „vysokohorskou“ přirážkou a fakt, že i pouhá patnáctiminutová cesta vlakem na stadion z New Yorku do New Jersey vás vyjde na 150 dolarů (3 500 Kč), stává se z turnaje pro běžného Evropana nedosažitelný luxus.
Z fotbalových tribun se stal exkluzivní VIP salónek pro korporátní partnery, technologické barony ze Silicon Valley a influencery, kteří ani neví, co je to ofsajd, ale potřebují si udělat selfíčko s předraženým hotdogem. Nejlevnější vstupenky jsou v USA devětkrát dražší než v Kataru.
FIFA už dávno nepotřebuje lidi, co pro tým dýchají a řvou do bezvědomí. Potřebuje zákazníky, kteří poslušně odevzdají své celoživotní úspory za možnost sedět ve 115. řadě obřího betonu. Pokud nemáte na účtu statisíce kapesného, jste pro ně vzduch. A já odmítám hrát roli komparzu v show, která mě vlastně otevřeně nesnáší.
Betonové peklo aneb vítězství aut nad fanoušky
Evropská fotbalová kultura má jasný rituál: sednete na metro/tramvaj, s partou vystoupíte v centru, dáte si v hospodě pivo a pak hlučným pochodem dojdete až k branám stadionu. Město fotbalem žije a dýchá.
V Americe na tento zážitek zapomeňte. Místní městské plánování je totiž z pohledu Evropana naprostá nehoráznost. Většina stadionů v USA nestojí ve městě, ale uprostřed ničeho, obklopená apokalyptickým mořem asfaltu a nekonečných parkovišť.
Vítejte v betonovém pekle. Letecký pohled na finálový stadion MetLife v New Jersey: nekonečné moře asfaltu, kam se bez auta nedostanete. Bizarní je, že letos FIFA toto obří parkoviště pro běžné fanoušky kompletně uzavřela.
Americký urbanismus miluje auta, ale totálně ignoruje lidi. Bez pronajatého vozu jste na šampionátu doslova imobilní, protože hromadná doprava je pro tamní plánovače sprosté slovo. Místo autentické fotbalové horečky v uličkách města vás čeká sterilní popojíždění v zácpách a grilování se u kufrů aut na gigantickém betonovém place za městem.
Americké plánování vás nutí jet všude autem, ale FIFA vám u stadionu zakáže zaparkovat. Legendární obří parkoviště u MetLife Stadium pro 23 tisíc aut letos pro veřejnost neexistuje. Zabraly ho korporátní stánky a partneři FIFA. Chcete přesto přijet vozem? FIFA vás odkáže na kilometr vzdálené nákupní centrum, kde za jedno jediné parkovací místo na den zaplatíte absurdních 225 dolarů (přes 5 000 Kč). Tomu se říká fanouškovský komfort v praxi.
Celé to postrádá duši. Stadiony byly navrženy jako chladné spotřební stroje na peníze, ne jako chrámy sportu. Proč bych měl platit za to, abych strávil nejlepší fotbalové dny života na dálničním obchvatu?
Politická komedie a český komparz
Korunou všeho je už od prosincového losu nevyhnutelná politická One Man Show prezidenta Donalda Trumpa. Šampionát se v americkém podání mění v gigantické PR divadlo plné nuceného patosu, přeletů stíhaček a národního kýče. Fotbal má lidi spojovat, tady ale bude jen rukojmím politického marketingu.
A ruku na srdce, opravdu potřebujeme utrácet statisíce, abychom v tomto bizarním prostředí sledovali, jak český národní tým s velkou slávou vypadne po třech (nebo čtyřech) zápasech bez herní identity? Karel Poborský náš fotbal jednou přirovnal ke hře starých pánů, a my se tomu stále víc blížíme.
Nalijme si čistého vína: bojkotovat tento zámořský komerční cirkus není hřích, ale projev čisté lásky k fotbalu. Skutečná duše hry totiž nezahynula, jen se z moderních arén odstěhovala na český venkov a malá města.
V nejbližších dnech proto raději vypněte televizi, užijte si léto, a pak běžte podpořit svůj místní klub v krajském přeboru. Tam, kde lístek stojí padesátikorunu, klobása voní dřevem, pivo má pěnu a fotbal se hraje pro radost, ne pro miliardové zisky oligarchů. Tam se ještě hraje fotbal, na který můžeme být hrdí. Ne v Americe.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní názor autora
