Článek
Češi mají pověst rovnostářského národa, který úspěch neodpouští a bohatým závidí i nos mezi očima. Jména jako Kožený, Bakala nebo Krejčíř fungují v hospodských debatách jako spolehlivý spouštěč žluči.
Jenže pak je tu Andrej Babiš. Miliardář, který zemi ovládl politicky i ekonomicky, a polovina národa ho nekriticky zbožňuje. Jak je možné, že jednomu oligarchovi poslušně zobeme z ruky, zatímco ostatní chceme vidět v pekle?
Klíč netkví v tom, kolik mají na účtu, ale v tom, že Babiš dokonale pochopil temná zákoutí české nátury.
Destrukce vs. budování: Co po nich zbylo?
Průměrný český volič není hloupý, spíš bych řekl hluboce pragmatický. Když slyší jméno Viktor Kožený, vybaví si vytunelované fondy a pocit, že s ním někdo v devadesátkách ošklivě vyběhl.
Zdeněk Bakala zase zosobňuje zkázu OKD a tisíce nesplněných slibů o bytech pro horníky. Tito muži zanechali v české krajině pocit spálené země, sbalili si kufry a odletěli si užívat luxus na Bahamy nebo do Švýcarska.
A pak je tu Agrofert. Andrej Babiš nepostavil své impérium na vzdušných zámcích z akciového trhu, ale na reálných chemičkách, polích a pekárnách. Volič si sice uvědomuje dotační kauzy a nevybíravé praktiky, ale cestou domů si koupí chleba z Penamu a uzeninu z Kostelce. Vidí fabriky, které stojí, a desítky tisíc lidí, kteří v nich mají práci.
Pro českou náturu je přijatelnější oligarcha, který zemi „vlastní a hospodaří“, než finanční dravec, který fabriku rozprodá na kusy. Volič Babišovi odpustí i miliardy, protože po něm zkrátka vidí hmatatelný výsledek.
„On už má dost, už krást nemusí“
Jedním z nejúspěšnějších triků moderního marketingu bylo přesvědčit českou veřejnost, že extrémní bohatství automaticky maže touhu po dalších penězích. Unaveni nekonečnými aférami tradičních stran, kdy se politici hádali o miliony v krabicích od vína, uvěřili voliči mýtu o čistém oligarchovi.
Narativ, že Babiš šel do politiky „odpracovat dluh společnosti“, zafungoval dokonale.
Tento psychologický trik vytvořil neprůstřelnou imunitu vůči všem kauzám. Zatímco u běžného politika je jakékoli podezření z korupce rozsudkem smrti, nad dotačními kauzami šéfa hnutí ANO jeho příznivci jen mávnou rukou.
Sociologické výzkumy dlouhodobě potvrzují, že pevné jádro jeho voličů žádný skandál nerozhodí. Proč? Protože český volič dospěl k cynickému závěru: tradiční politici podle něj „kradli pro sebe“, zatímco Babiš je manažer státu, který se o kořist aspoň trochu podělí s lidmi.
Sociální úplatky a marketing oběti
Zatímco miliardáři z divokých devadesátých let sledují Česko z bezpečné vzdálenosti svých luxusních vil v zahraničí, Andrej Babiš zvolil zcela opačnou strategii.
Zacílil na ty, na které porevoluční transformace zapomněla – na seniory, lidi s nižším vzděláním a obyvatele strukturálně postižených regionů. Tedy na demografickou skupinu, kterou politologické analýzy dodnes označují za nejvěrnější jádro hnutí ANO.
Babiš jim nabídl to, co od Bakaly nebo Koženého nikdy nedostali: pocit, že na nich někomu záleží. Slevy na jízdné, plošné zvyšování důchodů a neúnavné objíždění kulturáků s obytňákem zafungovaly jako dokonalý sociální polštář.
Každý útok ze strany justice, médií či politických konkurentů navíc jeho marketingový tým mistrně přetavil v útok na samotné voliče. Babiš se stylizoval do role mučedníka, který trpí, protože hájí zájmy „obyčejných lidí“ před nepřátelským systémem. A český volič mu to dodnes s povděkem baští.
Nastavené zrcadlo české nátuře
Nenamlouvejme si, že je Babiš anomálií systému. Podle mě je naším věrným obrazem. Češi totiž ve skutečnosti netouží po morálně čistých lídrech s neposkvrněným štítem. Touží po „šikovných manažerech“, kteří se umí otáčet v šedé zóně – protože takhle v menším měřítku funguje víc než polovina z nás.
Bakalu s Koženým a Krejčířem nezatracujeme proto, že loupili. Zatracujeme je proto, že se s námi na rozdíl od Babiše nerozdělili o kořist.
Otázka na závěr tedy zní: Jsme vážně tak laciní, že nám ke štěstí stačí jedna kobliha a pár drobků ze stolu oligarchy?
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
