Nejčistší voda planety? Ledovcová jezera Jižního ostrova Nového Zélandu

Ledovcová jezera Jižního ostrova patří k místům, která člověka překvapí už na první pohled. Jejich modré, zelené či tyrkysové vody působí tak čistě a intenzivně, že budí dojem, jako by je někdo uměle přibarvil. Přitom jde o naprosto přirozený jev, typický právě pro oblast Jižních Alp.

Jezera Pukaki, Tekapo, Wakatipu, Hawea či Wanaka jsou dnes mezi cestovateli skoro svatým grálem. Nejen kvůli okolním panorámatům zasněžených vrcholů, ale hlavně díky odstínu vody, na který člověk není z Evropy – a to ani z Alp – zvyklý. Kombinace jezer, horských hřebenů a silnic vinoucích se otevřenou krajinou vytváří prostředí, v němž se cestovatel cítí jako ryba ve vodě.

Tyrkysové odstíny ledovcových jezer vznikají díky jemnému horninovému prachu, který se uvolňuje při pohybu ledovců. Tento sediment, označovaný jako kamenná nebo ledovcová moučka, je tak jemný, že zůstává ve vodě rozptýlený i několik měsíců. Když na něj dopadne světlo, odráží se hlavně modrá a zelená složka spektra, čímž vzniká charakteristický mléčně tyrkysový odstín.

Právě Jižní ostrov má k tomu ideální podmínky: aktivní ledovce, velmi hluboká údolí a stálý přítok ledovcových říček. Díky tomu se v jezerech neustále obnovuje směs čisté vody a jemných částic vytvářející fascinující barvu, jejíž obdobu nenajdete snad nikde na světě.

Podstatné je, že za tím nejsou žádná kouzla. Jde o jednoduchou fyziku světla a geologii, které, pravda, v téhle části světa rozehrávají vyloženě magická představení.

Jezero Tekapo je jedním z nejznámějších míst Jižního ostrova. Leží v širokém údolí obklopeném suchou, téměř stepní krajinou, což hezky zvýrazňuje jeho světle tyrkysový odstín. Na rozdíl od některých jiných jezer působí Tekapo klidněji: jeho barva je jemnější, méně „sytá“, pořád ale působí lehce pohádkově.

Typickým detailem, na který narazí každý návštěvník, je pozoruhodná průzračnost vody u břehu. I v místech, kde se dno svažuje prudce dolů, je vidět několik metrů pod hladinu, než se světlo úplně rozptýlí v ledovcovém zákalu. V kombinaci s ostrým horským světlem působí jeho hladina někdy zcela matným, jindy leskle kovovým dojmem.

Jižní část jezera je známá výskytem barevných lupin (česky i vlčí bob), jež vykvétají zhruba v prosinci. Není to původní rostlina, ale novozélandské úřady její výskyt tolerují. Mimo jiné proto, že právě tady její květy tvoří jeden z nejfotografovanějších kontrastů na ostrově.

Jezero Pukaki je pravděpodobně nejvýraznější ze všech ledovcových jezer v Jižních Alpách. Jeho barva je celoročně intenzivnější než u jezera Tekapo, především díky vyšší koncentraci ledovcového sedimentu. Za slunečného dne působí hladina tak kontrastně, že se až ztrácí hranice mezi vodou a oblohou.

Nejsilnější prvek celé krajiny je ale výhled přímo k masívu Aoraki/Mount Cook, nejvyšší hory Nového Zélandu. Silnice State Highway 8 se vine podél břehů a často nabízí výhled přímo k hoře, která se tyčí nad údolím jako majestátní středobod neskutečné scény. Návštěvníci často říkají, že žádná fotografie nedokáže zachytit skutečný pocit prostoru Není to daleko od pravdy. Jezero Pukaki je dlouhé téměř 30 kilometrů a v krajině vypadá jako klidná modrá cesta směrem k zasněženým třítisícovkám.

Zajímavostí je, že voda v Pukaki mění odstín v průběhu roku. Na jaře po silném tání bývá nejjasnější, zatímco na podzim se sediment usazuje o něco rychleji a barva získává jemně „práškový“ vzhled. I to je důvod, proč se právě tohle jezero obvykle objevuje na fotografiích cestovních kanceláří. Působí totiž fotogenicky v jakémkoli období.

Jezero Wakatipu zase působí úplně jinak než Tekapo nebo Pukaki. Má protáhlý, fjordovitý tvar sevřený horskými hřebeny, takže voda je zde tmavší a hlubší. Barva tu není mléčně tyrkysová, spíš jantarově modrá. Pořád je velice čistá, jen jaksi vizuálně těžší.

Jedním z nečekaných detailů je fenomén „dýchajícího jezera“. Hladina se pravidelně zvedá a klesá přibližně o deset centimetrů, což působí dojmem, jako by se celé jezero rytmicky nadechovalo. Nejde o nic záhadného, je to přirozená resonance vody v úzkém údolí, ale když temnou hladinu člověk pozoruje naživo, působí takřka živě.

Okolí jezera je výrazně obydlenější než u předchozích dvou jezer, zvláště v okolí Queenstownu, osmého největšího města ostrova. Díky tomu má Wakatipu jinou atmosféru: je to místo, kde se střídají klidné scenérie a rušnější turistické oblasti. Je to také zajímavý kontrast.

Jezero Hawea působí na první pohled stroze, ale právě proto si ho mnoho cestovatelů oblíbí. Je sevřené dlouhým horským údolím, voda je tmavší a čistá, bez nánosu mléčného sedimentu. Krajina kolem něj je suchá, místy až drsná, a při dobrém světle má jezero klidný, skoro alpský charakter. Je to ideální jezero pro ty, kteří hledají méně turistická místa.

Jezero Wanaka leží je o pár kilometrů dál a nabízí jiný typ estetiky. Je širší, otevřenější a obklopené kopci, jež vytvářejí jemnější, měkčí siluetu než ostré hřebeny u Hawea. Místní ikonický strom ve vodě už sice vstoupil do učebnic, hlavní síla jezera Wanaka je ovšem v celkové kompozici krajiny. Při jasném počasí vytváří hladina dlouhé modré plochy působící až abstraktním dojmem.

Mezi jezery Hawea a Wanaka se nachází nízké sedlo nabízející pohled z jednoho jezera na druhé. Krajina se tu mění během pár minut jízdy: z užšího horského údolí do širokého otevřeného prostoru. Dokládá to pozoruhodnou rozmanitost Jižního ostrova.

Nejlepší období pro návštěvu ledovcových jezer je novozélandské léto a začátek podzimu, tedy zhruba od prosince do března. Voda je tehdy díky úhlu světla nejvýraznější a výhledy nejsou omezené nízkou oblačností. Zároveň je to období, kdy je nejstálejší počasí, zvlášť u jezer podél State Highway 8 směrem k masívu Aoraki/Mount Cook. Kolem něj už panuje drsné horské klima.

Většina vodních ploch je snadno dostupná autem. U jezer Tekapo i Pukaki vede silnice skoro po břehu a krátké zastávky se přímo nabízejí. U jezer Hawea a Wanaka je přístup ještě jednodušší. Malá odpočívadla tu nabízejí výhledy, které vypadají jako profesionální fotografie.

Pokud chcete jeden důležitý tip, vězte, že barva vody je nejintenzivnější kolem poledne. Ráno a večer je jezero klidnější, zato omezenější světlo přidává atmosféru do okolním horám.

Ledovcová jezera Jižního ostrova jsou výsledkem tří jednoduchých faktorů: pohyb ledovců, jemný horninový prach a ostré horské světlo. Jen tyhle tři okolnosti stačí k tomu, aby vznikla voda s odstínem, jenž se na fotografiích zdá být až neskutečný. Je to krása působící na první pohled. Stačí se zastavit, podívat se na hladinu a hned je vám jasné, proč právě tato jezera patří k nejčistším a nejfotogeničtějším na planetě.

Ať už čtenář vybírá mezi klidným jezerem Tekapo, intenzivním Pukaki, úzkým Wakatipu nebo sousedy Hawea a Wanaka, všechny mají jedno společné: vytvářejí scenérie, jimž se nic v Evropě nemůže rovnat. Právě proto stojí za to jim věnovat článek, a možná i cestu.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů: