Článek
Cesta se stáčí podél říčky. Nikde nikdo. Jen voda, dřevěné můstky a skály, které se postupně zavírají nad hlavou.
O pár kilometrů dál čeká na fotku u Pravčické brány japonský zájezd. Skupiny se střídají, někdo hledá správný úhel, jiný si připravuje telefon. Všechno tam probíhá v klidu, ale v poněkud nepříjemném davu.
Tady jsem za půl hodiny potkal jednoho člověka.
U jednoho z prvních můstků se na chvíli zastavím. Dřevo je vlhké a lehce klouže, takže mě to nutí zpomalit. Voda pode mnou se valí přes kameny v krátkých, úhledných vlnkách.
Stačilo sejít z hlavní trasy. Kyjovské údolí totiž leží hned vedle. Většina lidí projde kolem bez povšimnutí.
Kam vlastně většina lidí míří
České Švýcarsko má pár taháků, které přitahují prakticky všechnu pozornost. Většina návštěvníků chce vidět Pravčickou bránu nebo na vyhlídky kolem Hřenska. Fotky, co vídají na Instagramu, i doporučení je vedou právě tam.
Podle toho ten výlet vypadá. Trasa je naplánovaná od jednoho bodu k dalšímu a tempo tomu musíte přizpůsobit. U nejznámějších míst si vystojíte frontu. Jinde musíte kvůli ostatním zpomalit, hlavně když lezete do kopce.
V Kyjovském údolí to funguje úplně jinak. Trasa vede podél říčky Křinice a drží směr. Tvář vody se cestou proměňuje: chvíli se v klidné hladině zrcadlí moje postava, o pár metrů dál ji čeří drobné peřeje. Slyším je dřív, než je zachytím očima.
Největší koncentrace zajímavých míst je hned v okolí malebného Kyjova: Kyjovský hrádek, vyhlídka Skalní bratři, Kinského vyhlídka. I samotné městečko je příjemné. Je tam tak pěkně, že se mi ani nechce pokračovat, ale klid údolí mě nakonec zláká. Už po pár krocích nelituji.
Říčka Křinice vás provází většinu trasy a určuje její tempo.
A po čtvrt hodině už vůbec nepřemýšlím o tom, kam mám vlastně namířeno. Důležitější je, jak příjemný výlet zažívám.
Stezka správným směrem
Vstup do údolí je jen pozvolný. Jakmile se ale cesta přiblíží k vodě, jde to ráz na ráz.
První můstek přijde rychle. Je úzký, lehce pruží pod nohama. Právě na něm potkávám prvního kolegu cestovatele: usměvavou ženu středního věku, jdoucí proti mně. Než se rozkoukám, pouští ona mě, se slovy: „Vy přece jdete tím správným směrem.“ Nejsem o tom vždycky přesvědčen, ale při dvou dalších setkáních už dávám přednost já.
Na šesti kilometrech údolí takových můstků napočítáte kolem dvaceti. Některé jsou skoro nové, jiné vržou a mají tmavší dřevo nasáklé vodou. Je to vždycky takové krátké zpomalení. Pár jich vede i přes potoky, které se do říčky vlévají.
Asi po kilometru přijde další zajímavost: Jeskyně víl s unikátní ledovou výzdobou. Pokud tu jste v zimě, rozhodně ji nevynechejte.
Některé úseky cesty působí téměř prázdně i v pravé poledne.
Skály se postupně přibližují. Pískovcový masív se místy člení do vrstev, jinde je úplně hladký. Občas se objeví menší výklenek nebo převis. Když ustoupím stranou od cesty, pohled se úplně změní: otevřený úsek hned vypadá jen jako úzký průrva mezi skalami.
Přírodní i lidská paleta
Oproti Pravčické bráně, kde jsem byl brzy ráno, ze všeho nejvíc vnímám to ticho, nerušené lidskou přítomností. Jediné zvuky vydává tekoucí voda, moje kroky na dřevě a občasné zapraskání větviček v porostu nad stezkou.
U dalšího můstku proti mě prochází mladá dvojice, podle oděvu snad skauti. Rozhodně ovšem zamilovaní, asi hledají nějaké klidnější místo. Jen si s úsměvem pokývneme a pokračuji s příjemným pocitem dál. Setkání beze slov mají něco do sebe.
Stejně jako to, že tady zůstává člověk v pohybu. Může se na chvíli zastavit, nadýchat se čerstvého vzduchu, vypnout. Klidně i meditovat, ovšem to lze i za chůze.
Pokud bych tu chtěl být úplně sám, asi vyrazím už brzy ráno. Dopoledne přece jen člověk občas někoho potká. Jsou to ale vesměs příjemná setkání.
Na tzv. Köglerově naučné stezce narazíte i na hůře přístupná místa.
Asi v polovině údolí lze odbočit na sever, kaňonem divokého Vlčího potoka. V jeho horní části najdeme ledopády – Betlém, Varhany, Vlčí stěnka, Opona… Jsem tu na jaře, takže pro mě jsou to jen vodopády. Poblíž leží i zřícenina Brtnického hrádku, někdy nazývaného Loupežnický zámek.
Spolu s počasím se změní nejen obraz údolí, ale taky lidi, které potkávám. Slunečný den vystřídá zatažená obloha, při níž víc vyniknou obrysy skal a voda získá tmavší odstín. Potkávám trojici starších německých turistek. Ty pro změnu nezavřou ústa, sotva si mě všimnou a s důrazným klapáním holí na nordic walking se vrhnou na můstek jako do válečné zóny. Prostě kulturní rozdíly.
Co vědět předem
Podmínky v Kyjovském údolí jsou proměnlivé, samozřejmě i podle počasí. Pevnou cestu pod nohama střídají kameny a vlhké dřevo. Na jednom z můstků mi podklouzne noha a div že se neporoučím do studené říčky. Vyplatí se dávat pozor na každý krok.
Rychlost člověk upraví přirozeně podle terénu. Zvlášť po deštích občas musíte obejít zatopené místo nebo pečlivě vybírat stabilnější kameny.
Dojem z údolí se mění podle světla a denní doby.
Orientace je jednoduchá. Směr určuje údolí a Křinice, dnes trochu rozbouřená. Pořád je to ale jen takový větší potok, směrem do Německa se rozšiřující. Do údolí vstoupíte od Kyjova nebo od širšího okolí Krásné Lípy, kde se dá lépe zaparkovat.
Samozřejmě není povinné projít celé údolí. Smysluplné kratší úseky zaberou tak hodinu, kompletní varianta ale vyjde klidně na čtyřnásobek. Pochopitelně podle zastávek a tempa. Některé odbočky do skal vedou po schodech nebo dokonce po žebřících. Nic povinného, ale výhledy stojí za to.
Dnešní stezka údolí, kopíruje středověké lesní a obchodní cesty. Dřevěné můstky usnadňují průchod, ale směr trasy, určené mohutnými křídovými pískovci, se pochopitelně nezměnil. Na spoustě míst se dá zahnout do okolních roklí s fascinujícími tvary skal.
Proč údolí nedostává tolik pozornosti
Plánování výletu často začíná výběrem konkrétního cíle.
Kyjovské údolí v téhle roli nedokáže úplně obstát. Je to taková spojnice mezi několika možnými cíli: kouzleným Kyjovem s jeho přehradou a restauracemi, známou Jeskyní víl a tajemnými kaňony kolem, nebo německou státní hranicí (dnes samozřejmě snadno překročitelnou).
Od Pravčické brány je to, pravda, autem asi půlhodina cesty. Tím je zajištěna poloha mimo hlavní proud návštěvníků. Navíc jste na úplném severu Labských pískovců. Kdo cíleně nemíří do tohoto údolí, nejspíš ho mine úplně bez povšimnutí.
Přitom asi každý, kdo tu byl, potvrdí, že za návštěvu stojí.
Na konci údolí se cesta postupně otevře a skály ustoupí, to když obejdu skalní reliéf Marťan. Najednou je o hodně víc světla a říční údolí se otevře do šířky. Po několika kilometrech úzkým údolím na mě tenhle moment zapůsobí víc, než bych čekal.
Ke Kyjovskému hrádku se musí pěkně po schodech.
Křinice se zde hodně rozšiřuje a za ní už leží Německo. Tady se po její vodě, na začátku údolí hluboké tak po kotníky, jezdí na lodičkách.
A ještě poslední věc, ač věřím, že se to u nás stát nemůže: jedete-li z větší dálky, zkontrolujte si, zda máte v navigaci ten správný Kyjov. Z jižní Moravy byste se pořádně projeli.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora
