Článek
Českou reprezentaci čeká na konci března zásadní dvojzápas. Ve čtvrtek 26. března přivítá doma Irsko, o čtyři dny později ji čeká rozhodující utkání proti vítězi dvojice Dánsko – Severní Makedonie. Ve hře je postup na mistrovství světa, kam by se český tým mohl vrátit poprvé po dvaceti letech.
Na první pohled klasická situace. Nominace, forma hráčů, taktika. Přesně to, co fanoušci očekávají. Jenže tentokrát se řeší něco jiného.
Místo debat o sestavě se otevřelo téma, které jde k podstatě reprezentace: kdo vlastně chce za národní tým hrát. A to je problém, který žádný trenér nevyřeší na tabuli v šatně.
Kdo chybí a proč
K nominaci patří přirozeně i absence. Zranění, přetížení, zdravotní komplikace. Trenér s tím počítá a tým se s tím musí vyrovnat. Takové případy jsou čitelné. Hráč chce přijet, ale nemůže. Ostatně u Irů trochu spoléháme na to, že po náročném zimním programu v anglických ligách nebudou v plné síle.
Vedle toho ale existuje druhý typ absencí. Takový, který není na první pohled jasný. Právě proto vyvolává největší reakce.
Jde o situace, kdy hráč nechybí kvůli zdravotnímu stavu, ale kvůli nastavení, komunikaci nebo rozhodnutí. A tady už nejde jen o nominaci, ale o princip. Fanoušek pak oprávněně neřeší taktiku, ale mnohem jednodušší otázku: kdo vlastně chce hrát.
Motivaci reprezentovat určitě má Václav Černý, však v ní vstřelil v posledních letech řadu krásných gólů. Poslední dobou měl ovšem asi i Koubek pocit, že vpředu hraje až moc na sebe, a upřednostnil do týmu poctivěji bránící hráče.
Případ Čvančara
Motivace reprezentovat je otázkou u Tomáše Čvančary. Trenér Miroslav Koubek jeho absenci vysvětlil upřímně: není důvod brát hráče, pro kterého není reprezentace prioritou.
Případ Tomáše Čvančary otevřel otázku, jakou roli dnes reprezentace v kariéře hráčů vlastně má.
To je legitimní postoj trenéra, který má za pár dní odehrát klíčový zápas o mistrovství světa.
Reakce přišla okamžitě. Čvančarův agent David Nehoda označil trenérovo vysvětlení za zavádějící a upozornil, že s hráčem nikdo z reprezentace nemluvil. Do debaty se přidal (ostatně jako obvykle) i Vladimír Šmicer, který se podivil, že trenér hráče neoslovil.
Tím se ale debata dostala na úplně jinou úroveň.
Na jedné straně stojí trenér, který nese odpovědnost za výsledek a potřebuje tým, na který se může spolehnout. Na druhé straně agent, jehož přirozenou rolí je hájit zájmy hráče. A taky své finanční zájmy.
Tyhle dva zájmy se už z principu potkávají jen zřídka.
Reprezentace versus klub
Je potřeba si přiznat, že tenhle střet má širší kontext.
Fotbal se změnil. Hráči jsou dnes součástí velkých byznysových struktur, kde se řeší kontrakty, zátěž i dlouhodobé plánování kariéry. Kluby si je chrání a každé zranění může mít konkrétní finanční dopad.
Reprezentace se v tomhle systému posunula. Už není automaticky nade vším.
To je realita.
Ale právě proto je ještě důležitější, aby v národním týmu byli hráči, kteří ji jako prioritu vnímají. Pořád ještě nejsme na úrovni hokejové NHL, kde jsou hráči jen komerční projekty. Fotbal takhle daleko není a doufám, že nikdy nebude.
Má trenér přesvědčovat hráče?
Debata kolem Čvančary otevřela zásadní otázku: má trenér hráče obvolávat a přesvědčovat?
V žádném případě!
Komunikace je důležitá, ale reprezentace není projekt, do kterého se hráči lákají. Trenér má řešit sestavu, ne to, jestli někdo přijede nebo jestli se mu zrovna nechce.
Pokud musí trenér přesvědčovat hráče, aby vůbec dorazil na sraz, je to jasný signál, že ten hráč v danou chvíli do týmu nepatří.
V kontextu baráže o mistrovství světa je to ještě zjevnější. Tady není prostor na kompromisy. Právě trenér tam jde s kůží na trh, v zájmu celého českého fotbalu.
Miroslav Koubek řeší před baráží nejen sestavu, ale i to, na koho se může stoprocentně spolehnout. Na snímku při zisku titulu s Plzní.
Kdo nechce, ať nereprezentuje
Reprezentace není povinnost. Nikdo nemůže hráče nutit. Ale zároveň to není služba na objednávku.
Pokud hráč nevnímá národní tým jako prioritu, nemá v něm co dělat. Ne jako trest, ale jako důsledek.
V kabině to funguje jednoduše: buď tam chcete být, nebo ne. Tým, který má uspět v zápasech o mistrovství světa, se nemůže opírat o hráče, kteří váhají.
A jistě, uvědomuji si, že Čvančarova slova mohla být jen špatně pochopena. Nicméně tím nešťastným výrokem projevil určitou sebestřednost, kterou si při vší úctě nemůže dovolit. Nakonec to potvrdil nechtěně i jeho agent, když svým výrokem dal jasně najevo, že reprezentaci potřebuje jeho klient, ne naopak.
Co to znamená pro budoucnost
Celá situace má přesah i za březnový dvojzápas, ač nesmírně důležitý.
Pokud se stane normou, že účast v reprezentaci je otázkou aktuálního nastavení hráče, začne se postupně rozpadat to, co ji drží pohromadě.
Mladší hráči tyhle trendy sledují. A přebírají je.
Reprezentace pomalu přestává být vrchol a stává se jen jednou z možností, kudy by se hráčská kariéra měla ubírat.
A v tu chvíli ztrácí hodně ze své podstaty.
Okamžik rozhodnutí
Český tým může za pár dní vykročit na vysněné mistrovství světa.
Ale stejně důležitá věc se rozhoduje už teď. Reprezentace totiž vážně není pro každého.
A pokud o ni hráč nestojí bez přesvědčování, nemá v ní co dělat.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
