Článek
Vztah Donalda Trumpa k Rusku a jeho vůdci Vladimiru Putinovi dlouhodobě plní přední stránky světových médií. Zatímco jedni v jeho krocích vidí chladný obchodní pragmatismus, kritici často mluví o skrytém finančním spojenectví.
Abychom pochopili Trumpovu současnou politiku vůči Kremlu, musíme se vrátit v čase, do chvíle, kdy se jeho realitní impérium ocitlo na pokraji krachu.
„V našem byznysu vidíme, že se do něj nalévá spousta peněz z Ruska,“ přiznal otevřeně v září 2008 Trumpův nejstarší syn Donald Trump Jr. na realitní konferenci v New Yorku. Dodal tehdy, že z Ruska pochází značně neúměrná část všech jejich aktiv.
Tento výrok je naprosto klíčový. V 90. letech totiž prošly Trumpovy firmy sérií velkých bankrotů a tradiční finanční domy na Wall Street ho začaly vnímat jako příliš rizikového klienta. Když mu americké banky s rozsáhlými úvěry definitivně zavřely dveře, záchranné lano se natáhlo z nečekané strany – od kapitálu z postsovětských zemí.
Floridský zázrak uprostřed realitní krize
První zásadní finanční injekce přišla v červenci 2008, kdy v Americe naplno propukla realitní krize. Ceny nemovitostí padaly strmě dolů, ale Donald Trump dokázal pravý opak: stanovil nový prodejní rekord.
Už v roce 2004 Trump koupil v insolvenčním řízení luxusní sídlo Maison de L’Amitié v Palm Beach za 41,3 milionu dolarů. O čtyři roky později, kdy realitní trh kolaboval, nemovitost prodal ruskému miliardáři Dmitriji Rybolovlevovi za astronomických 95 milionů dolarů.
Trump tak na jediné transakci, navíc v době krize, vydělal přes 50 milionů dolarů.
Nejvíc překvapivé ovšem bylo, že Rybolovlev dům koupil výrazně nad jeho reálnou hodnotou, nikdy se do něj nenastěhoval a dokonce si jej ani neprohlédl. Sídlo nechal později jednoduše zbourat a pozemek rozparceloval.
Pro kritiky šlo o první jasný důkaz, že ruští oligarchové byli ochotni Trumpovi v době, kdy nutně potřeboval hotovost, při nákupech výrazně přeplácet.
Deutsche Bank a praní ruských peněz
Ač jednotlivé obchody s oligarchy přinášely desítky milionů, Trumpovy miliardové developerské projekty vyžadovaly stabilnější finanční zázemí. Když mu americké bankovní domy po předchozích bankrotech vystavily stopku, stala se jeho hlavním věřitelem německá Deutsche Bank. V průběhu let mu napůjčovala celkem přes 2 miliardy dolarů.
Skutečně temný a morálně sporný rozměr dostal tento vztah v letech 2011 až 2015. Ve stejném období, kdy privátní divize Deutsche Bank financovala Trumpovy projekty, prala její moskevská pobočka obrovské množství peněz ruské elity.
Systém fungoval tak, že klienti v Moskvě nakoupili akcie za rubly a okamžitě (v řádu sekund až minut) je v Londýně přes spřízněné společnosti prodaly za dolary. Takto se z Ruska nelegálně vyvedlo odhadem 10 miliard dolarů.
Dvojice temných věží newyorského sídla Deutsche Bank.
Deutsche Bank za toto pochybení dostala v roce 2017 od amerických a britských regulátorů pokutu 630 milionů dolarů. Ačkoliv oficiální vyšetřování nikdy nepřineslo přímý důkaz, že by byly Trumpovy osobní úvěry přímo kryté těmito vypranými penězi z Ruska, časová a institucionální shoda vrhá přinejmenším hodně hluboký stín pochybností.
Slova versus reálná politika
Když se Donald Trump v roce 2017 poprvé ujal prezidentského úřadu, jeho rétorika vůči Kremlu šokovala i jeho vlastní poradce. Během summitu v Helsinkách v roce 2018 veřejně zpochybnil závěry CIA a FBI o ruském vměšování do amerických voleb a prohlásil, že věří spíš Putinovi.
Dva dny před plnohodnotnou invazí na Ukrajinu v únoru 2022 pak označil Putinovu strategii za „geniální“.
Tato slova dodnes vyvolávají podezření, že je Trump Moskvě zavázán. Pohled do reality jeho první administrativy však ukazuje fascinující paradox. Zatímco Trump Putina slovně velebil, jeho vláda pod tlakem amerického Kongresu:
- Zavedla vůči Rusku jedny z nejtvrdších ekonomických sankcí do té doby.
- V reakci na otravu Sergeje Skripala vyhostila desítky ruských diplomatů.
- Schválila první dodávky smrtících zbraní (střely Javelin) pro Ukrajinu, což předchozí prezident Barack Obama kvůli obavám z eskalace odmítal. Po ruské invazi pak Bidenova administrativa navazovala právě na Trumpa.
Je celkem zřejmé, že Trump mezinárodní vztahy nevnímá přes ideologii, ale optikou byznysu. Státy pro něj nejsou spojenci, ale obchodní partneři. Proto dlouhodobě kritizuje NATO, kde podle něj USA doplácejí na obranu Evropy, a proto dříve tvrdil, že by válku na Ukrajině ukončil „do 24 hodin“ – pravděpodobně tlakem na rychlou dohodu bez ohledu na morální principy.
Současný vývoj, kdy Rusku místo namísto dalších sankcí nabídl dohodu o dodávkách nafty, tuto linii beze zbytku potvrzuje.
Užitečný hlupák, nebo tvrdý obchodník?
Udělal si Vladimir Putin z Donalda Trumpa svého dlužníka skrze floridské vily a tajné linky v Deutsche Bank? Nebo je Trump prostě jen realitní makléř, který mezinárodní politiku vnímá jen jako další tvrdé vyjednávání o ceně?
Přímý důkaz o tom, že by byl Trump finanční loutkou Kremlu, nikdo nepředložil. Jeho minulost však nade vši pochybnost ukazuje, že ruské peníze jeho impérium v kritických chvílích zachránily.
Ať už je pravda kdekoliv, jedna věc je jistá: Trumpův pragmatický přístup „něco za něco“ mění pravidla hry. Nepříjemnou možností zůstává, že tento nekompromisní byznysový styl časem otevře Rusku dveře k ještě agresivnější politice v Evropě. Tady nám totiž takhle bezohlední hráči zoufale chybí.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
