Článek
Když Stephen King 19. června 1970 napsal první větu románu Pistolník, netušil, že právě položil základní kámen svého životního díla. Osmidílná sága Temná věž se stala spisovatelovým magnum opus; monumentálním multivesmírem, v němž se kříží syrový western, postapokalyptické sci-fi, artušovský mýtus a čistý horor.
Je to fascinující, tisíce stran dlouhá literární pouť, jež z velké části definovala moderní fantastiku.
V roce 2017 se však fanoušci dočkali šoku. Hollywood se rozhodl tento obří epos přenést na stříbrné plátno. Výsledek? Generické, jen hodinu a půl dlouhé akční béčko. U kritiky i diváků totálně propadlo.
Zjednodušit takto komplexní mýtus na stopáž průměrné romantické komedie byla autorská sebevražda. Filmová Temná věž přitom rozhodně neselhala kvůli hereckým výkonům Idrise Elby ani Matthewa McConaugheyho. Její krach byl hlubší a koncepční.
Hollywood se totiž ani zdaleka nepokusil o věrnou adaptaci. Byl to zkratkovitý experiment, který zradil podstatu Kingova světa.
Katastrofální matematika Hollywoodu
Zredukovat osmidílnou ságu o rozsahu více než čtyř tisíc stran do průměrně dlouhého filmu je jako pokusit se převyprávět Pána prstenů v jednom díle Večerníčku. V kinematografii sice platí, že adaptace musí krátit, ale tvůrci filmu z roku 2017 nekrátili. Provedli brutální lobotomii příběhu.
Obálka původního amerického vydání knihy Pistolník (v originále The Gunslinger) z roku 1982.
Knižní Pistolník okouzluje svým pomalým, hypnotickým tempem. King nikam nespěchá. Nechává čtenáře bloudit nekonečnou pouští, nasávat pach prachu a střelného prachu a postupně odkrývat mystické zákony světa, který se „hnul“.
Atmosféra samoty a existenciálního zmaru je klíčem k pochopení Rolandovy posedlosti.
Film se místo toho proměnil ve zběsilý sprint. Divák je bez vysvětlení vržen do světa, kde chybí jakákoli výstavba. Komplexní metafyzika celého multivesmíru, kde Věž drží pohromadě realitu pomocí dvanácti mystických Paprsků chráněných Strážci (jako je obří želva Maturin), byla zcela vymazána. Zbyla jen generická postapokalyptická pustina a několik lokací v současném New Yorku.
Důsledek této scenáristické zkratky byl fatální pro obě divácké skupiny. Nováčci v kině vůbec nechápali vnitřní pravidla světa, motivace postav ani to, proč je vlastně nějaká věž tak důležitá.
Skalní fanoušci naopak trpěli při pohledu na to, jak lacině a banálně působí střet magických světů, který v knihách budil posvátnou úctu. Znalci museli tohle kritizovat už u pozdějších filmů Harryho Pottera, natož zde.
Proč nevyšel trik s pokračováním
Jedním z nejkontroverznějších aspektů filmu byl způsob, jakým se tvůrci snažili obhájit drastické změny v ději a mytologii. Režisér Nikolaj Arcel a dokonce i sám Stephen King před premiérou hrdě oznámili, že snímek není přímou adaptací, ale pokračováním knižní série.
Kdo dočetl ságu až do konce, ví, že Roland je na samém závěru vrácen zpět na začátek své pouti, do pouště, kde znovu stíhá Muže v černém. Tentokrát má však u sebe roh z Gileadu, symbol naděje, že tento cyklus by mohl být konečně jiný a úspěšný.
Film měl být touto „další otočkou kola“. Teoreticky šlo o geniální scenáristickou kličku. Dávala tvůrcům absolutní svobodu vyprávět nový příběh a legálně měnit pravidla hry, aniž by tím popírali knižní kánon. Jenže v praxi se ze slibného konceptu stala jen laciná zástěrka pro mizerný scénář.
Roh z Gileadu sice ve filmu fyzicky spatříme, ale pro děj nemá absolutně žádný význam. Tvůrci tuto myšlenku nevyužili k rozvedení Kingovy filozofie o osudu a cykličnosti času (ka). Použili ji pouze jako výmluvu, proč z příběhu vyškrtnout zásadní postavy, ignorovat logiku světa a proměnit mnohovrstevnaté dílo v přímočarou digitální řežbu.
Namísto rafinovaného pokračování diváci dostali jen chaotický mix motivů z první, třetí a sedmé knihy, který jako pokračování nefungoval o nic lépe než jako adaptace.
Knižní psychologie a filmové šablony
Nejdrastičtější proměnou prošel samotný Pistolník. Knižní Roland Deschain je fascinující, hluboce tragická postava. Je to chladný, pragmatický fanatik, jehož vpřed žene jediná věc: posvátná posedlost Temnou věží. Aby dosáhl svého cíle a zachránil hroutící se vesmír, je ochoten obětovat cokoli a kohokoli, včetně vlastních přátel nebo nevinného dítěte.
Právě tento morální konflikt, kdy hrdina balancuje na hraně monstra, dělá z knižního Pistolníka tak komplexní charakter.
Volba Idrise Elby do role Pistolníka vzbudila řadu vášní. Výkon herce nebyl špatný, scénář mu ale příliš nepomohl.
Film s Idrisem Elbou však tuto psychologii otočil o sto osmdesát stupňů. Filmový Roland je zlomený muž, jehož nějaká Věž vůbec nezajímá. Celý jeho vesmírný úkol byl redukován na fádní, ryze osobní touhu po pomstě za smrt otce. Místo osudového strážce reality dostali diváci generického akčního hrdinu, který odmítá svou odpovědnost, dokud ho k ní nedonutí okolnosti.
Elba sice hraje unaveného válečníka skvěle, ale scénář mu sebral to nejdůležitější: Rolandův vnitřní oheň a jeho děsivou, nekompromisní odhodlanost.
Stejně citelnou ránu utrpěl Rolandův úhlavní nepřítel, Randall Flagg, ve filmu známý převážně jako Walter Padick neboli Muž v černém. V románech Stephena Kinga je Walter ztělesněním plíživého, metafyzického zla.
Je to tajemný šarlatán, manipulátor v pozadí a démonický chodec, který rozvrací království a našeptává králům. Jeho síla netkví v tom, že by střílel blesky z prstů, ale ve všudypřítomnosti, nečitelnosti a schopnosti aktivovat v lidech ty nejhorší vlastnosti.
Matthew McConaughey měl pro tuto roli perfektní charisma, ale doplatil na hollywoodskou doslovnost. Z Waltera se ve filmu stal klasický, až komiksový záporák s jasně definovaným katalogem magických triků.
Ve filmu chodí po New Yorku v perfektně padnoucím obleku, chytá kulky zuby a nahlas křičí magické povely jako „nedýchej“. Tím, že film ukázal Waltera jako fádního čaroděje s určitými limity, ho zbavil veškerého mystéria a děsu, který z něj v knihách dělá jednu z nejikoničtějších záporných postav celé Kingovy tvorby.
Matthew McConaughey se sice do rolí záporáků nepopiratelně hodí, hloubka jeho postavy z Kingova pera ovšem zůstala nevyužita.
V knižní předloze je jedenáctiletý Jake Chambers symbolem Rolandova hříchu i vykoupení. Je to tragické dítě, které Pistolník v první knize chladnokrevně nechá spadnout do propasti, aby mohl pokračovat ve stíhání Muže v černém.
Rolandova zrada a Jakeovo následné trauma tvoří emocionální páteř celé ságy. Ukazuje to cenu, již je nutné za záchranu Věže zaplatit.
Film však z Jakea udělal klasickou šablonu hollywoodského „vyvoleného“. Namísto komplexní psychologické vazby k Rolandovi se děj točí kolem Jakeova nadpřirozeného nadání. Jeho psychická síla (tzv. záření) je ve filmu tak silná, že ji Walter chce využít jako jakýsi laser k přímému zničení Věže.
Z hlubokého příběhu o dospívání v krutém světě se tak stalo generické dobrodružství, v němž dospívající chlapec zachraňuje celý vesmír.
Největší fackou pro fanoušky předlohy ale bylo úplné vyškrtnutí Eddieho Deana a Susannah Holmes. V knihách tvoří tito dva hrdinové spolu s Rolandem a Jakem takzvané ka-tet, osudové společenství, rodinu spojenou karmou. Eddieho boj se závislostí na heroinu a vyrovnávání Susannah s mnohačetnou osobností patří k tomu nejlepšímu, co King kdy napsal.
Bez nich film ztratil humor, dynamiku a především lidskost. Temná věž v knihách není jen o střílení, je o tom, jak cynický samotář Roland díky svým novým přátelům znovu najde lásku a lidskost.
Když film nechá Rolanda putovat pouze s Jakem, redukuje celou hlubokou rodinnou ságu na obyčejný příběh drsného mentora a jeho chráněnce.
Past jménem PG-13 a lov na easter eggy
Snaha vyhovět hollywoodským účetním a maximalizovat zisky v kinech stála filmovou Temnou věž veškerou její osobitost. Knižní předloha je nekompromisní, drsné a brutální čtení. King se nebojí explicitního násilí, drsných sexuálních scén, existenciálního děsu ani témat těžké drogové závislosti.
Je to dospělé dílo, které vyžaduje dospělého diváka. Hollywood se však rozhodl, že z tohoto materiálu udělá film přístupný už od 13 let.
Tento krok znamenal okamžitou kastraci. Aby film mohl do kin pustit nezletilé diváky, musel obrousit všechny ostré hrany. Temné rituály se změnily v neškodné záření, drogové peklo Eddieho Deana raději úplně zmizelo a syrové násilí bylo nahrazeno sterilní digitální akcí bez kapky krve.
Zbylo jen bezpohlavní torzo, postrádající jakýkoliv autorský rukopis a atmosféru.
Aby tvůrci tuto ztrátu identity kompenzovali a udobřili si Kingovy čtenáře, vsadili na lacinou hru s nostalgií. Film doslova prošpikovali takzvanými easter eggy, tedy odkazy na jiná Kingova díla.
Divák tak může v záběrech postřehnout zarámovanou fotografii hotelu Overlook na stole psychiatra, projít s Jakem kolem trosek lunaparku se zrezivělým nápisem Pennywise, nebo v davu na newyorské ulici zahlédnout procházejícího bernardýna, který vypadá přesně jako Cujo.
Easter eggy ve filmu jsou podobně zajímavé jako tato zapadlá knižní záložka u matrace. Vykouzlí úsměv, ale nemá skutečnou hloubku.
Jenže jsou to jen povrchní dekorace. Nijak neprohlubují děj ani mytologii a pro platícího diváka znalého knižní předlohy, který očekával hloubkovou adaptaci, působí spíše jako urážka inteligence než upřímná pocta autorovi.
Je to jednoduše trapné.
Je Temná věž nezfilmovatelná?
Snímek z roku 2017 zůstává v historii kinematografie mementem, jak se zásadní literární adaptace dělat nemají. Ukázal, že pokus vtěsnat složitý vesmír plný filozofických otázek o osudu a čase do šablony spotřebního blockbusteru je odsouzen k umělecké záhubě.
Znamená to ale, že je Kingovo životní dílo skutečně nezfilmovatelné?
Odpověď zní ne. Pouze vyžaduje zcela jiný formát a odlišný typ tvůrce. Světlo na konci tunelu momentálně představuje režisér a scenárista Mike Flanagan (autor oceňovaných kingovských adaptací jako Doktor Spánek nebo seriálu The Haunting), který pro Amazon MGM Studios připravuje ambiciózní seriálovou verzi.
Flanagan, jenž označuje Temnou věž za svůj osobní Svatý grál, plánuje ságu rozložit do pěti televizních sezón doplněných o dva samostatné celovečerní filmy. To je rozsah, který dává příběhu dostatek prostoru. Sám Stephen King vyjádřil nadšení nad jeho prvními scénáři, což dává fanouškům obrovskou naději.
Současné odhady hovoří o tom, že první výsledky bychom mohli vidět v roce 2028.
Než se tedy kola osudu znovu otočí a my spatříme věrnou verzi na televizních obrazovkách, zbývá jediné doporučení. Ignorujte nepovedený filmový experiment a raději sáhněte po knihách. Protože ta pravá, děsivá, špinavá a kouzelná cesta za Věží se zatím nachází pouze na papíře.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
