Článek
Mnichovská dohoda na podzim roku 1938 zasadila Československu smrtelnou ránu, ale skutečný pohřeb první republiky nastal až v březnu 1939. Vztahy mezi Čechy a Slováky, dlouhodobě napjaté kvůli pražskému centralismu, se ocitly na bodě mrazu.
Když se autonomní slovenská vláda začala nebezpečně přibližovat k nacistickému Německu, Praha reagovala vyhlášením výjimečného stavu a vojenským zásahem, známým jako Homolův puč. Pro radikální slovenské nacionalisty to byla vítaná záminka, pro Adolfa Hitlera dokonalý plán na definitivní likvidaci zbytku demokratického státu.
Klíčový moment se odehrál v pondělí 13. března 1939 v Berlíně. Adolf Hitler si pozval sesazeného slovenského premiéra Jozefa Tisa a předložil mu cynické ultimátum: buď Slovensko okamžitě vyhlásí samostatnost pod ochranou Třetí říše, nebo bude ponecháno svému osudu. To v praxi znamenalo, že by si ho mezi sebe rozdělilo Maďarsko a Polsko.
Tiso stál před ďábelskou volbou. Převládl pragmatismus, strach a jeho vlastní politické ambice.
Následující den, 14. března, schválil slovenský sněm na tajném zasedání vznik samostatného státu.
Nástup totality. Masové oslavy a vojenské přehlídky Hlinkovy gardy v Bratislavě se staly symbolem nového režimu.
Radost z vlastní suverenity však měla hořkou pachuť. Nový režim se okamžitě stal vazalem Berlína. Hitler získal strategické území pro budoucí agresi a Tisova vláda obratem našla viníka dosavadních neúspěchů. Byli jím Češi, kteří na Slovensku pomáhali budovat školství, úřady i infrastrukturu. Právě oni měli za tuto „záchranu před Maďary“ zaplatit nejvyšší cenu jako první.
Když se z bratrů stali nepřátelé
Vyhlášení samostatnosti spustilo na Slovensku vlnu nacionálního šovinismu, která se okamžitě obrátila proti české menšině.
Češi, kteří po roce 1918 přišli na Slovensko stavět železnice, zakládat univerzity, učit na školách nebo sloužit jako četníci, se ze dne na den stali nežádoucími cizinci a okupanty. Nově zformovaná Hlinkova garda, polovojenská organizace věrná režimu, si z nich udělala snadný terč pro ventilování nahromaděné frustrace.
Ulice slovenských měst zaplavily plakáty a hesla jako „Češi pešky do Prahy“ nebo „Slovensko Slovákům, Židům naopak, Čechům kufr a vlak“.
S propagandistickými plakáty Slovenský štát nešetřil.
Perzekuce však nebyla jen záležitostí radikální ulice, měla posvěcení z nejvyšších vládních míst. Tisův režim přijal sérii nařízení, která české úředníky, profesory i lékaře propouštěla ze státních služeb bez nároku na odstupné či penzi. Lidé, kteří na Slovensku prožili dvacet let, založili rodiny a považovali ho za svůj domov, dostali ultimátum.
Nezbylo jim než sbalit si nejnutnější osobní věci a opustit zemi. Často na to měli pouhých 24 nebo 48 hodin.
Výchova k nenávisti. Režim Jozefa Tisa vsadil na militarizaci společnosti včetně dětí organizovaných v Hlinkově mládeži.
Scény z železničních stanic v Bratislavě či Žilině v jarních měsících roku 1939 připomínaly humanitární katastrofu. Čechům byl svévolně zabavován majetek, cennosti i úspory pod záminkou „vyrovnání dluhů vůči slovenskému národu“. Gardisté uprchlíky na hranicích ponižovali, prohledávali jim zavazadla a nezřídka docházelo i k fyzickému násilí.
Celkem muselo Slovensko do roku 1941 nedobrovolně opustit zhruba 60 tisíc, podle starších zdrojů dokonce až 130 tisíc Čechů. Tisíce smíšených manželství byly brutálně roztrženy a ti, kteří kvůli rodinným vazbám zůstali, čelili systematické šikaně, ztrátě občanských práv a neustálému strachu z internace.
Slovenský antisemitismus: za deportace se platilo
Pokud bylo vyhnání Čechů morálním selháním, pak přístup válečného Slovenska k židovskému obyvatelstvu byl naprostou humanitární katastrofou.
Tisův režim v této oblasti nečekal na rozkazy z Berlína, ale projevoval vlastní, až děsivou iniciativu. V září 1941 přijal takzvaný Židovský kodex, který byl v mnoha ohledech přísnější než samotné německé norimberské zákony. Klíčovým motorem této nenávisti byla bezohledná touha po majetku, tedy proces zvaný arizace. Během něj si slovenští gardisté, úředníci a prominentní občané rozebrali tisíce židovských podniků, domů a pozemků.
Oficiální státní kampaň „Marš zo Slovenska!“ byla namířena proti Židům.
Nejtemnější kapitola se začala psát na jaře 1942, kdy ze Slovenska vyjely první transporty do vyhlazovacích táborů. Slovenský štát drží jedno hrozivé historické prvenství: byl jedinou neokupovanou zemí, která deportovala vlastní občany vlastními silami a s využitím vlastních železnic.
Nacistické Německo navíc tyto lidi nechtělo „zadarmo“. Tisova vláda uzavřela s Třetí říší dohodu, podle které za každého deportovaného Žida zaplatila takzvaný osidlovací poplatek 500 říšských marek (v dnešních cenách zhruba 50 tisíc Kč). Tento poplatek měl Němcům teoreticky pokrýt náklady na přeškolení a ubytování na Východě.
Na jaře 1942 se kampaň proměnila v realitu masových deportací slovenských Židů do vyhlazovacích táborů.
Peníze na tyto platby režim bral přímo ze zkonfiskovaného židovského majetku. Slovenská vláda tak zaplatila nacistům za to, aby 58 tisíc jejích vlastních občanů v první vlně transportů odvezli na jistou smrt.
Očištění krví
Historie válečného Slovenska naštěstí nemá jen barvu gardistických uniforem. Zlom nastal v srpnu 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání. Tisíce Slováků tehdy se zbraní v ruce odmítly Tisovu kolaboraci a přihlásily se zpět k myšlence společného Československa. V bojích po jejich boku umírali i čeští partyzáni a vojáci.
Slovenské národní povstání sice bylo vojensky potlačeno, ale morálně smylo vinu, kterou na národ uvalila jeho politická elita. Ukázalo, že touha po svobodě a spravedlnosti byla silnější než strach z diktatury.
Obrácení zbraní. Slovenští povstalci s ukořistěným protiletadlovým dělem během Slovenského národního povstání v roce 1944. Tehdy národ odmítl Tisovu kolaboraci.
Příběh válečného Slovenského štátu je mrazivým mementem i pro dnešní dobu. Ukazuje, jak snadno a rychle dokáže cílená propaganda, strach a politický populismus rozbít staleté rodinné i přátelské vazby. Když se v březnu 1939 zavřely vagóny s vyhnanými Čechy, neznamenalo to jen konec jednoho spojenectví. Na dlouhou dobu to byl konec lidskosti.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
M. Schvarc, J. Hlavinka, M. Fiamová. Slovenský štát 1939 - 1945: predstavy a realita. 2014.
