Článek
Když 24. února 2022 překročily ruské jednotky východní a severní hranici Ukrajiny a začaly největší vojenský konflikt v Evropě od konce 2. světové války, bylo to pro mnohé překvapení. Zejména evropští politici v čele s Emmanuelem Macronem očekávali, že Rusko bude vyhrocenou situaci řešit diplomatickou cestou, a že nemůže mít žádný smysluplný zájem na vleklém konfliktu na své západní hranici. Ukázalo se však, že pozici Ruska coby významné velmoci vnímá jeho vedení jako silně ohroženou, a proto se odhodlalo tendence Ukrajiny, která je po Číně mimochodem jeho nejlidnatějším sousedem, spočívající ve výrazné orientaci na západ, řešit invazí. Nakolik bylo toto řešení šťastné nebo ne, to už musí posoudit jiné kapacity. Faktem je, že se jednalo o bezprecedentní krok a že mnohé země, které považovaly Ruskou federaci, když ne za solidního obchodního partnera, tak alespoň za předvídatelný subjekt, výrazně zbystřily.
Záminky, které ruská vláda uvedla pro tuto invazi, jako je denacifikace, ochrana ruské menšiny a jejího jazyka na východní Ukrajině či snaha zamezit šíření NATO příliš daleko na východ, jsou samozřejmě úsměvné. Bylo mnohokrát prokázáno, že nacistické tendence jsou výrazně četnější v ruské armádě, zejména v některých jejich přidružených či spolupracujících subjektech (Wagnerovci, Noční vlci a další), a tyto tendence nejsou nijak potírány, ale často naopak glorifikovány. S ohledem to, jak vypadá východ Ukrajiny po dvouletém vojenském konfliktu, tedy tisíce mrtvých civilistů, zbořené vesnice, zlikvidovaná infrastruktura a statisíce lidí bez domova, to ani s tou ochranou ruské menšiny nebude tak horké. A pokud šlo Vladimiru Putinovi o to, aby do NATO nevstupovaly další země hraničící s Ruskem (už před válkou to platilo pro Litvu, Lotyšsko, Estonsko a Polsko), dosáhl svou akcí pravého opaku: o členství promptně požádaly Švédsko a zejména Finsko, které s Ruskem vede 1340 km dlouhou hranici.
Důvodem vstupu výše uvedených zemí do vojenské organizace jsou samozřejmě obavy z dalších kroků Ruska. Sovětský svaz i později vzniklá Ruská federace mají neblahou historii napadání prakticky všech zemí, se kterými sousedí, a z toho důvodu menší země hledají spojence, kde to jen jde. NATO přitom patří k těm nejsolidnějším. Pokud nahlédneme na situaci středoevropskou optikou, máme to štěstí, že mezi námi a Ruskem, jehož rozpínavé tendence se čas od času nevyhnutelně projevují, existuje jakési nárazníkové pásmo tvořené Pobaltím, Běloruskem a Ukrajinou, které prakticky zajišťuje, že případný vojenský konflikt vypukne na východ od našich hranic, ne přímo u nás. Jistě se shodneme na tom, že je strategicky nesmírně důležité, aby toto ochranné pásmo zůstalo zachováno. Zatímco Litva, Lotyšsko a Estonsko jsou v NATO, Bělorusko jde naopak Rusku na ruku. Zbývá Ukrajina, pomyslný jazýček na vahách rovnováhy sil ve východní Evropě.
Kvůli vleklému konfliktu přicházejí tisíce lidí o střechu nad hlavou.
Průměrný Středoevropan si neumí představit ani v tom nejdivočejším snu, že by šel osobně do války. Je zvyklý na určité pohodlí, určitý životní standard, řadu společenských jistot (které se samozřejmě postupem času proměňují), a především, pokud je členem mladší generace, vůbec neabsolvoval povinný vojenský výcvik. V České republice nastoupila poslední várka branců na povinný výcvik na jaře 2004 a od té doby, tedy už dvacet let, je služba v armádě věcí čistě dobrovolnou. V okolních zemích je situace podobná, a je tedy naprosto nereálné, že bychom mohli ruské hrozbě efektivně čelit vlastní vojenskou silou. Pokud by se konflikt ukrajinského typu rozšířil až do střední Evropy, jednoduše nebudeme mít dost lidí. Je tedy životně důležité udržet Ukrajinu ve válce co nejdéle. Do fáze, kdy Rusko přehodnotí své ambice a obě strany dosáhnou dohody, která nebude ohrožovat stabilitu východoevropského regionu.
Vzhledem k výše uvedenému není sporu, že Ukrajinu musíme podporovat především finančně. Válka je nesmírně drahá (a v mnohém nesmyslná) záležitost, nezbývá nám však než do ní investovat. Česká republika je nepoměrně bohatší než Ukrajina, vždyť v roce 2024 dosáhla průměrná mzda bezmála 44 tisíc Kč. Mnozí lidé navíc ušetřené peníze efektivně investují a dokáží tak sebe i své rodiny s přehledem zabezpečit. V minulých dvou letech byla situace náročná, nyní však, když inflaci evidentně dochází dech a ceny potravin i energií se opět dostávají na snesitelnou, někdy až velice příjemnou úroveň, je načase nasměrovat své finanční prostředky tam, kde skutečně ochrání naši budoucnost a příští generace. Přiměřená výše daně, kterou by naše vláda stanovila, by se mohla pohybovat někde kolem 3 % ze mzdy. V případě průměrné mzdy 44 tisíc je to přibližně 1300 Kč, tedy nijak výrazný zásah do rozpočtu. Dost možná by to byla naše nejlepší investice.
Anketa
článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
