Článek
V neděli 21. dubna 1918 skončil osmdesátý první vzdušný souboj nad severní Francií sestřelením fantoma nebes, Rudého barona. V předchozích osmdesáti se k zemi poroučel pokaždé jeho soupeř, tentokrát se však uzavřela kariéra a celý život německého letce. Jen několik dní před jeho 26. narozeninami se mu stala osudnou přestřelka s kanadskými letci nad řekou Somme. A možná zbytečně rizikové chování.
Mládí ve šlechtické rodině
Manfred von Richthofen, později nazývaný Rudý baron, se narodil 2. května 1892 v prominentní pruské aristokratické rodině. Jeho rodiče, Albrecht von Richthofen a Kunigunde von Schickfuss und Neudorff, měli ještě starší dceru a dva mladší syny. Rodina sídlila v dolnoslezském městečku Kleinburg, které je dnes součástí polské Vratislavi. Když byly Manfredovi čtyři roky, přestěhoval se s rodinou do nedaleké Svídnice.
Manfred byl typické dítě z aristokratické rodiny: jeho současníci uváděli, že nejraději se věnoval jízdě na koni a lovu. Byl také skvělý v gymnastice, ve které získal už za dob školských studií celou řadu ocenění, zejména za tehdy populární cviky na bradlech. On a jeho mladší bratři, Lothar a Bolko, však nejraději trávili čas ve slezských lesích, kde lovili divoká prasata, losy, jeleny a bažanty.
Vzdělání dostával nejprve doma, až v 10 letech ho rodiče poslali na jeden rok do svídnické základní školy a v 11 potom na vojenskou školu ve městě Wahlstatt (dnes Legnickie Pole). Kadetský výcvik dokončil v 17 letech na jedné z proslulých pruských vojenských akademií v Berlíně. Vzhledem k tomu, že od mládí miloval jízdu na koní, není překvapivé, že se připojil k jednotce hulánů, původně polské lehké jízdy, kterou tehdy využívala i pruská a habsburská armáda.
Po vypuknutí první světové války nejprve působil jako jízdní průzkumník na východní i západní frontě (nejčastěji ve Francii a Belgii). S rozvojem zákopové války však tenhle způsob průzkumu zastaral. Manfred a jeho jednotka působili jako kurýři a telefonní spojky mezi zákopy, což ambiciózního Richthofena nudilo. Když měl na jedné ze svých pochůzek možnost prohlédnout si odstavená německá letadla, byl nadšený.
Manfred von Richthofen, který později proslul pod přezdívkou Rudý baron. Je to největší letecké eso 1. světové války.
Krušná cesta ke slávě
Počátkem roku 1915 požádal Manfred – kterému bylo stále teprve 22 let – o přeřazení k tzv. Leteckým jednotkám Německého císařství, jež později prosluly pod názvem Luftstreitkräfte. V žádosti o přeřazení doslova uvedl, že „do války nešel, aby roznášel sýr a vajíčka, ale z trochu jiného důvodu“. Jeho žádosti bylo vyhověno a v květnu 1915 se jako průzkumný letec připojil k jednotce na letišti Großenhain severně od Drážďan.
Manfred se zpočátku nejevil jako příliš nadějný pilot. Ovládání letadla mu moc nešlo a měl nehodu hned během prvního letu, kdy si měl pouze osahat řízení. Postupem času se však s letadlem sžil a, jak poznamenal jeden jeho nadřízený, zkoušel vše možné. V den svých 24. narozenin se rozhodl ignorovat varování zkušenějších pilotů a proletěl bouřkovými mraky. Později k tomu poznamenal, že „měl v tomhle počasí celkem štěstí“, a přísahal, že se do podobných kousků už z vlastní iniciativy pouštět nebude.
Ze své saské základny podnikal do konce léta průzkumné výpravy nad východní frontou, a poté byl přeřazen do Belgie. Jeho kamarád Georg Zeumer, s nímž podnikal společné letecké mise, ho později naučil létat i samotného. Poté se už jako samostatný letec přesunul jižněji, do francouzské oblasti Champagne, kde také zaznamenal v září svůj pravděpodobně první sestřel. Francouzský letoun však spadl až za zákopy Dohody a Němci jej nemohli zkontrolovat, takže se tento sestřel do statistik nepočítá.
První oficiální sestřel tak Richthofen zapsal až o rok později, 17. září 1916. V jeho životopise se dočteme, že „padlého nepřítele uctil umístěním kamene na jeho krásný hrob“. U klenotníka v Berlíně si poté objednal stříbrný pohár s vyrytým datem a typem nepřátelského letounu. V téhle tradici pokračoval až do doby, kdy měl takových pohárů 60. V Německu, které čelilo britské námořní blokádě, se však zásoby stříbra tenčily, takže dodávat další takové poháry nebylo možné. Místo přechodu na poháry z obyčejného kovu se Richthofen rozhodl tradici ukončit.
Památečný pohár s datem sestřelení nepřátelského stroje (nikoli Richthofenův).
Barvení letadel a vážné zranění
Červený trojplošník Fokker Dr. I, se kterým je nejčastěji spojován, začal Richthofen používat až koncem srpna 1917. V tomto modelu zaznamenal jen 19 z celkem 80 sestřelů, které mu jsou připisovány. Byl to model Albatros D. III se sériovým číslem 789/16, rovněž natřený jasně červenou barvou, používaný od ledna 1917, v němž si vysloužil přezdívku Rudý Baron.
Právě na počátku roku 1917 se ujal vedení skupiny Jasta 11 zahrnující některé z nejlepších německých pilotů té doby. Tam také dostal nápad nechat si letoun obarvit na červeno. Tahle praktika se záhy rozšířila i mezi ostatní německé letecké útvary, a brzy existovaly zeleně, modře, bíle, žlutě i černě označené jednotky. Z praktického hlediska to mnoho výhod nepřinášelo (ba naopak, nepřítel měl ulehčenou orientaci). Žádný jiný letec však neproslul tolik jako Rudý Baron.
Při jedné ze vzácných návštěv doma se Manfreda matka zeptala, proč každý den riskuje život. Jeho odpověď zněla: „Pro ty muže v zákopech. Chci jim trochu ulehčit krušný život a držet od nich nepřátelské letce co nejdál.“
6. července 1917 utrpěl Richthofen v leteckém souboji s Brity nad Belgií vážné poranění hlavy. Zranění způsobilo dočasnou slepotu, přesto se mu podařilo přistát na poli bezpečně za německými liniemi. Během řady operací mu byly z obličeje vytahovány úlomky kostí. Od té doby si po letu často stěžovat na závratě a bolesti hlavy, a jeho kolegové zaznamenali i změnu chování. Patrně i to přispělo už za necelý rok k jeho konci.
Sestřelení Rudého barona
Na počátku roku 1918 sílily mezi německou generalitou obavy, že Rudý baron se stal takovým kultem, že jeho ztráta by měla vážné důsledky na morálku celé armády. Richthofen však i po zranění odmítl přesun na bezpečnější pozici. Uvedl k tomu, že „každý chudák v zákopech taky musí plnit svou povinnost“. Létal dál. Německá propaganda šířila zprávy, že Britové vytvářejí celé letecké útvary s jediným cílem: Rudého barona sestřelit. Pilot, kterému se to povede, údajně získá automaticky Viktoriin kříž, nejvyšší vojenské vyznamenání Britského impéria.
Tyto zprávy pravdivé nebyly, dobová korespondence ovšem naznačuje, že i samotný Richthofen jim částečně uvěřil. Situace na frontě se pro Německo nevyvíjela příznivě, zejména po vstupu USA do války, a letecké mise tak byly ve snaze vyrovnat nepoměr sil na zemi stále riskantnější. Ta osudná přišla 21. dubna 1918 nad francouzskou vesnicí Morlancourt.
Stalo se to v leteckém souboji s dvojicí kanadských pilotů. Manfredův bratranec Wolfram von Richthofen se ocitl v přestřelce s dvojicí kanadských pilotů. Rudý baron mu přispěchal na pomoc a přinutil jednoho z pilotů, kterým byl Wilfrid „Wop“ May, k rychlému ústupu. Tehdy si Richthofena všiml Mayův kapitán a bývalý spolužák Arthur „Roy“ Brown a střelbou jej přiměl se také stáhnout.
Rudý baron se otočkou zbavil útočníka a poměrně nízko nad zemí srovnal letovou hladinu, aby dál pronásledoval Maye. Patrně v této poslední fázi jej však zasáhl náboj z kulometu ráže .303 do hrudníku. Způsobil mu vážná zranění plic a srdce, kterým by Richthofen nevyhnutelně podlehl během pár minut. Již neovládaný letoun se zřítil k zemi a dopadl poblíž cesty u vesnice Vaux-sur-Somme, v oblasti střežené australskými jednotkami. Vojáci, kteří k letadlu přispěchali, nalezli Manfreda von Richthofena již mrtvého.
Australské jednotky se zbytky sestřeleného Rudého barona, které se záhy staly obětí lovců suvenýrů. Zde už z letadla zbývá prakticky jen torzo.
Kdo sestřelil Rudého barona, zůstává otázkou. Britská RAF přičítá sestřel Brownovi, v dnešní době se však historici, lékaři a odborníci na balistiku kloní spíš k názoru, že byl zasažen protileteckou střelou vypálenou ze země. To by souhlasilo i s názory, že poranění hlavy, které Richthofen utrpěl o rok dříve, vedlo k poškození mozku. V důsledku toho létal Rudý baron často příliš nízko, ač si byl vědom rizika střelby ze země, a příliš se fixoval na svůj cíl. Tak či onak, jeho příběh se půl roku před koncem války uzavřel.
Rekordní sestřely obou světových válek
Zatímco letci s nejvíce sestřely v první světové válce pocházejí z různých zemí, v druhé světové válce jsou to výhradně Němci. A mají několikanásobně víc sestřelů než Rudý baron: Erich Hartmann a Gerhard Barkhorn dokonce více než 300. Je to z několika důvodů. Předně naprostá většina těchto sestřelů byla zaznamenána na východní frontě, kdy po útoku na SSSR 22. června 1941 postupovaly německé jednotky nejen na zemi, ale i ve vzduchu rychlým a nesmlouvavým tempem. Likvidace nepřipravené sovětské armády leckdy připomínala spíš rutinní záležitost než skutečný boj.
Druhý důvod je, že vedení Třetí říše své nejlepší letce nijak nešetřilo. Zatímco Angličané a Američané nezřídka stahovali zkušené letce po dosažení určitého počtu sestřelů, aby o ně nepřišli a mohli je využít pro výcvik a vzdělávání nových generací, Němci zůstávali na frontě. Tam také čelili zpravidla mnohem nezkušenějšímu nepříteli, takže počet sestřelů dramaticky narůstal. Ne všechny jsou také potvrzené.
Manfred v armádě, jak si jej pamatuje německý Spolkový archiv.
Když pomineme vyložené znalce druhé světové války, můžeme říci, že jména leteckých es ze 40. let do historie výrazněji nevstoupila. Určitě ne takovým způsobem jako Manfred von Richthofen, legendární Rudý baron. Jednotlivé části jeho letounu a výbavy dnes drží ve svých muzeích a sbírkách města Toronto, Londýn a Canberra.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
