Článek
Představte si typickou anglickou zimu v polovině 19. století. Je čtvrtek 8. února 1855 a nad zvlněnou krajinou jižního Devonu se stahuje ledová noc. Teploty klesají hluboko pod nulu a region bičuje hustá sněhová vánice.
Lidé v malých, silně nábožensky založených vesnicích zalézají k rodinným krbům a netuší, že tahle noc se nesmazatelným písmem zapíše do dějin kriminalistiky a lovců záhad.
Když se následující ráno obyvatelé městeček jako Exmouth, Topsham nebo Dawlish probudili, čekal je šok. Čerstvým sněhem vedla řada podivných stop. Nešlo však o otisky bot, psích tlap ani lesní zvěře.
To, co místní spatřili, zmrazilo krev v žilách i těm největším skeptikům. Krajinou prošlo něco, co by podle dnešního poznání nemělo vůbec existovat.
Fyzikální zákony dostaly facku
Jakmile ranní paniku vystřídalo první racionální zkoumání, začaly na povrch vyplouvat detaily, nad kterými dodnes vědci kroutí hlavou. Podle dobových hlášení, která později detailně zkoumal i britský tisk, měly otisky dokonalý tvar písmene U. Připomínaly malé oslí kopyto o rozměrech zhruba 6 krát 7 centimetrů. Tím však veškerá podoba s běžným zvířetem končila.
Prvním nepochopitelným faktem byly neklamné známky chůze po dvou. Stopy totiž nenesly znaky čtyřnohého tvora. Šly v dokonale přímé linii jedna za druhou, s pravidelným rozestupem zhruba dvaceti centimetrů. Skoro jako by tudy prošel člověk.
Skutečné šílenství však nastalo, když lidé začali trasu stop zkoumat blíže. Neznámý návštěvník totiž zcela ignoroval jakékoliv fyzické překážky.
Stopy přišly k neprostupné, dva metry vysoké kamenné zdi a bez přerušení pokračovaly hned na její druhé straně. Podivný tvor bez problémů procházel přes zamčené zahradní dvory, úzké štěrbiny, a dokonce po zasněžených střechách domů.
Dobový nákres z britského tisku z února 1855. Přesně takto tehdy novináři vykreslili dokonalý tvar písmene U a jasně dvounohou chůzi tajemného návštěvníka.
Když se propojila svědectví z okolních obcí, ukázalo se, že tato neznámá linie kopyt měřila neuvěřitelných 100 až 150 kilometrů. Žádný známý tvor by takovou vzdálenost v zasněženém terénu za jedinou noc nepřekonal.
Strach z pekla
Zprávy o záhadných stopách se tehdejší Anglií šířily rychlostí blesku. Viktoriánský venkov byl hluboce věřící a konzervativní, takže interpretace nálezu byla okamžitá a jednoznačná.
Lidé věřili, že zasněženou krajinu navštívil samotný ďábel, který hledal hříšné duše. Strach byl tak hmatatelný, že místní kostely praskaly ve švech a lidé odmítali po setmění vůbec vycházet ze svých domovů. Atmosféra připomínala spíše středověký hon na čarodějnice než osvícené 19. století.
Ustrašení vesničané se však nechtěli vzdát bez boje. V několika obcích se zformovaly ozbrojené domobrany. Muži vyzbrojení puškami, holemi a vidlemi se vydali po stopách s jasným cílem: pekelného tvora dopadnout.
Pátrání ale skončilo fiaskem a další vlnou paniky. Když totiž lovci přivedli na stopu své lovecké psy, zvířata začala hystericky výt a choulit se k zemi a odmítla v pronásledování pokračovat. Olej do ohně přilila i celonárodní média, zejména prestižní týdeník The Illustrated London News, který z lokální záhady udělal celostátní senzaci.
Uprchlý klokan, tajný balon, nebo snad skákající myš?
Když emoce částečně opadly, ke slovu se dostali vědci a učenci, kteří se pokusili přinést racionální vysvětlení. Právě zde začíná nejzábavnější část celé záhady, protože některé vědecké teorie byly snad ještě bláznivější než verze s ďáblem.
Jedním z prvních podezřelých byl například uprchlý klokan ze soukromého zvěřince jednoho z místních šlechticů. To by sice vysvětlovalo, jak mohl přeskakovat vysoké zdi, ale ignorovala fakt, že klokan nemá kopyta a těžko by ve sněhu urazil 150 kilometrů.
Slavný britský zoolog a anatom Richard Owen zase přišel s tvrzením, že za vším stojí myšice lesní. Tyto myšky se prý kvůli extrémnímu mrazu probudily a hledaly potravu. Podle Owena se pohybovaly dlouhými skoky a následné tání sněhu deformovalo jejich malé otisky do podoby velkých kopyt.
Venkované se však vědcům vysmáli; nedokázalo to vysvětlit stopy na střechách domů ani fakt, že linie byla dokonale přímá a nepřerušená.
Vysvětlení, nebo absurdní teorie? Podle některých učenců mohl za paniku uprchlý klokan ze soukromé zoo. Jak by ale dokázal chodit po střechách a zanechávat stopy kopyt, zůstává nejasné.
Jednou z nejlogičtějších teorií tak zůstává verze o vojenském či meteorologickém balonu, který mohl uletět z nedalekých doků v Devonportu. Z balonu prý viselo dlouhé kotvící lano zakončené kovovými úchyty ve tvaru podkovy. Vítr pak balon unášel nad krajinou a těžké železo naráželo do sněhu na polích, zdech i střechách.
Poslední možností je pak obyčejná hromadná hysterie. Lidé ve svých vesnicích zkrátka viděli všemožné stopy běžných zvířat, ale strach a fantazie je v jejich myslích propojily do jednoho děsivého příběhu.
Moderní věda je bezradná
Laik by očekával, že s nástupem moderních technologií a forenzních metod se záhada z viktoriánské Anglie snadno vyřeší. Opak je ale pravdou. Ani v průběhu 20. a 21. století se badatelům nepodařilo přinést stoprocentní odpověď, co se tehdy v Devonu stalo.
Největším problémem zůstává naprostý nedostatek hmatatelných důkazů. V polovině 19. století byla fotografie ještě v plenkách, takže vědci dnes mají k dispozici pouze dobové novinové nákresy, dopisy pamětníků a oficiální hlášení tehdejších úřadů.
Zastánci neznámých přírodních jevů však mají v rukávu silný argument. Událost z Anglie totiž nebyla jediná svého druhu. Podobné anomálie se v historii objevily hned několikrát. Například už v roce 1840 popsal slavný polární badatel James Clark Ross identické stopy kopyt v panenském sněhu na odlehlých Kerguelenových ostrovech.
Stejný úkaz hlásili svědci v roce 1852 ze Špicberků a naposledy v březnu roku 2009 – shodou okolností opět z anglického Devonu. Zdá se tedy, když pomineme nadpřirozená vysvětlení, že za určitých atmosférických podmínek dokáže příroda vytvořit iluzi, které lidstvo nedokáže přijít na kloub.
Pravda odešla se sněhem
Ať už se tehdy v mrazivé viktoriánské noci stalo cokoliv, příběh o stopách kopyt zůstává jednou z nejpozoruhodnějších historických záhad. Byla to geniální novinářská kachna, která měla zvednout náklad místních listů? Šlo o hromadný přelud vystrašeného venkova, nebo tehdejší obyvatele skutečně navštívil posel z jiného světa?
Pravda pravděpodobně navždy roztála spolu s tehdejším sněhem.
Pro milovníky tajemství však tento příběh dál žije vlastním životem a dodnes nám připomíná, jak snadno se náš racionální svět dokáže otřást v základech, když narazíme na něco nevysvětlitelného.
V tomhle případě nezbývá, než si počkat, až se úkaz zase někde objeví.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
