Jak povinná četba vraždí čtenářství

Existuje jen málo věcí, které dokážou spolehlivě zabít dětskou zvědavost a přirozenou chuť ke čtení tak efektivně jako český systém povinné četby. Pevně dané seznamy světových klasik, k nim předem vypracované rozbory a očekávání, že si z toho všeho student odnese lásku k literatuře. Co je bezpečné a schválené z pohledu lektora, bylo pro mnohé z nás v mládí čistým utrpením.

Vycházím přitom z vlastní zkušenosti a pozorování lidí kolem sebe i starších generací. Nemám ambici hodnotit aktuální školní osnovy ani práci dnešních učitelů. Tenhle přístup jsem ale zažil a jeho důsledky pozoruji dodnes.

Ve věku, kdy člověk řeší první vztahy, vlastní identitu nebo to, kam v životě směřuje, po něm školní systém chce, aby analyzoval díla jako Stařec a moře od Hemingwaye nebo Pýcha a předsudek od Jane Austenové.

Výsledek? Malé části to sedne, část to přetrpí a z donucení dočte a část to na férovku skopíruje z internetu. Ve výsledku to ale selže ve vytvoření kladného vztahu k literatuře a čtení. Chyba přitom podle mě není v dětech.

Díla klasické literatury bezpochyby mají svou obrovskou uměleckou i historickou hodnotu. Problém je v tom, pro koho byla napsána a kdo je dnes musí povinně konzumovat.

Vezměme si zmíněného Starce a moře. Příběh o starém rybáři Santiagovi, který svádí vyčerpávající boj s obří marlinou a následně se žraloky, je brilantní alegorií na lidskou vytrvalost, důstojnost, stárnutí a potřebu dokázat sobě i okolí, že „člověk může být zničen, ale ne poražen“.

To je motiv, který hluboce zarezonuje s chlapem, kterému je padesát. S člověkem, který už v životě něco prohrál, cítí, jak mu ubývají síly, a potřebuje v sobě najít poslední kapky hrdosti. Pro šestnáctiletého teenagera je ale tento koncept poměrně abstraktní. Nemá k němu žádnou emotivní kotvu. Pro něj je to jen nekonečný popis starce na lodi, který chytá rybu.

A co taková Jane Austenová a její Pýcha a předsudek nebo Emma? Jemná společenská satira na britskou venkovskou třídu počátku 19. století, kde se celý svět točí kolem majetkových poměrů, třídních kódů, věna a toho, kdo s kým smí tancovat na bále. Pro současného středoškoláka ve střední Evropě, který v životě neviděl britský třídní systém a jehož realita je vzdálená na sto světelných let, z toho zbyde jen nepochopitelné plácání namyšlených postaviček o ničem.

A právě tady je problém. Ne že by ty knihy byly špatné. Ale co přesně od nich čekáme, když je předkládáme lidem, kteří k nim nemají žádný vztah, nerozumí jejich prostředí a nemají ani důvod si ho chtít osvojit?

To největší pokrytectví hodin literatury spočívá v ignorování faktu, že tyto romány byly ve své době aktuální popkulturou.

Když Jane Austenová psala svoje knihy, nepsala je pro školní kánon. Psala současné, trefné příběhy pro tehdejší čtenáře, kteří rozuměli společenským poměrům, vztahům a pravidlům, jež v nich popisovala. Byla to jejich literatura, jejich oddechová četba, jejich formát zábavy.

Tehdejší čtenáři opravdu nečetli pro plezír středověké iluminované rukopisy nebo latinské traktáty ze 14. století. Četli to, co popisovalo jejich aktuální svět.

Pro dnešního mladého čtenáře je příběhem z jeho světa například Percy Jackson nebo jakákoliv jiná moderní young adult literatura či fantasy.

A tady narážíme na zásadní systémový omyl: záměnu cílů.

Cílem výuky literatury by mělo být naučit dospívajícího člověka:

Všechny tyto dovednosti se mladý člověk dokáže naučit na Percy Jacksonovi, Harrym Potterovi, Hraničářově učni nebo jakémkoliv jiném žánrovém románu, který odpovídá jeho věku a zájmům. Na příběhu, kde postavy řeší prožívané emoce, kde je děj spádný a kde jazyk nevytváří neprostupnou zeď mezi čtenářem a příběhem.

Analýzu motivací postav, práci se symbolikou nebo vývoj charakteru lze přece dělat na téměř jakémkoliv příběhu. Není k tomu potřeba nutit šestnáctiletého kluka číst dvě stě stran o rybáři, se kterým se nedokáže ztotožnit. Když se nad tím zamyslím, proč vlastně musí být předmětem analýzy zrovna kniha? Co brání tomu, aby se stejné postupy aplikovaly na film?

Jakmile žák pochopí principy rozboru na knize, která ho baví, získá mentální nástroje k tomu, aby si třeba ve třiceti nebo čtyřiceti letech sám od sebe otevřel toho Hemingwaye, Tolstého nebo Austenovou a našel v nich něco, co v šestnácti ještě nedokázal ocenit.

Místo toho se ale často postupuje přesně opačně. Nejdřív se studentovi předloží seznam knih, které má přečíst, pak se mu vysvětlí, co si o nich má myslet, a nakonec se ověří, jestli si zapamatoval správné odpovědi. Jestli si mezitím vytvořil vztah ke čtení, jako by nikoho příliš nezajímalo.

Místo aby se v mladých lidech probouzela zvědavost, servírují se jim seznamy autorů z 19. století s přístupem „tuhle klasiku si musíte odtrpět, protože je to zlatý fond“. Učitelé a školní systém často ignorují jednu poměrně zásadní věc: čtení pod tlakem bez pochopení kontextu rodí k beletrii čistý odpor.

Když někoho nutíte číst stovky stran o majetkových pletichách nebo starcích na moři v době, kdy prožívá vlastní bouřlivé období dospívání, nevychováte sečtělého intelektuála. Vychováte člověka, který po maturitě knihu neotevře dalších dvacet let, protože si čtení podvědomě spojil s pocitem bezmoci, nudy a zbytečného utrpení.

Sám jsem tímhle nějakou dobu trpěl, než jsem si uvědomil zásadní věc: nezávisle na médiu prostě rád konzumuju dobré příběhy.

Knihy nemusí být jen historické romantické romány z anglického venkova. Kniha je další médium, které nabízí trochu jiný rozměr než najdete ve filmech. Film je vizuální médium a jako takové vás nikdy neseznámí s myšlenkovými pochody hlavní postavy tak, jak to dokáže kniha. Nelze tvrdit, že jedno je lepší než druhé. Je to prostě jiné.

Průlomem ve čtení pro mě osobně byl objev e-knih a audioknih.

Pořád si hodně cením čtení fyzických knih a obracení stránek – k samotné konzumaci příběhu mi fyzická knížka přidává smyslový vjem navíc. Je to ale luxus, na který si prakticky musím vyčlenit čas, což s prací a rodinou jde jenom složitě.

Dokud jsem byl odkázaný na čtení ve vlaku nebo v čekárně, kam jsem si přinesl knížku s sebou, byl jsem schopen přečíst tak jednu knihu za rok.

Pak jsem objevil e-knihy. Knížky nejsou tak docela praktické k tomu, aby je člověk tahal všude s sebou, a navíc jsem člověk, co si jich váží a těžce nese, když se jakkoliv poškodí. Je ale něco, co s sebou zaručeně tahám celý den… mobil.

Rázem se delší fronta v obchodě, čekání na autobus nebo prostoj v práci změnily v příležitost přečíst další dvě až tři stránky. Najednou jsem byl schopen dokončit knížku za měsíc, spíš než za rok.

Dalším průlomem bylo, když mě známá přemluvila, abych zkusil jednu audioknihu ze série, která by mě mohla bavit.

K audioknihám jsem měl dřív předsudky. Proč bych měl poslouchat někoho, jak čte? To zní hrozně…

Všechno to záleží na tom, kdo tu knihu čte. Narazil jsem na mizerné audioknihy, ale narazil jsem taky na vynikající audioknihy, kde podání vypravěče mnohonásobně překračuje cokoliv, co by mohlo vzniknout v mojí vlastní hlavě.

Různé přízvuky, tóny hlasu nebo dynamika mohou ten text povznést. Někdo může tvrdit, že audioknihy nejsou opravdické čtení… No a co? Nejde mi o žádné imaginární bodíky za to, kolik stránek jsem otočil, jde mi o ty samotné příběhy.

Díky audioknihám je navíc ta hodina, co denně strávím v autě cestou za prací, o něco snesitelnější.

Možná bychom se měli přestat ptát, proč mladí lidé nečtou povinnou četbu, a začít se ptát, proč by vlastně měli chtít číst vůbec.

Pokud chceme vychovat čtenáře, musíme jim nejdřív ukázat, že čtení stojí za to. Ne jim předložit seznam knih, které mají přečíst, a doufat, že si k nim cestou vytvoří vztah.

Klasická literatura nikam neuteče. Hemingway, Austenová ani Tolstoj nepotřebují, abychom jejich knihy vnucovali šestnáctiletým pod pohrůžkou špatné známky. Potřebují čtenáře.

A možná by úplně stačilo začít tím, že mladým lidem dovolíme najít si vlastní cestu k příběhům.