Článek
Teploty kolem nuly, mrholení, vlhko, které vám proleze skrz zimní bundu až do morku kostí, a vy po deseti minutách necitíte prsty na nohou. Pokud si z dětství vybavím typické Dušičky, vypadají přesně takhle.
Brzy ráno nás rodiče vytáhli z postele, vsedli jsme do studeného auta a jelo se hodinu na hřbitov kamsi za vzdáleným příbuzenstvem. Topení se v autě samozřejmě rozběhnout nestihlo. Na místě jsme dvě hodiny povinně klepali kosu u hrobů lidí, které jsem v životě neviděl, a odpoledne se trávilo na návštěvě u prapříbuzných, které jsem viděl jednou za rok. Jako dítě bez potřebné kapacity pro empatii nebo pochopení zármutku jsem z toho měl jediný pocit: naprostou nudou prostoupenou chladem.
Jasně, vzpomínka na zesnulé není veselice. Ale upřímně – až tu jednou nebudu, fakt nechci, aby na mě moje děti vzpomínaly s nudou, omrzlinami prvního stupně a pocitem, že si plní jakousi neosobní povinnost, „aby se neřeklo“. Na lidi, kteří mi chybí, vzpomínám průběžně celý rok. A pochybuju, že by měli radost z toho, že mi začátkem listopadu u jejich náhrobku modrají rty.
Svět živých vs. svět mrtvých
Když jsem psal vedlejší článek s tipy na strašidelné filmy, uvědomil jsem si dokonalou paralelu v Burtonově Mrtvé nevěstě. Svět živých je v tom filmu šedivý, ponurý a svázaný upjatými pravidly. Svět mrtvých je naopak barevný, veselý a plný… života.
A přesně takový kontrast cítím mezi tradičním českým dušičkovým „musíme navštívit hřbitov“ a halloweenskou estetikou.
Pro mě Halloween neznamená, že budu běhat po vsi v kostýmu a žebrat o sladkosti. Znamená to rozptýlení v době, kdy se den krátí a počasí jde do háje. Znamená to vydlabat s rodinou dýni, provonět byt dýňovým kořením, uvařit hustou polévku nebo dýňovou sekanou a pustit si dobrý gotický film. Je to zkrátka oslava podzimu, která do toho ponurého šera přinese trochu světla a tepla.
Vždyť je to ten samý Samhain
Rozumím tomu, že lidem často nevadí samotné dýně, ale spíš ten cynický americký marketing, který z každého svátku udělá masírku řetězců. Jenže jak Dušičky, tak All Hallows' Eve mají úplně stejné kořeny v keltském Samhainu – svátku, kdy se stírala hranice mezi světem živých a mrtvých a lidé zapalovali ohně, aby zahnali temnotu.
Tradice se přirozeně vyvíjejí. Pokud někdo najde klid a úctu v tiché návštěvě hřbitova, je to úplně v pořádku a nikdo mu to nebere. Ale nemusíme u toho naříkat nad každým, kdo si před dům postaví svítící dýni.
Až tedy začátkem listopadu uvidíte u někoho na zápraží oranžovou potvoru, neberte to jako diktát ze západu. Berte to prostě tak, že si někdo udělal hezký večer, zahřál se u dlabání a užil si podzim po svém.
