Článek
Moderní člověk má zvláštní zvyk. Když narazí na starý obyčej, který je tělesný, nejednoznačný a trochu nepříjemný, okamžitě ho chce přeložit do jazyka, kterému rozumí. A tak se z pomlázky stane buď prostý akt dominance, nebo naopak neškodná lidová zábava. Jenže oba tyhle překlady jsou příliš chudé. Oba vyříznou jen jeden moment a vydávají ho za celek.
Pomlázka totiž není jen spletený proutek.
Je v ní vrba, a to ne jako náhodný materiál, ale jako živé jarní proutí, které nese svěžest, pružnost a přechod ze zimy do nového života. Historicky je pomlázka doložená už od 14. století a její původní význam je spojován právě s jarem, plodností a „pomlazením“, tedy omlazením a osvěžením.
Je v ní ale také něco dalšího. Vrba není jen „hezký symbol jara“. Je to zvláštní strom hranice. Roste často tam, kde se potkává pevná země a voda. Je pružná, vláčná, ne úplně poddajná. Nehodí se na velké monumentální stavby, ale hodí se přesně na věci, které mají být živé, spletené, dočasné, pohyblivé. Už samotný materiál pomlázky tak říká něco, co moderní člověk slyší nerad: že přechod, obnova a nový život nepřicházejí jako sterilní idea, ale jako něco tělesného, trochu neklidného a ne úplně pod kontrolou.
A právě proto se tenhle zvyk tak špatně vysvětluje.
Protože pomlázka není jen zásah. Je to celý vztah. Někdo přichází a někdo odpovídá. Někdo jedná explicitně a někdo skrytě. Někdo nese impuls a někdo mu dává podobu odpovědí, které nejsou předem jisté. Proto jsou důležité pentle, kraslice, voda, výslužka i samotná obchůzka. Když se soustředíme jen na ten nejviditelnější moment, je to stejné, jako kdybychom z celého tance vyřízli jeden krok a řekli, že jsme pochopili celé představení.
To nejzajímavější na pomlázce totiž možná není to, že bolí. Ale to, že v ní ještě přežívá starší představa světa, kterou jsme téměř ztratili: že život se neobnovuje sám od sebe, že vztah mezi mužem a ženou není jen smlouva, že symbol není ozdoba nalepená na hmotu, ale něco, co se v hmotě skutečně ukazuje. A právě proto se tenhle rituál může bez správného rámce zvrhnout. Bez míry, bez smyslu a bez vyššího řádu se z něj nestane osvětlení jeho smyslu, ale jeho karikatura.
Protože jakmile se na pomlázku podíváte tímto způsobem, přestanete řešit jen to, jestli je „dobrá“, nebo „špatná“. Začnete si všímat, proč je z vrby a ne z jiného dřeva. Proč nestačí samotné šlehání. Proč nejsou pentle jen ozdoba. Proč kraslice není jen namalované vajíčko. A hlavně proč nad tím vším stojí ještě jedna věc, bez které se celý tento zvyk může rozpadnout do pouhé energie, sexuality, trapnosti nebo brutality.
Tou věcí je velikonoční beránek.
A právě tady se celý význam pomlázky podle mě láme. Protože bez beránka už to není jen nepochopený rituál. Je to rituál, kterému chybí střed.
Tady ten motiv rozvíjím dál ve videu, proč je beránek víc než dekorace, proč je pomlázka bez rámce nebezpečně neúplná, a jak do toho všeho zapadají vrba, kraslice, ženská odpověď i možnost, že se celý zvyk zvrhne ve svůj opak.Celé video je tady:
https://youtu.be/TK1UTrbqJyA
