Článek
Jenže čím dál víc to na mě působí spíš jako prostor, který už nechce vést skutečný spor, ale hlavně chránit vlastní obraz.
A právě to je podle mě důležité. Není problém, že někdo veřejně vystupuje, organizuje druhé nebo chce něco hájit. To děláme koneckonců všichni, každý po svém. Problém začíná ve chvíli, kdy už nejde o obranu něčeho skutečného, ale o obranu před tím, aby se dovnitř vůbec dostalo něco cizího.
Část dnešní debaty se tváří jako štít. Jenže ten štít není namířený jen proti útokům zvenčí. Je namířený i proti názorům, které byly předem označeny za škodlivé, hloupé nebo nebezpečné. A tak místo otevřeného prostoru vzniká něco jiného: zrcadlový štít.
Je to prostor, do kterého je vidět, ale skrz který už skoro nic neprojde zpátky. Vy se můžete dívat dovnitř na všechna ta prohlášení, morální apely, správné postoje a správné autority. Ale dovnitř už se nesmí pustit moc reality. Protože realita je nebezpečná právě tím, že není zcela pod kontrolou.
Tohle je podle mě dobře vidět i na tom, jak se v těchto prostředích netvoří skutečná komunita, ale spíš noví vůdci. Člověk se pak nespojuje ve společné věci, ale ve výčtech jejich zásluh a v seznamech jejich nepřátel. A zvláštní je, že mezi těmi nepřáteli často nejsou jen lidé, kteří údajně ohrožují demokracii nebo veřejný pořádek, ale i lidé, kteří se těmto novým autoritám prostě osobně nehodí.
Pak už si člověk není jistý, jestli ještě sleduje spor hodnot, nebo jen osobní nevraživost převlečenou za veřejnou věc.
Při vytváření těchto vůdců se navíc děje ještě jedna věc: lidé, kteří je podporují, při tom neustále prosazují i sami sebe. I když mluví o tom, koho hájí, vždycky do toho zároveň vloží i vlastní obraz. Oni podporují, oni se ozvali, oni natočili video, oni zaujali správný postoj. A tak se z podpory údajných vůdců stává i nenápadná propagace sebe samých.
Jako by ve skutečnosti nehledali vůdce, ale někoho, kdo bude ve veřejném prostoru v přijatelnější podobě říkat totéž co oni sami.
A právě tady se podle mě rodí ten zvláštní narcismus současné debaty. Místo skutečného setkání s druhým člověkem vzniká vztah, ve kterém ten druhý slouží hlavně jako potvrzení vlastního obrazu světa. Místo otevřenosti filtr. Místo střetu zrcadlo.
Odtud už je jen krok k tomu, aby se veřejný prostor začal tvářit jako ochrana, ale ve skutečnosti fungoval jako uzavření.
Pokračování téhle úvahy je ve videu zde:
https://youtu.be/tTdyaRP5Qm8
