Článek
Rýpavý začátek
„To máte v tom kufru závaží?“ prohodil pobaveně, když jsem ho s námahou zvedala. Nečekal odpověď, jen si mě měřil s výrazem člověka, který si myslí, že řekl něco vtipného. Přisunula jsem si kufr blíž a klidně odpověděla, že je těžší, než vypadá. „To vidím,“ zasmál se znovu. „Tipuju, že máte sbírku šamponů, co si berete i na víkend.“ Jeho tón byl lehce posměšný, ale ne zlý, spíš ten typ humoru, co má člověka pobavit na vlastní účet. Jenže v tu chvíli mi to bylo spíš nepříjemné.
Když si nedal pokoj
Chvíli jsme jeli v tichu, ale netrvalo dlouho a pokračoval. „Tak kam s tím vším jedete? Na hory, k moři, nebo stěhování do jiné země?“ Mluvil uvolněně, zřejmě netušil, že mě jeho vtípky vytáčejí. Odpověděla jsem, že jedu jen na pár hodin mimo město. „Na pár hodin?“ zopakoval s údivem. „To by mě zajímalo, co tam děláte s takovým kufrem. Asi máte vážně zvláštní koníčky.“
Přestala jsem předstírat, že ho neslyším. Zvedla jsem hlavu a řekla klidně: „Chcete vědět, co v něm mám?“
„No jistě,“ pousmál se. „Už to napětí nezvládám.“
Otevření kufru
Rozepnula jsem zip a pomalu zvedla víko. Uvnitř byly plyšáci, pastelky, deskové hry, malé autíčko, stavebnice, knížky a balíčky s omalovánkami. Všechno pečlivě zabalené do sáčků, aby se nic neponičilo. Na chvíli bylo ticho. Viděla jsem, jak jeho úsměv mizí a střídá ho rozpačitost. Sáhl dovnitř a vzal do ruky malého plyšového zajíce. „Tohle… to není vaše?“ zeptal se nejistě.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Vezmu to dětem z dětského domova. Sbírali jsme to v práci. Každý přinesl něco, co už doma nepotřeboval.“ Zavřela jsem kufr a on ho beze slova držel, aby mi pomohl zapnout zip. Jeho sebevědomý výraz zmizel, nahradilo ho ticho, které se mezi námi rozlilo jako voda.
Trapné ticho
Zbytek cesty byl úplně jiný. Nedíval se na mě, jen zíral z okna. Občas se pohnul, jako by chtěl něco říct, ale vždycky si to rozmyslel. Cítila jsem, že se stydí, ale zároveň jsem mu to nezazlívala. Měl prostě potřebu být vtipný, jen neodhadl, kdy se smát přestává být vhodné.
Když vlak zastavil, zvedl se dřív než já a nabídnul, že mi pomůže kufr vynést. Vzal ho opatrně, jako by uvnitř bylo něco křehkého. Na peronu mi ho podal, chvíli váhal a pak řekl potichu: „Promiňte. To jsem přehnal. Mám doma taky spoustu hraček po dětech… možná bych s nimi měl udělat to samé.“
Usmála jsem se a poděkovala. Vlak se rozjel a já zůstala stát s kufrem, který byl pořád stejně těžký, ale měl najednou jinou váhu. Věděla jsem, že ne všechny lekce pokory musí bolet. Některé přijdou úplně obyčejně, třeba mezi dvěma stanicemi.
