Článek
Jak se role doma převrátily
Když přišel o práci, brala jsem to jako přechodné období. Říkala jsem si, že se dá dohromady, odpočine si a začne něco hledat. Máme dvě děti, obě malé, takže jsme se domluvili, že zůstane doma a bude je hlídat. Já jsem šla do práce na plný úvazek a byla jsem přesvědčená, že je to jen dočasné řešení.
Jenže týdny se změnily v měsíce. Ráno odcházím brzy, abych stihla práci, školku i nákupy. Večer se vracím unavená a místo obyčejného přivítání slyším, jak náročný měl den. Děti prý zlobily, byl nepořádek, nestihl si ani sednout. Vždycky to podává tak, jako by nesl na bedrech celý svět.
Každodenní realita po návratu z práce
Nejvíc mě ničí kontrast mezi tím, co slyším, a tím, co vidím. Hračky rozházené, nádobí ve dřezu, večeře v nedohlednu. Děti se ke mně rozběhnou, chtějí si povídat, a on si mezitím stěžuje, že už nemá energii. Často si lehne na gauč s telefonem a čeká, že já všechno převezmu.
Snažila jsem se být chápavá. Vím, že péče o děti není procházka růžovým sadem. Jenže rozdíl je v tom, že já po osmi hodinách v práci nemám možnost vypnout. Vařím, uklízím, řeším úkoly, koupání, uspávání. A přitom poslouchám, jak je to pro něj vyčerpávající.
Hledání práce, které se nekoná
Opakovaně jsem se ptala, jak to vypadá s hledáním práce. Odpovědi jsou pořád stejné. Trh je prý špatný, nikdo neodpovídá, nemá smysl brát něco pod úroveň. Když navrhnu, že by mohl alespoň něco zkusit, tváří se dotčeně. Jako bych nechápala, čím si prochází.
Ve skutečnosti ale žádné pohovory nemá. Žádné nové životopisy neposílá. Spíš mám pocit, že si zvykl. Nemusí vstávat brzy, nikdo po něm nic nechce, maximálně děti. A když se něco nedaří, má připravené vysvětlení, že hlídat děti je práce na plný úvazek.
Pocit, že táhnu všechno sama
Nejde jen o peníze, i když ty hrají velkou roli. Jde o pocit spravedlnosti. O to, že mám pocit, že jsem na všechno sama. Že neseme zodpovědnost každý úplně jinak. Já nemám prostor si stěžovat, protože někdo musí fungovat. Když jsem nemocná, stejně vstanu a jdu. Když je unavený on, svět se má zastavit.
Nejhorší jsou chvíle, kdy si uvědomím, že se na něj nemůžu spolehnout. Že místo partnera mám doma další problém, který musím řešit. A pak se sama sebe ptám, kdy jsem přestala být jeho oporou a stala se jeho zaměstnavatelem.
Ticho, které mezi námi roste
Mluvíme spolu čím dál míň. Ne proto, že bychom neměli čas, ale proto, že už nemám sílu vysvětlovat to samé dokola. Každý rozhovor sklouzne ke stížnostem a obraně. Já jsem prý necitlivá, on je prý nepochopený. Mezi námi vzniklo ticho, které je horší než hádka.
Večer ležím v posteli a přemýšlím, jestli takhle má vypadat partnerství. Jestli je normální cítit se vyčerpaná nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. A jestli děti jednou uvidí, že jejich máma všechno zvládala, zatímco táta si pořád jen stěžoval.
Někdy mám chuť sbalit sebe i děti a odjet na pár dní pryč. Ne proto, abych utekla, ale abych zjistila, jaké by to bylo, kdybych se nemusela každý den přizpůsobovat něčí pohodlnosti.
