Článek
Jak to celé začalo
Bydlela nad námi už dlouho a poslední roky téměř nevycházela z bytu. Jednou mě poprosila, jestli bych jí v létě zalila květiny. Byla jsem doma na home office a nepřišlo mi to nijak náročné. Brzy se z toho stala tichá rutina. Vždycky jsem odemkla její byt, pustila vodu, zkontrolovala parapety a zase zamkla. Nikdy mě nezdržovala, jen občas zpod dveří prohodila pár slov o tom, že je ráda, že se má na koho spolehnout.
Zvyk, který mi nepřišel zásadní
Časem se přidalo vyzvednutí pošty a o Vánocích jsem jí pomohla pověsit světýlka, protože už nezvládla stát na stoličce. Nebylo to o dobrých skutcích, spíš o pocitu, že takto má fungovat normální lidské soužití. Nikomu jsem o tom neříkala, nebylo to nic, čím bych se chtěla chlubit. Brala jsem to jako něco samozřejmého, co bych udělala pro kohokoli z domu.
Nečekaná obálka
Jedno odpoledne jsem našla ve schránce tlustou bílou obálku. Poznala jsem její rukopis. Uvnitř byly peníze a krátký vzkaz, že je to její důchod a že si ho zasloužím víc než ona. V první chvíli jsem si myslela, že se spletla nebo že jde o špatný žert. Peníze jsem vrátila, položila jsem jí obálku před dveře a zaklepala. Neotevřela. Druhý den došla ke mně, spolu s prosbou, abych to přijala, protože nemá nikoho jiného, komu by mohla poděkovat.
Co jsem nakonec udělala
Seděla jsem večer v kuchyni, obálku před sebou a nevěděla, jestli je správnější ctít její přání, nebo zůstat u svého. Nakonec jsem peníze vzala jen proto, abych ji neurazila, a druhý den jsem jí udělala nákup jídla, koupila jsem také deku a pár věcí, o kterých dřív mluvila. Zbytek jsem vložila na účet. Nikomu jsem to neřekla, ale ten okamžik, kdy jsem jí balíček podala a ona se usmála, ve mně zůstal. Ne proto, že mi dala důchod, ale protože jsem pochopila, o kolik víc pro ni znamenalo obyčejné zalévání květin.
