Článek
Spoření jako tiché gesto
Děda byl člověk, který moc nemluvil o citech. Všechno vyjadřoval skutky. Každý měsíc si něco málo odložil stranou a opakoval, že to je pro mě. Neřešila jsem kolik. Bylo mi dvacet, měla jsem pocit, že peníze jsou něco abstraktního a budoucnost vzdálená. Brala jsem to jako hezké gesto, ne jako závazek nebo slib. V duchu jsem si říkala, že jednou z toho bude třeba základ na bydlení nebo cestování. Nikdy jsem se neptala, kolik tam vlastně je. Nepřišlo mi to vhodné.
Den, kdy se čísla stala skutečná
Když odešel, přišel šok, smutek a pak administrativa. Papíry, podpisy, úřady. A také účet, o kterém se doma vždy mluvilo jen neurčitě. Poprvé jsem viděla konkrétní částku. Nebyla směšná, ale byla mnohem menší, než jsem čekala. V hlavě se mi okamžitě začaly skládat jiné obrazy než ty o budoucnosti. Ceníky pohřebních služeb, nájem márnice, obřad, květiny. Najednou to nebyly peníze pro mě, ale peníze, které měly pokrýt jeho poslední cestu.
Střet představ s realitou
Nejtěžší nebylo zjištění, že mi nic nezbyde. Nejhorší byl pocit viny, že jsem se někdy těšila, až ty peníze využiju. Jako bych si tím zpětně něco pokazila. Každá položka na faktuře mi připadala tvrdá a neosobní. Všechno mělo cenu. Rozloučení, hudba, rakev. Spoření, které mělo být tichým dárkem, se rozplynulo během několika dní. A já jsem si připadala malá a naivní.
Co zůstalo po zaplacení
Když bylo po všem a účet se vyprázdnil, zůstalo ticho. Nejen doma, ale i ve mně. Nezůstaly žádné peníze, ale zůstaly vzpomínky. Uvědomila jsem si, že děda nikdy nespořil proto, aby mi něco dokázal. Dělal to proto, že jinak to neuměl. Byl z generace, která věřila, že když něco schováš, jednou se to bude hodit. Jen netušil, že se to bude hodit úplně jinak, než jsme oba čekali.
Poslední věc, která se nedá vyčíslit
Dnes, když si na něj vzpomenu, nemyslím na částku ani na to, co z ní zbylo. Vybaví se mi jeho ruce, jak pečlivě skládal účtenky a psal si poznámky tužkou. Ten obraz má větší hodnotu než jakýkoli zůstatek na účtu. A i když mě tehdy realita zaskočila, vím, že některé věci se prostě neukládají do banky, ale nosí se v sobě.
