Článek
Byla jsem připravená odejít
Pracovala jsem přes třicet let v administrativě. Vždy bez většího povyku, spolehlivě a pečlivě. Nikdy jsem neměla vysoké ambice. Jen jsem chtěla mít slušnou práci a klid. Poslední rok jsem ale cítila velkou únavu. Budík mě ráno doslova tahal z postele. Měla jsem pocit, že už jsem si svůj odpracovala.
Když jsem doma oznámila, že po Novém roce končím, všichni mi přáli. Konečně čas pro sebe, říkali. A já se těšila na obyčejné věci. Na zahrádku, na čtení, na pomalejší život. S klidným svědomím jsem šla za vedením říct, že v červnu končím.
Reakce, kterou jsem nečekala
Ředitel vypadal zaskočeně. Požádal mě, ať ještě nikomu nic neříkám a ať přijdu za pár dní. Hlavou mi proběhlo, že možná budou mít výčitky nebo se budou tvářit lhostejně. Jenže mě pozvali do zasedačky, kde mě čekali tři lidé. Všichni se tvářili vážně.
Řekli, že si váží mojí práce a nechtějí mě ztratit. Ať se prý rozmyslím. Odpověděla jsem, že po tolika letech už prostě potřebuji odpočívat. Tehdy přede mě položili dokument s částkou, až se mi zatajil dech. Nabídli mi bonus sto padesát tisíc korun, pokud zůstanu ještě rok a zaškolím nástupkyni. K tomu zvýšení platu o pět tisíc měsíčně. Celkem by to za ten rok dělalo dvě stě tisíc navíc.
Rozhodování mě stálo několik bezesných nocí
Najednou jsem seděla před částkou, kterou jsem si nikdy nepředstavila. Nikdy jsem nebyla ten člověk, kdo by si uměl říct o víc. Celý život jsem dělala maximum a zažila pochvalu jen zřídka. A najednou tohle.
Před očima jsem měla syna, který splácí hypotéku. Viděla jsem naši koupelnu, která by si zasloužila rekonstrukci. A sama jsem už roky toužila jet k moři, aniž bych počítala každý výdaj. Uvědomila jsem si, že odpočívat můžu i za rok a ten jeden rok dokáže změnit spoustu věcí.
Přijala jsem to a svět se změnil
Řekla jsem ano. Vedení se usmálo. Najednou se mnou počítali v projektech, které se mě nikdy netýkaly. Chtěli vědět můj názor. Ne proto, že by mě chtěli povýšit, ale proto, že věděli, že firmu znám jako málokdo. To uznání mi chutnalo. Pozdě, ale přece.
Když jsem si pak doma psala seznam, na co peníze využiju, poprvé po letech jsem cítila radost. Nová matrace, lepší brýle, možná dovolená u moře. Nic přehnaného. Jen věci, které jsem pořád odkládala.
Vědět, že jsem měla cenu
Celou kariéru jsem si myslela, že jsem jen součást kanceláře, kterou nahradí kdokoliv. A pak jsem viděla, kolik byli ochotni investovat, aby mě udrželi. Ne kvůli papírům, ale kvůli tomu, co mám v hlavě.
