Článek
Byt, který měl zůstat rodině
V tom bytě jsem prožila většinu dospělého života. Vychovala jsem tam děti, přežila rozvod i roky, kdy jsem si musela vystačit sama. Brala jsem jako dané, že jednou připadne jim. Neřešila jsem to nahlas, bylo to tiché přesvědčení, které ve mně žilo roky. Byt byl přece rodinný, i když byl napsaný na mě.
Když děti dospěly, začaly si budovat vlastní životy. Já jim fandila, pomáhala, hlídala vnoučata, vařila obědy. A právě tehdy se začalo nenápadně mluvit o tom, že by se jim byt hodil víc než mně. Nejdřív to byly narážky, pak konkrétní návrhy. Prý bych se mohla uskromnit, najít si něco menšího. Nebo se přestěhovat k příteli, když už ho mám.
Pocit, že už překážím
Najednou jsem měla pocit, že už nejsem majitelkou, ale dočasným hostem. Děti mluvily o bytě, jako by byl jejich, jen se čekalo, až jim ho uvolním a odejdu někam do domova. Když jsem namítla, že se mi nechce stěhovat, slyšela jsem, že jsem sobec. Že myslím jen na sebe a ne na budoucnost rodiny.
To mě bolelo víc než samotná myšlenka na stěhování. Nepřišlo mi fér, že se se mnou nepočítá. Jako bych měla splnit svou roli a pak tiše zmizet. Čím víc na mě tlačily, tím víc jsem cítila vztek. Ne kvůli bytu, ale kvůli tomu, jak snadno ze mě udělaly překážku.
Rozhodnutí, které nečekal nikdo
Jednoho večera jsem seděla u přítelkyně na víně a poprvé nahlas řekla, že mám chuť udělat pravý opak toho, co po mně chtějí. Ne jako pomstu, ale jako gesto, že ještě pořád rozhoduju o svém životě já. Získala bych navíc peníze, které by mi pokryly náklady až do konce života. O pár týdnů později jsem si domluvila schůzku s realitní makléřkou.
Prodej šel rychle. Byt byl ve skvělé lokalitě a zájemců bylo dost. Dětem jsem to řekla až ve chvíli, kdy byla smlouva podepsaná. Nastalo ticho, které jsem do té doby neznala. Ne výčitky, ale šok. Najednou jim došlo, že nic není automatické.
Stěhování bez lítosti
K příteli jsem se stěhovala s lehkostí, kterou jsem sama nečekala. Nebylo to bez obav, přece jen po letech samostatnosti je to změna. Ale měla jsem klid. Věděla jsem, že jsem se nerozhodla z trucu, i když to tak děti nazývaly. Rozhodla jsem se proto, že nechci dožít život v koutě, kam mě někdo odsunul.
Reakce dětí byla chladná. Dlouho se neozývaly, pak přišly výčitky a snaha ve mně vzbudit pocit viny. Jenže ten nepřišel. Poprvé jsem cítila, že jsem si vybrala sebe, ne z egoismu, ale z potřeby důstojnosti. Měla jsem dostatečný finanční polštář a potřebnou svobodu.
