Článek
Jak to začalo
Bydlím v domě, který patří mně. V přízemí žije dcera s rodinou a já mám své patro nahoře. Dělí nás schody a občas i ticho, protože každý máme své starosti. Když se ke mně nastěhovali, byla jsem ráda. Měla jsem pocit, že si budeme blíž a že stáří nebude tak osamělé. Jenže časem začaly přicházet drobné třenice, a nakonec i ta největší, která mě dodnes mrzí.
Nepříjemná žádost
Jedno odpoledne za mnou dcera přišla a řekla, že bych se měla podílet na nákladech na elektřinu a vodu. Prý je to fér, když v domě bydlím také. Upřímně mě to bodlo. Dům jsem koupila ještě s manželem, spláceli jsme ho mnoho let a po rozvodu mi připadl. Nikdy jsem po ní nechtěla ani korunu, naopak jsem jim v začátcích pomohla, aby se postavili na nohy. A teď jsem měla pocit, že mě někdo posílá platit nájem ve vlastním domě.
Moment pravdy
Neodpověděla jsem hned. Jen jsem vstala, otevřela šuplík u psacího stolu a vytáhla papír, který nosím v obálce mezi účty. Dávám si ho tam, abych nezapomněla, proč musím být opatrná. Byl to můj důchodový výměr. Mám 13 420 korun měsíčně. Položila jsem papír na stůl před dceru. Neřekla jsem ani slovo. Sama si přečetla tu částku. Viděla jsem, jak z ní pomalu vyprchává rozhodnost. Seděla tam tiše a jen koukala na ten papír, jako by to byl doklad o něčem, co si doteď vůbec neuvědomila.
Reakce, kterou jsem nečekala
Najednou se jí změnil výraz. Uvědomila si, že kdybych skutečně začala platit další výdaje, nezbylo by mi skoro nic. Dokonce se zeptala, jak to zvládám. Řekla jsem pravdu. Počítám každou korunu, kupuju jen to nejnutnější a na konci měsíce mám sotva pár stovek. Nechci si stěžovat, jsem zvyklá skromně žít, ale představa, že mám platit ještě víc, mě děsila. Dcera se na mě podívala a omluvila se. Řekla, že nad tím nepřemýšlela a že jí to nedošlo. Pak si papír chvilku držela v ruce, jako by jí pálil, a nakonec ho opatrně vrátila zpět.
Co se změnilo
Od té chvíle se u nás doma něco uklidnilo. Já dál žiju v horním patře, oni dole a scházíme se jen občas, když přinesou vnoučata nebo když potřebuji pomoct s těžkým nákupem. Nevyčítám jí tu situaci. Spíš mě překvapilo, jak málo někdy stačí k tomu, aby si lidé uvědomili realitu druhého. A možná to byl poprvé moment, kdy dcera skutečně viděla, jaké to je žít z důchodu, nejen o tom slyšet.
