Článek
Co po mně chtěla
Když mě dcera požádala, ať přidám peníze na jejich letní dovolenou, byla jsem zrovna v období, kdy jsem si musela hlídat každou korunu. Mám pevný rozpočet, náklady na bydlení mi vzrostly a některé úspory jsem musela použít na opravu bytu. Řekla jsem jí to naprosto klidně. Měla jsem pocit, že dospělá žena pochopí, že si nemůžu dovolit všechno. Vnoučata mám ráda a kdybych mohla, klidně jim zaplatím aspoň nějakou část. Jenže tentokrát to prostě nešlo.
Dcera se na mne podívala způsobem, který mě překvapil. Jako by jí můj rozpočet nezajímal. Vysvětlovala mi, že letošní dovolená je prý dražší, že mají v práci stres a že si konečně chtějí odpočinout. Čekala ode mne, že jí pomůžu, protože jsem prý babička a mám být ráda, že je můžu podpořit. Jenže podpora je něco jiného než povinnost a tahle hranice se podle mne nesmí ztratit.
Co následovalo
Když jsem znovu zopakovala, že to nezvládnu, zatvářila se dotčeně a pronesla větu, která mě zabolela. Řekla, že jestli nepřispěju, tak už s nimi na žádnou společnou cestu nepojedu. Nechápala jsem, odkdy je naše společné trávení času podmíněné penězi. Měla jsem pocit, že se z rodiny stává malá firma, kde se všechno počítá, kontroluje a vyčísluje.
Zmohla jsem se jen na ticho. V hlavě se mi honilo, kolikrát jsem jí pomohla, když byla mladá matka a potřebovala pohlídat děti nebo rychle koupit něco do školy. Nikdy jsem jí to nepředhazovala, protože to člověk pro vlastní dítě dělá rád. Teď jsem si ale poprvé uvědomila, že ona tyto věci nevidí. Vidí jen to, co jí zrovna mohu nebo nemohu dát.
Rozpaky a tíživé mlčení
Když odešla, zůstala jsem sedět v kuchyni a přemýšlela, kam se poděl náš vztah. Vnoučata mě mají ráda, vždycky se ke mně těšila a já k nim. Jenže dcera odjakživa lpí na tom, aby měla vše podle plánu. A když něco nejde, občas se uchýlí k nátlaku. Tohle však bylo jiné. Byla to věta, která mě donutila přemýšlet, zda si mě váží jako matky, nebo jen jako zdroje peněz, ze kterého občas něco kape.
Napsala jsem jí večer zprávu, že mě její slova mrzela. Odpověď nepřišla. Možná byla sama naštvaná, možná čekala, že změním názor a peníze nakonec pošlu. Jenže nemůžu žít tak, že se budu zavděčovat zbytečně a na úkor sebe. V určitém věku člověk pochopí, že když něco přestane být dobrovolné, ztratí to svou hodnotu.
