Článek
Začalo to nenápadně
Zpočátku jsem si ničeho zvláštního nevšimla. V kanceláři se občas něco pošeptalo, někdo se zasmál, ale brala jsem to jako běžné drobnosti. Až když ke mně začaly doléhat poznámky od kolegů, že „prý“ jsem si něco zařídila po známosti, nebo že „asi“ lezu šéfovi do přízně, začala jsem být zneklidněná. Nikdy jsem nechtěla mít s nikým problémy, jen jsem dělala svou práci, někdy i přesčas, protože jsem chtěla, aby se firmě dařilo.
Pomluvy se začaly šířit rychleji než pravda. Lidé, kteří se se mnou dřív bavili, se mi začali vyhýbat. V kuchyňce ztichli, když jsem vešla, a místo úsměvů jsem cítila napětí. Dlouho jsem netušila, kdo za tím stojí, ale tušila jsem, že to někdo z našeho týmu.
Pátrání po pravdě
Jsem člověk, který potřebuje vědět, na čem je. Jednoho dne jsem se proto rozhodla zůstat v práci déle, protože jsem si všimla, že drbna z kanceláře zůstává taky. Schovala jsem se v zasedačce, odkud jsem slyšela její rozhovor s kolegyní. Smály se a mezi řečí padlo moje jméno. Poslouchala jsem, jak vykládá, že si prý vymýšlím úkoly, jen abych vypadala důležitě. V tu chvíli jsem měla chuť vyběhnout a všechno jí vpálit do očí, ale ovládla jsem se.
Další den jsem si ji odchytila u kávovaru a zeptala se přímo, proč to dělá. Nezapírala. Jen se pousmála a řekla, že by mě nikdy nepomlouvala, kdybych jí „nelezla do práce“. Nerozuměla jsem. Vysvětlila, že jsem jí prý vzala pozici, o kterou usilovala, a že mě od začátku nemohla vystát.
Ticho po bouři
Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce a nevěřila vlastním uším. Ona si skutečně myslela, že jsem jí ublížila, přestože jsem tehdy ani netušila, že o tu pozici stála. Když se místo uvolnilo, šéf mě prostě oslovil, jestli bych to chtěla zkusit. Přijala jsem, protože jsem měla radost z důvěry. Nenapadlo mě, že tím někomu vstoupím do cesty.
Následující dny byly zvláštní. Všichni jako by cítili, že se něco změnilo. Drbna se přede mnou začala chovat přehnaně mile, ale pro mě už bylo všechno jinak. Uvědomila jsem si, že i kdybych se snažila sebevíc, atmosféra v té firmě se nezmění. Nedokázala jsem dál chodit na místo, kde se mi za zády šíří lži a závist.
Konec, který jsem nečekala
Jednoho rána jsem přišla do práce s vytištěnou výpovědí. Položila jsem ji na stůl šéfa a poprvé po dlouhé době se mi ulevilo. Nechtěla jsem se mstít, ani vysvětlovat. Jen jsem si řekla, že jestli někdo potřebuje druhé pomlouvat, aby se cítil lépe, ať si to dělá beze mě.
Když jsem odcházela z budovy, viděla jsem ji u okna. Dívala se na mě a chvíli to vypadalo, že chce něco říct. Nepřiblížila se. Možná si uvědomila, že tentokrát už její slova nic nezmůžou. V ten moment jsem věděla, že odcházím správně.
