Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Píseň, která dala těmto Hudebním toulkám titulek, složili Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a Jan Werich do hry Osvobozeného divadla Caesar (1932). Na scéně ji zpívali římští občané Terentius Bulva (Voskovec) a Titus Papullus (Werich).
Nahlédneme-li do scénáře Caesara, můžeme si po textu písně přečíst tyto scénické poznámky: „Orchestr hraje refrén znovu jako tichý doprovod k artistickému číslu. Bulva a Papullus chytají síťkou neviditelného ducha, pak s doprovodem víření bubínků Papullus chytí ve vzduchu neviditelného holuba a hodí ho do košíčku, který Bulva drží v roce. Holub třepotá křídly, orchestr hraje tuš, kouzelníci se klanějí.“
Z Osvobozeného divadla se přeneseme do divadla Semafor. V nedávném semaforském pořadu nazvaném Jak je to možný? Jiří Suchý prozradil, že k písni Na vrata přibili můj stín ho inspirovala báseň Vladimíra Holana Noc s Hamletem. V této písni nepoletuje žádný duch ani zde nečíhá strašidlo – tajuplná moc je zde připisována vlastnímu stínu.
Je to s podivem: dobře víme, co jsou stíny zač, ale stejně nás pořád vedou k prapodivným úvahám a jitří naši fantazii.
Text Na vrata přibili můj stín napsal Suchý v roce 1965. Hudbu k němu složil Jiří Šlitr a píseň se objevila v představení Zuzana je všude jako doma. Zpíval ji tam Milan Drobný. Nahrávka, kterou jsem vybral pro Hudební toulky, je podstatně čerstvější. Vyšla v roce 2019 na vydařeném albu Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra.
V divadle Semafor ještě chvíli zůstaneme, jen se ze šedesátých let přesuneme do let sedmdesátých a od hudby Jiřího Šlitra k hudbě Ferdinanda Havlíka. V březnu 1972 mělo premiéru jedno z nejslavnějších semaforských představení: Kytice. (Dostatečně výmluvné je to, že se hraje dodnes a stále je o ni zájem.)
Suchý si po svém upravil pět Erbenových balad a přidal k nim jednu vlastní: Bludičku. V té přichází na scénu (do lesa) nešťastný poutník s provazem, na kterém se chce oběsit. O jeho pozornost se však začnou přetahovat nadpřirozené bytosti. Jezinky nemají úspěch, ale bludička poutníka zaujme. Vydatně jí k tomu pomohla její vstupní árie, kterou si teď můžete poslechnout.
Obsazení Kytice se v průběhu let při různých nastudováních a úpravách často měnilo. Dnes hraje bludičku (znamenitě!) Natálie Hrychová. Na nahrávce z roku 1973 ovšem uslyšíte Hanu Zagorovou.
Písničkář Jan Burian vystupoval jedenáct let po boku Jiřího Dědečka. V roce 1985 se každý vydali vlastní cestou a po čtyřech letech vyšla Burianovi první dlouhohrající deska: Hodina duchů. Duchové z titulní písničky mají slavná jména – jsou mezi nimi třeba Einstein, Freud, Edison nebo Kainar. Je noc, duchové si udělali v písničkářově bytě mejdan a ptají se ho, kdo je a co vykonal. Největším strašákem tu tedy nejsou samotní duchové, ale pocit vlastní méněcennosti.
Hudbu na album Hodina duchů tehdy aranžoval Daniel Fikejz. Po třiceti letech se nad těmi písničkami sešli s Burianem znovu a zahráli je živě v Divadle Archa. Záznam pak vyšel na CD a DVD Hodina duchů live (Galén, 2019).
Ne všechny písničky o nadpřirozených bytostech musejí být nutně strašidelné. Aby Hudební toulky nekončily ponuře, vybral jsem jednu skladbu, která je naopak veselá. Jedná se o první společnou písničku Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Jmenuje se Strašidýlko Emílek a pánové ji složili v roce 1967.
Známá je verze Dády Patrasové, já jsem však schválně vybral autorskou nahrávku – jako gratulaci. Zdeněk Svěrák totiž zanedlouho (28. března) oslaví devadesáté narozeniny. Jaroslav Uhlíř zase vloni v září slavil osmdesátku – a příští rok si navíc připomenou šedesát let spolupráce.
Poslechnout si jednu jejich společnou písničku je tedy to nejmenší. Jen si říkám: nevzpírá se ten Emílek náhodou svojí profesi, když se ho děti vůbec nebojí?
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
