Článek
Šedesátiny jsou jistě výbornou chvílí pro bilancování a Martin Dejdar se vskutku má za čím ohlížet. V knize se vyjadřuje především ke své herecké kariéře, ale nevyhýbá se ani věcem ryze soukromým – od zážitků z dětství po současný rodinný život. Ochotně se svěřil se svými názory na proměny kulturního života i lidské společnosti jako takové.
Škála probíraných témat je široká. Vedle veselých historek se rozhovor dotýká i bolestivých věcí, například nezaviněných dluhů, do kterých se Dejdar dostal kvůli filmu Panství, nebo šikany, které se dopouštěli spolužáci hercova syna a které rodina nakonec zamezila přestěhováním se do Spojených států amerických.
Pestrost vyprávění sluší. Bohužel sama o sobě nedokáže zajistit, aby z toho vyšla dobrá kniha. Ve skutečnosti budí tento počin nakladatelství 103 media velké rozpaky. Textu zoufale chybí pečlivé redakční úpravy. Ať už za to může nedostatek času nebo ostych něco měnit, výsledek je velmi neuspokojivý.
Otištěné interview je dost možná doslovným přepisem toho, co si Dejdar s Fürstem řekli. Když si dva lidi povídají, často si potřebují něco upřesnit. Tu tázaný špatně pochopí otázku, tu zase tazateli nestačí řečená odpověď. Není však potřeba předkládat čtenáři debatu v takto syrovém stavu. Kniha je přeci něco jiného než třeba živě vysílaná rozhlasová debata.
Mnohé odpovědi by se daly sloučit vypuštěním dodatečných dotazů. A někdy by vůbec bylo nejlepší vydatně škrtat. Stačí zběžně zalistovat a hned nám padnou do oka stručné odpovědi, občas dokonce jednoslovné. Některé z nich nemají skoro žádnou vypovídací hodnotu, jen zabírají místo. Podívejme se třeba na začátek kapitoly Žlutý osud jménem Bart:
„Ten rozptyl je obrovský. Víte, co se stalo 8. ledna 1993?“
„Ne.“
„Česká televize poprvé uvedla Simpsonovy.“
„Fakt?“
V citovaném úryvku jsem si dovolil opravit jednu hrubku: v textu jsou (navzdory čtvrtému pádu) otištěni Simpsonovi s měkkým i na konci. Důkladnou korekturu by ostatně potřeboval celý rukopis, stejně jako kontrolu sazby (otázky oddělují mezery, ale občas tam ten volný řádek chybí). Opět se můžeme jen domýšlet, jestli scházel čas, nebo nebyla vůle dát si záležet. V tiráži jsou podepsané hned tři korektorky.
Kniha je členěna na kapitoly. Bylo by to v pořádku, pokud by se toho členění držel také rozhovor. Vypadá však hodně zvláštně, když první otázka nové kapitoly bezprostředně navazuje na poslední odpověď předchozí části. Ukažme si to na kapitole Ležáky vypráví o hrdinství obyčejných lidí. Začíná dotazem:
„Vy spolu připravujete ještě něco teď?“
S kým? Musíme zalistovat zpátky, abychom se dozvěděli, že s režisérem Tomášem Magnuskem. Jestli má být konec kapitoly správným místem pro založení knihy a přerušení četby, tady to neplatí.
Naopak uprostřed kapitoly Opus jménem Zdivočelá země najdeme otázku, která začíná větou: „Skončili jsme u Zdivočelé země, u úplného začátku.“ Znovu opakuji: tohle čteme uprostřed kapitoly, uprostřed stránky. Dozvídáme se díky tomu, že právě v tomto místě byl rozhovor přerušen. My to však vědět nepotřebujeme – a je to typický příklad toho, co by redakční zásah mohl snadno napravit.
Dejdarovou domovskou divadelní scénou je (de facto po většinu jeho života) Studio Ypsilon. Proto je překvapivé, jak málo prostoru je v knize věnováno jeho tamním hereckým úlohám. Obzvlášť to vynikne v porovnání s tím, kolik stran se zaobírá hercovou filmovou a televizní prací. Mezi řádky lze ovšem najít možné vysvětlení: část debaty se odehrála nad webem ČSFD. Fürst si v téhle databázi dohledával údaje přímo během hovoru a probíral se Dejdarovou filmografií. Obdobný přehled divadelních rolí možná tazatel k dispozici neměl. Nebo je snad schválně upozadil, protože si řekl, že televizních diváků bude mezi čtenáři víc než návštěvníků divadla? Každopádně je to škoda.
Nedotaženost vydání škodí i Fürstovi. Ačkoliv se na rozhovor nepochybně připravil, neuhlazenost výsledku občas budí dojem, že tomu tak nebylo. Náprava by byla snadná. Jak moc však mohl do výsledné podoby zasahovat? Jako editor je tu uveden Martin Petera. Konečná zodpovědnost tak zřejmě padá na jeho hlavu.
Cennou a rozsahově významnou přílohou rozhovoru jsou fotografie. Jak profesní, tak soukromé. Často takové, jaké bychom jinde vidět nemohli. Ani tohle se však neobešlo bez chyb: jedna fotografie z natáčení Comebacku se uvnitř ocitla dvakrát (najdete ji na stranách 336 a 338).
Publikace tohoto typu většinou obsahují přehled herecké filmografie a v lepších případech také rejstřík. Ani toho, ani onoho jsme se nedočkali. Přece jen je tu však něco navíc: vzkazy a vzpomínky Dejdarových kolegů, příbuzných a přátel. Někdo se rozpovídal hodně (nejvíc a nejpoetičtěji Otakáro Maria Schmidt), jiný byl tak stručný, že by se nic nestalo, kdyby se odmlčel úplně (Michal David).
Pochopitelně jsou to všechno přátelská vyznání. Díky za ně – umožňují nám pohlédnout na Dejdara z jiného úhlu, než jak o sobě mluví sám. K takovému bilancování by však snad měla patřit i nějaká kritika. Není tu. Je to zkrátka počin ryze oslavný.
Ač bude jednou někdo detailně bádat nad životem a dílem Martina Dejdara, najde v knize Jedu nonstop na horské dráze mnoho dílků, které se mu do té skládačky budou hodit. Svazek sám se však spíš než přispět něčím cenným české literatuře snaží upoutat na sebe ve výkladech a regálech knihkupců. Je to škoda. Mohla by to být docela pěkná knížka, kdyby… Pozdě bycha honit.
