Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Sbíráme zprávy, abychom věděli, co se děje, a pak se z nich snažíme vyvodit, co to všechno znamená. Materiálu ke sběru máme víc než dost. Ale vyznat se v tom, to tak snadné není. Leckdo si myslí, že to dovede. Kdo tomu však rozumí doopravdy?
„Náhle je každej epidemiolog, jadernej fyzik, prorok, filozof,“ všiml si Michal Bystrov v písni Ví tady vůbec někdo, o co kráčí? z podzimu 2021. Natočil ji na album Samota rozkvetla. Zvolil si tempo, které jen taktak stíhá uzpívat – jenže není právě ono charakteristické pro dnešní dobu?
Ta písnička má skoro pět let. Některé sloky bychom si dnes mohli upravit, dosadit si do nich čerstvé postřehy z domácí politiky i ze zahraničí, ale na samotném poselství by se nic nezměnilo. Aktuální asi nepřestane být nikdy.
Klasickou formou pro hudebně pojaté zpravodajství (ovšem i pro smyšlené spletité příběhy) bývaly kramářské písně. Aby vypověděly celý příběh, mívaly často mnoho slok. Pro snazší orientaci si proto jejich interpreti vypomáhali tabulí s obrázky. Kdo viděl současnou podobu semaforské Kytice (ve které Jiří Suchý a Jitka Molavcová hrají jarmareční zpěváky Baltazara a Františku), ví, o čem je řeč.
Kramáři své písně často vydávali tiskem a prodávali je. Díky tomu se mnoho textů dochovalo. Nahrávek nikoliv, protože sláva kramářských písní postupně slábla už během devatenáctého století. Když se k jejich formě později někdo vrátil, měl k tomu už odlišné důvody (kupříkladu divadlo, jako v případě zmíněné semaforské Kytice anebo známé Písni strašlivé o Golemovi od Voskovce a Wericha).
Občas však někdo sáhne po původních textech a starodávným slokám propůjčí svůj hlas. Díky tomu si můžeme poslechnout třeba Dona Špagáta, píseň s dlouhatánským podtitulem: Pohnutlivá písnička o jednom přeukrutném Lajbrhauptmanovi Donu Špagátu, kterak skrze princeznu Amalii a skrze nešťastné pití rumu, kafe a englišpitru mnoho lidských životů zabito a po smrti zmordováno a podáveno bylo.
Autora neznáme, interprety ano: v říjnu 1986 tuto kramářskou píseň nazpívali Josef Dvořák a Jiří Císler.
Jiřího Voskovce a Jana Wericha už jsem zde zmínil v souvislosti s jejich parodií na kramářskou píseň, ale skutečné písňové zpravodajství, kterému se věnovali, mělo jinou formu. Když uprchli před nacisty do Spojených států amerických, našli uplatnění v protinacistické propagandě. Natáčeli rozhlasové scénky, ve kterých krom vtipných dialogů také zpívali. Většinou si napsali aktuální slova na některou známou melodii z Osvobozeného divadla.
O této části kariéry značky V+W je v poslední době dost slyšet. Michal Bystrov vydal v roce 2024 knihu Americká cesta, na jejímž půdorysu letos Český rozhlas uvedl rozhlasovou hru. Nedávno také vyšla kniha Haló, Amerika volá Československo!, která čtenářům nabízí výběr ze scénářů oněch válečných rozhlasových relací.
Některé rozhlasové výstupy se dochovaly i ve zvukové podobě; část vyšla už před lety na gramofonových deskách. Díky tomu si můžeme připomenout například píseň Hej, pane Hácha!, která vyšla na albu Osvobozené divadlo za války aneb Co vzkazovali V&W přes oceán domů. Na obalu desky ji Josef Kotek okomentoval takto: „Nahráno 22. září 1942. Po pověstných represáliích vůči českým vysokým školám 17. listopadu 1939 měla tříletá lhůta jejich uzavření vypršet na podzim 1942. Nacisté pochopitelně neměli zájem české fakulty už vůbec otevřít, svobodný svět však začal nacistům jejich slib připomínat. Přirozeně, že nadarmo.“
31. května 1970 postihlo Peru silné zemětřesení. Československá horolezecká výprava se v té době snažila zdolat horu Huascarán. Místo, na kterém expedice tábořila, zasypala lavina. Nikdo z Čechoslováků nepřežil.
Dva roky po této katastrofě natočila Valerie Čižmárová s přispěním Miroslava Černého píseň Vladimíra Rukavičky a Petra Markova Huascaran. Smutnou píseň jako připomínku smutné události.
Závěrečná skladba dnešních Hudebních toulek nekomentuje žádnou konkrétní událost, ale samotné zpravodajství. Přesněji řečeno: jeho televizní podobu na konci osmdesátých let. Štiplavě vtipnou píseň Televizní noviny složil Petr Skoumal. Natočil ji s pěveckým přispěním Jana Buriana na album Poločas rozpadu.
„Je to tak, je to tak!“ mohl by potvrdit její chytlavý refrén.
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
