Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Úvodní písnička Petra Rady je vzpomínkou na jednu dětskou rošťárnu (na cop ustřižený spolužačce) okořeněnou lehkým povzdechnutím: „Já už nejsem kluk.“ Kromě obdivu mísícího se s pohoršením z klukovské lumpárny (pánové uvažují, zda by si na něco takového troufli, kdežto dámy se nejspíš děsí představy, že by jim tohle někdo provedl) text nic moc zajímavého nepřináší. Svěží melodie Harryho Macourka a vzácný dvojzpěv Pavla Nováka a Václava Neckáře však dopomáhají tomu, že se nahrávka (pořízená v roce 1966) dobře poslouchá a lehce vklouzne do ucha.
Jedna z nejznámějších písniček Jiřího Suchého (ke které si navíc sám složil i hudbu) se jmenuje Pramínek vlasů. O účes se starala (a posléze nestarala) také Marnivá sestřenice a píseň Chybí mi ta jistota se zabývá barvou vlasů. Připomenout můžeme také Suchého knížku a stejnojmennou báseň Med ve vlasech. Zkrátka a dobře, pro básníka spřádajícího milostnou poezii jsou dívčí kadeře neodolatelným tématem.
My si však tentokrát připomeneme méně známou píseň z dílny Suchého a Šlitra: Cop. Napsali ji do hry Benefice (shodou okolností tedy zůstáváme v roce 1966) a – jak uslyšíte – nůžky si tu zase přišly na své.
Ve folkové skupině Nezmaři se vystřídalo vícero zpěvaček. Na konci osmdesátých let s Nezmary zpívala Lenka Slabá. Jí tedy patří pěvecký part v písničce Mikiho Ryvoly Bodláky ve vlasech, kterou kapela natočila v roce 1987 a zařadila ji na LP desku Nezmaři (1988). Zanedlouho se Lenka Slabá nechala zlanařit do Spirituál kvintetu a po létech strávených v Kanadě nyní vystupuje po boku svého muže Ády Vostrého se skupinou Triola.
Ještě jednou dnes dostane prostor Václav Neckář, tentokrát už však zazpívá sólově. Bude to jakési stvrzení toho, že vlasy prorůstají především milostnými písněmi. Skladba Václavova bratra Jana Neckáře s textem někdejšího člena skupiny Golden Kids Zdeňka Rytíře Tvým dlouhým vlasům zní tak milostně, že už by to snad ani víc nešlo.
Poslední červencové Hudební toulky se rychle krátí. Řádky zbývající do konce zvolna ubývají a my můžeme přejít po vachrlatém oslím můstku: horší je, když ubývají vlasy. Tomu se potom říká pleš. I ta se dostala do muziky, například do písně Jana Buriana Plešatá příšera. Ačkoliv titul zní dosti výsměšně, i tentokrát se jedná o milostnou píseň. V knižním rozhovoru s Janem Klusákem Drtivé jistoty JB (Galén, 2018) Burian o tomto svém dílku prohlásil: „To je především píseň o tom, že i ošklivý člověk má nárok na lásku a mazlení.“
Skladba se objevila na několika albech (Buď moje slunce, Černý z nebe – druhé vydání, Dvanáct druhů samoty), tato nahrávka s klavírním doprovodem vznikla pro Zpívající knihu (2022).
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
