Článek
„Teď jsem to spletl. Ale to nevadí, stejně tomu nerozumíte,“ zarazil se na chvilku akordeonista Mário Bihári uprostřed písničky. Měl pravdu – v sále Šmeralova statku nesedělo mnoho lidí schopných plynulého překladu z romštiny. A přece to ničemu nevadilo. Romština souzněla s muzikou, jako by byly jedné krve. Čemu nešlo porozumět rozumem, bylo možné vnímat citem.
Tango se chvílemi prolínalo s jazzem, aby pak ustoupilo čardášům, jejichž dynamické tempo přivádělo posluchače k euforii. Dva muzikanti hravě zastoupili celou kapelu: Mário Bihári s digitálním klávesovým akordeonem a Adam Pospíšil s houslemi. Nevidomý slovenský hudebník Bihári v minulosti spolupracoval se Zuzanou Navarovou (skupina Koa). Posledních patnáct let koncertuje se skupinou Bachtale Apsa a vystupuje společně s Bárou Hrzánovou (kapela Condurango). Součástí uskupení Bachtale Apsa je i houslista Adam Pospíšil. Ten dlouhé roky účinkoval s romskou skupinou Terne čhave a to prostředí jej tak zaujalo, až ho přivedlo ke studiu romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Romské písničky (například Evo bičhav mange fotka nebo Ederlezi) měly v programu devadesátiminutového koncertu převahu. Došlo však i na jiné žánry včetně klasického repertoáru, který zastupovaly úvodní Libertango Ástora Piazzolly nebo jazzový standard Autumn Leaves. Bihári také skládá vlastní písně. Některé vyšly v roce 2016 na albu Tóny barev. Nevyhýbal se jim samozřejmě ani v Třebíči. Zazpíval třeba dojemnou a zároveň chlácholivou baladu Scénář.
Program večera se rodil přímo před publikem. „Když jsem se Mária ptal, co budeme dneska hrát, odpověděl: Neřeknu!“ přiznal Pospíšil. „Mě to baví,“ opáčil Bihári. Improvizace podtrhovala kouzlo okamžiku a zesilovala vědomí neopakovatelnosti. Nevidomý akordeonista chvílemi váhal, jakou skladbou pokračovat. „Já jsem si to nenapsal. Stejně bych to nepřečetl,“ vysvětloval posluchačům.
Zkrátka a dobře, na Šmeralově statku bylo vlídno a milo. Muzeum Vysočiny Třebíč má v plánu pořádat podobné hudební večery pravidelně. V únoru například zavítá do Centra tradiční lidové kultury Robert Nebřenský se sólovým písničkářským programem nazvaným Osamělý jezdec. Městskému kulturnímu středisku roste nová konkurence. A to je dobře.
Správce Šmeralova statku Milan Noha vyjevil naději, že hudba, kterou jsme celý večer poslouchali, se neztratí. Že jejími vibracemi nasáknou stěny zdejšího sálu. Zůstanou v nich navždy polapeny a ozvěna té muziky tak bude působit na všechny, kteří sem v budoucnu zavítají.
Že to zní neskutečně? Ale copak místa nemají svého ducha, genius loci? A není snad tenhle duch formován právě tím, co se na daném místě přihodí? Ať tak nebo onak, jedno je jisté. Čarokrásný souzvuk harmoniky Mária Biháriho a houslí Adama Pospíšila bude ještě dlouho rezonovat v duších těch, kteří si úterní koncert nenechali ujít. A ti pak mohou blahodárné účinky hudby trousit kolem sebe a roznášet je po světě.
