Hlavní obsah
Umění a zábava

Mário Bihári navždy vepsaný do stěn Šmeralova statku

Foto: Tomáš Fiala

Šmeralův statek v Třebíči – místo konání hudebních schůzek i dalších akcí Muzea Vysočiny

Hudba na Šmeralově statku – tak se jmenuje cyklus hudebních večerů, které začalo pořádat Muzeum Vysočiny Třebíč v Centru tradiční lidové kultury. První letošní koncert připadl na úterý 28. ledna 2025.

Článek

„Teď jsem to spletl. Ale to nevadí, stejně tomu nerozumíte,“ zarazil se na chvilku akordeonista Mário Bihári uprostřed písničky. Měl pravdu – v sále Šmeralova statku nesedělo mnoho lidí schopných plynulého překladu z romštiny. A přece to ničemu nevadilo. Romština souzněla s muzikou, jako by byly jedné krve. Čemu nešlo porozumět rozumem, bylo možné vnímat citem.

Tango se chvílemi prolínalo s jazzem, aby pak ustoupilo čardášům, jejichž dynamické tempo přivádělo posluchače k euforii. Dva muzikanti hravě zastoupili celou kapelu: Mário Bihári s digitálním klávesovým akordeonem a Adam Pospíšil s houslemi. Nevidomý slovenský hudebník Bihári v minulosti spolupracoval se Zuzanou Navarovou (skupina Koa). Posledních patnáct let koncertuje se skupinou Bachtale Apsa a vystupuje společně s Bárou Hrzánovou (kapela Condurango). Součástí uskupení Bachtale Apsa je i houslista Adam Pospíšil. Ten dlouhé roky účinkoval s romskou skupinou Terne čhave a to prostředí jej tak zaujalo, až ho přivedlo ke studiu romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Romské písničky (například Evo bičhav mange fotka nebo Ederlezi) měly v programu devadesátiminutového koncertu převahu. Došlo však i na jiné žánry včetně klasického repertoáru, který zastupovaly úvodní Libertango Ástora Piazzolly nebo jazzový standard Autumn Leaves. Bihári také skládá vlastní písně. Některé vyšly v roce 2016 na albu Tóny barev. Nevyhýbal se jim samozřejmě ani v Třebíči. Zazpíval třeba dojemnou a zároveň chlácholivou baladu Scénář.

Program večera se rodil přímo před publikem. „Když jsem se Mária ptal, co budeme dneska hrát, odpověděl: Neřeknu!“ přiznal Pospíšil. „Mě to baví,“ opáčil Bihári. Improvizace podtrhovala kouzlo okamžiku a zesilovala vědomí neopakovatelnosti. Nevidomý akordeonista chvílemi váhal, jakou skladbou pokračovat. „Já jsem si to nenapsal. Stejně bych to nepřečetl,“ vysvětloval posluchačům.

Zkrátka a dobře, na Šmeralově statku bylo vlídno a milo. Muzeum Vysočiny Třebíč má v plánu pořádat podobné hudební večery pravidelně. V únoru například zavítá do Centra tradiční lidové kultury Robert Nebřenský se sólovým písničkářským programem nazvaným Osamělý jezdec. Městskému kulturnímu středisku roste nová konkurence. A to je dobře.

Správce Šmeralova statku Milan Noha vyjevil naději, že hudba, kterou jsme celý večer poslouchali, se neztratí. Že jejími vibracemi nasáknou stěny zdejšího sálu. Zůstanou v nich navždy polapeny a ozvěna té muziky tak bude působit na všechny, kteří sem v budoucnu zavítají.

Že to zní neskutečně? Ale copak místa nemají svého ducha, genius loci? A není snad tenhle duch formován právě tím, co se na daném místě přihodí? Ať tak nebo onak, jedno je jisté. Čarokrásný souzvuk harmoniky Mária Biháriho a houslí Adama Pospíšila bude ještě dlouho rezonovat v duších těch, kteří si úterní koncert nenechali ujít. A ti pak mohou blahodárné účinky hudby trousit kolem sebe a roznášet je po světě.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz