Článek
(Požitek z článku nebude úplný bez poslechu pětice vybraných hudebních čísel. Kliknutím na název skladby si ji přehrajete na YouTube.)
Na začátek tu máme jednu velmi bezstarostnou písničku. Eva Pilarová v ní kráčí světem s písní na rtech a má se bezvadně. Můžeme si z ní vzít příklad? To je právě ta důležitá otázka: je jí dobře, protože si zpívá, nebo je jí do zpěvu, protože má dobrou náladu?
Odpověď možná znal Zdeněk Borovec, který píseň pro Pilarovou takto otextoval. Slova napsal na melodii amerického písničkáře Maca Davise. Původním zněním se inspiroval jen volně. Davis zpíval o tom, že by se chtěl věnovat hudbě třeba celý den, neboť věří v hudbu a věří v lásku – a že hudba je láska a láska je hudba.
„Dokud budu dělat svou hudbu, nikomu neublížím,“ svěřoval se posluchačům doslova. Škoda, že někteří lidé mají k hudbě tak daleko…
Z lehoučkého popěvku skočíme rovnou k velmi trudné myšlence: bude někdy s hudbou konec? Bude po hudbě? S touhle smutnou vyhlídkou přichází Petr Váša v písni, kterou natočil se skupinou Ty Syčáci na jejich druhé album Láska a jed.
To album vyšlo v roce 2001. Od jeho vydání tedy uplynulo již pětadvacet let. A my si můžeme (navzdory černým vyhlídkám) takhle z odstupu říct dobrou zprávu: pro Petra Vášu ani pro Ty Syčáky zatím po hudbě rozhodně není.
Písničkářka Jana Šteflíčková má pozoruhodnou kapelu. A nemyslím tím muzikanty, které přizvala k natáčení desky Letná (2015), ze které pochází tato nahrávka. V případě písničky Déšť je to ostatně jen jeden muzikant – Kamil Danda hrající na basovou kytaru. Ne, já myslím tu kapelu, o které zpívá. Není to jen bubeník déšť, ale taky celá dechová sekce, kterou zastává vítr, anebo třeba klávesy, tedy chodník. Však to všechno uslyšíte přímo od autorky.
S takovým orchestrem už se dají dělat věci! A Šteflíčková se k tomu v refrénu otevřeně hlásí: „Mám kapelu, ta generuje hity.“
Muzikanti mají své vzory a idoly. Když si začínající hudebník představí, že by si zahrál s někým z těch, ke kterým vzhlíží, možná dostane závrat – ale spíš ho napadne, že se mu to nejspíš jen tak nesplní. Jenže ono se to splnit může. Dokonce docela snadno. Návod k tomu dává Michal Prokop v písni skupiny Framus Five Všichni, kteří hráli s námi z alba Holubí dante (1980).
Stačí si zapnout rádio nebo pustit desku a hned se můžete přidat, ke komu chcete. Ke komu se přidával Michal Prokop, naznačují krátké hudební citace uvnitř skladby. Ta je ostatně především holdem a připomínkou těchto rockových es.
Z drsného rocku se na závěr vrátíme k daleko jemnější muzice. A bude to taky velký skok v čase, protože skladbu Alexander’s Ragtime Band vydal slavný americký skladatel Irving Berlin už v roce 1911. Není to zdaleka jediná jeho skladba, která se dočkala světového úspěchu (vzpomeňme třeba na White Christmas), ale z těch skutečně populárních je nejstarší.
Berlin je nejen autorem melodie (pakliže pozapomeneme na podezření, že ji ukradl Scottu Joplinovi), ale také textu. „Pojď a poslechni si Alexandrovu ragtimovou kapelu! Je to nejlepší kapela v zemi!“ zpívá se tam. Nahrávek téhle slavné melodie vzniklo za ta dlouhá léta obrovské množství a stále přibývají další. Nevím, která kapela je nejlepší v zemi. Teď vám každopádně Alexander’s Ragtime Band zazpívají The Andrews Sisters, americká vokální skupina, která možná nebyla nejlepší, ale určitě nebyla špatná.
(Nové číslo Hudebních toulek vychází na Médiu pravidelně každý čtvrtek. Starší vydání naleznete v archivu autorových článků.)
