Tomáš Holý a Setkání v červenci a trilogie ze Šumavy

Tím prvním byl Karel Kachyňa.

Karel Kachyňa právě chystal film Setkání v červenci. Původně to měla být koprodukce s Francií. Tomášovu maminku, učitelku Kláru, měla hrát půvabná francouzská herečka Marléne Jobert, která hrála třeba ve filmu Manželé z roku II s Belmondem.

Potom ale došlo k takové roztržce mezi komunistickou mocí a Francií. A pánové na Barrandově řekli Kachyňovi NE. Pár týdnů před natáčením. Tak narychlo udělal kamerové zkoušky s českými herečkami.

Vypůjčil si Tomáše, který zrovna také byl na Barrandově kvůli nějakým zkouškám na tento film. Odvedl ho do zkušebny, kde bylo pět hereček. Řekl mu, ať si vybere filmovou maminku. Tomáš navrhnul, že by jeho rodiče mohli hrát Jana Preissová a František Němec. To mu zakázal. Tak Tomáš šel, pozorně si prohlédl ty herečky a vybral si Danielu Kolářovou. Byl to od Kachyňi takový truc. Když nemůže točit v koprodukci s Francií, tak ať o tom, kdo bude hrát hlavní roli rozhodne devítiletý kluk.

Natáčení probíhalo v takovém zvláštním režimu. Současně se Setkáním v červenci točil pan Kachyňa ještě jeden film, Čekání na déšť. Natáčení obou filmů se střídalo. Pár dní my a pár dní oni. Když se točil ten druhý film, tak naši herci měli volno. Začalo to už koncem dubna 1977, ateliéry pokojů. Ven, na zámeček Roztěž vyrazili už v červnu, před koncem školního roku. Tehdy to totiž byl rekreační objekt Svazu novinářů. Takže musel být do prázdnin volný. Dost je trápilo počasí. Každou chvíli pršelo. Těch pár záběrů před zámečkem a na třešních se točilo snad týden.

Tady se Tomáš blejsknul i jako kaskadér. Na Roztěži visí z balkónu v prvním patře, když chce s jít s Jakubem na ryby. Vůbec se nebál, i když ve filmu brečí. Dokládají to fotky z natáčení i vzpomínky pamětníků. A ještě jednou koncem prázdnin, v parku v Průhonicích. Tomáš tam padá z vysokého stromu, když sundává draka. Je to točené na tom stejném místě, kde Dlouhý Janek dal kopretinu Leontýnce, a zlomil tak její kletbu.

Takové záběry se točí střihem. V prvním záběru Tomáš opravdu padal z výšky asi pěti metrů do naskládaných pytlů, které ztlumí pád. Ve druhém záběru skočil z malé výšky Jakubovi do náručí. Pak se to ve střižně sestříhá do jednoho záběru a Tomáš letí z vrcholu vysokého stromu do náručí Jakubovi. A ten ho chytí.

Tomáš na tu událost dokonce vzpomínal v jednom rozhovoru:

V záběru prší a mně to klouzalo, takže jsem nemohl vylézt až nahoru a padal jsem dřív, než jsem měl.

Tak mi tam přidělali takovej malej špalíček. Myslím, že je v jednom záběru i vidět.

Pak už jsem vylezl až nahoru a spadnul jsem tak, jak jsem měl.

A bál ses?

Ne. Měl jsem tam dva kaskadéry, kteří mi radili, jak se to dělá.

A to bylo Tomášovi 9 a pár měsíců. On byl prostě takový malý Belmondo.

I u Svěceného rybníka u Zavadilky je zlobilo počasí. Jeden den natáčení proseděli pod střechou.

Posledním Tomášovým záběrem je ten záběr ve vypuštěném Edově rybníce. Je nedaleko vesnice, kde později točil Prázdniny pro psa. Točilo se to skoro v půlce září a bylo už docela chladno. Tomáš se třásl zimou a u pána, kterému ten rybník patřil se pak musel vykoupat. Jednak proto, aby se zahřál, a pak taky protože měl bahno doslova až za ušima.

Film Setkání v červenci přivezl z mezinárodního festivalu v Panamě dvě ceny. Za nejlepší film pro pana Kachyňu. Za nejlepší herecký výkon pro… Tomáše Holého.

Dostat cenu za nejlepší herecký výkon na zahraničním festivalu, v devíti letech, v konkurenci dospělých herců z celého světa. To je jistě důkaz o vyjímečnosti a bezprostřednosti Tomáše Holého.

Druhý režisér, který viděl na Barrandově záběry z kamerových zkoušek na Velrybu, byl Václav Gajer.

Film Pod Jezevčí skálou se vlastně točí hned po Setkání v červenci. Od konce září 1977.

Ve čtvrté třídě se Tomáš ve škole moc neohřál. Aspoň v prvním pololetí ne. Film se točil celý podzim, až do začátku prosince. Na natáčení měl vlastní chůvu, která se s ním vždy po natáčení dvě až tři hodiny učila. A jednou za čas šel do Prahy do školy, na přezkoušení. Ten školní rok, spolu s ostatními projekty, profilmoval Tomáš skoro 6 z 10 měsíců školního roku. Přes obrovské absence se Tomáš učil v podstatě na vyznamenání. Na konci školního roku měl hlavní předměty za 1 a vedlejší předměty napůl. Půlku za 1 a půlku za 2.

Jednou, ještě v první půlce natáčení, než Šumavu pokryl sníh, začal Tomáše bolet zub. To se zrovna točily ty záběry u dědy v hájovně, které se říká Klostermannova chalupa. Žádnej velkej případ to nebyl. Zespodu se tlačil druhý zub a ten první ještě nechtěl vypadnout. Dost ho to bolelo. Když se to dozvěděl produkční filmu, sehnal někoho s autem, a nařídil, aby hned jeli do města, k zubaři. Shodou okolností, ten s autem byl právě pán, který chalupu vlastnil.

Sotva produkční zmizel za rohem, Tomáš prosil režiséra a štáb, že nejdřív natočí to, co se mělo ten den natočit, a pak že teprve pojedem k zubaři. I tohle je příklad jeho profesionality v devíti letech. Nejdřív dotočit, pak pojedem k zubaři. Tak se taky stalo. Dotočily se naplánované záběry, a jelo se k zubaři. Žádná velká operace to nebyla. Doktor mu neposlušný první zub prostě vytrhnul a ke konci natáčení už měl Tomáš nový zub.

V téhle šumavské trilogii nejsou vůbec žádné záběry natočené v ateliéru. Všechno je natáčené ve skutečných prostředích.

Když se natáčel záběr s prvním sněhem, tak na Šumavě ještě žádný sníh nebyl. Architekt rozprášil po zahradě umělý sníh. V tom pak Tomáš utíkal a volal „Sníh, dědečku, snížek…“ I když se potom snažili zahradu zase od umělého sněhu uklidit, úplně se jim to nepovedlo. I 40 let po natáčení stačilo dloubnout patou do země a dala se najít vločka z umělé hmoty.

Během natáčení záběrů na sněhu a obzvláště těch záběrů v blízkosti filmové Jezevčí skály, když zachraňují psa Broka z jezevčí nory, panovaly docela drsné podmínky. Velké závěje a mrazy -16 až -20 °C. Tomáš tyto podmínky snášel lépe než většina štábu. To víte, štáb brblal, když se několik dní točilo ve skoro mínus dvaceti. Tomáš to samozřejmě komentoval, třeba večer v hale hotelu poznamenal, že dnes byla pořádná „kosa“. Nikdy ale nebrečel ani nefňukal na place, že je mu zima. Co si pamatuju, tak nikdy ani nenaznačil, že by s tím natáčením raději praštil a jel domů. Pochopitelně jsme o něj měli docela strach, aby nenastydnul. Protože s akutní rýmou by se mu špatně hrálo. Tak jsme se ho snažili aspoň dobře obléct, v mezích tehdejších možností. Tomáš byl úžasná osobnost, a i zkušení filmaři si ho vážili. Tak na něj vzpomínají členové štábu.

Tehdy ještě nebyly vytápěné karavany přímo na place, v žádném případě. Nejbližší zdroj tepla byl starý autobus zaparkovaný dole pod kopcem, kde se točilo. A jídlo? Slovo Catering jsme znali jen ze slovníků. Naštěstí nad námi převzala patronát jedna pohraniční vojenská posádka. Vozili nám do terénu teplá jídla z jejich vojenské kantýny.

Pes Brok se ve skutečnosti jmenoval Bibo a to byl celostátní šampion. Stejný jezevčík hraje i proměněného Vladimíra Menšíka v seriálu Arabela. A ten druhý, menší, kterého v pokračování Tomáš dostane od Zmijáka se jmenoval Cony a v Arabele hrál Pajdu. Oba pocházeli od stejné chovatelky z Prahy.

Když se točil ten záběr, kde Tomáš vytahuje polomrtvého psa Broka z jezevčí nory, došlo k malé nehodě. Pes byl uspaný od veterináře. Ale jen na malou chvíli. Silnější uspávací prostředek by totiž znamenal, že zvíře musí mít hlídané životní funkce, že u něj někdo musí sedět a hlídat ho, a nebylo by možné s ním jen tak točit.

Natočilo se to poprvé, v pořádku. Když se záběr opakoval a Tomáš se nad Bibem znovu sehnul, tak se pes začal probouzet z narkózy. Jak byl zmatený a nevěděl, co se to s ním děje, tak trochu hodil hlavou. A zubem sklouznul po Tomášově tváři. Jen škrábanec, nebylo to hluboko. Tomáš řekl dědovi, ať o tom nikomu neříká. Věděl, že to Bibo neudělal schválně a nechtěl ho shodit.

Druhý den přijel na natáčení táta. Uviděl, že syn má na tváři škrábanec a samozřejmě se zajímal, co se stalo. Tomáš se vymluvil, že utíkal po kovových schodech a upadnul. Při natáčení v terénu totiž opravdu bydleli na ubytovně pro lesní dělníky, kde byly kovové schody s vroubkovaným okrajem. Nakonec mu ale řekl, jak se to stalo.

Tomáš se dozvěděl, že štáb chce kvůli filmu opravdu před kamerou zastřelit jelena. Dokonce na to dostali povolení i z polesí (je ve spisu filmu v archivu na Barrandově, pozn.). Hrozně ho to naštvalo. Zabít zvíře kvůli natáčení filmu! Utíkal za režisérem Gajerem a řekl mu:

„Režisére, jestli toho jelena odprásknete, tak já tady končím.“

Václav Gajer dal Tomášovi slib, že kvůli filmování nezabijí žádné zvíře.

Když si Tomáš prohlíží zastřeleného jelena a říká „Lovu zdar“, tak ten jelen jenom spí. Střelili ho uspávací šipkou. Jen na pár minut. Nejtěžší to má kameraman Rudolf Milič. Musí dělat záběry tak, aby nebylo vidět, že jelen dýchá. A stejně tak to bylo s jezevcem, co zastřelil děda, i s uškrcenou srnkou v pokračování s pytlákem. Pokud vím, tak pan režisér svůj slib dodržel.

Mrtvý jelen na saních v závěru filmu je chlouba rekvizitáře. Od hajného si půjčil hlavu s parohy a udělal napodobeninu mrtvého jelena. Jen mu měl udělat větší tělo.

Natáčení končí začátkem prosince 1977.

I film Pod Jezevčí skálou se dočkal ocenění. Nejprve film i Tomáše pochválil tehdejší ministr školství - za osvětu, kterou dělá. Je o tom záznam i ve spisovém archivu Filmových studií Barrandov.

Později Tomáš dostal hlavní cenu na festivalu Oty Hofmana v Ostrově nad Ohří. Zlatého dudka za herecký výkon v tomhle filmu.

I tenhle film se prodal do mnoha zemí světa. Například v Německu byl taky hodně populární. Původně byly plánovány dva díly Pod Jezevčí skálou a Na pytlácké stezce. Po velkém zájmu o film napsal autor Josef Pohl ještě třetí pokračování Za trnkovým keřem.

Pokračování…

Hledám pamětníky, kteří mají osobní vzpomínku na Tomáše Holého, nebo nějaký materiál s ním, například fotografii, nebo zvukový záznam. Pokud o něčem víte, napište mi. Historky a materiály s Tomášem jednak sbírám, a pak mi také jde o jejich zachování dříve, než zmizí ze světa spolu s těmi pamětníky.

Zdroj: Vlastní kniha autora (Tomáš Holý: Jak jsem točil filmy)

Zdroj: Filmografie Tomáše Holého

Úvodní foto je z archivu autora scénáře filmu, Oty Hofmana