Tomáš Holý a Tajemství Ocelového města

Má tam ale jen tři natáčecí dny. Škoda, že si s panem Menšíkem nezahrál víc.

Začátkem prosince byl Tomáš s tátou na předpremiéře Velryby. Bylo to v Televizním klubu. Dům na nábřeží, ze kterého se obvykle fotilo panoráma Hradčan na tehdejší pohlednice. Byl tam menší projekční sál. V něm ti, co se na filmu podíleli, se svými rodinami. Seděli vedle Preissových. Když film skončil, v sále se rozsvítilo a šum diváků se ztišil, Tomáš se naklonil ke své filmové mamince a rezolutně prohlásil:

„Kdybych to věděl, tak bych tě tolik nezlobil.“

Následovala salva smíchu přítomných.

Na Štědrý večer 1977 byla v televizi premiéra Jak vytrhnout velrybě stoličku, a z Tomáše se ze dne na den stala hvězda.

U Poledňáků prý vyzváněl telefon až do půlnoci. Všichni příbuzní a známí jí blahopřáli.

Marie Poledňáková přišla v lednu do televize a nestačila se divit. Čekaly tam na ní stovky dopisů, a další stále přicházely. Diváci jí blahopřáli, děkovali za příběh od srdce a posílali vlastní drobné příběhy. Všichni se ptali na Tomáše a prosili o další film s ním.

V suché době normalizace, kdy ještě nebyly e-maily a SMS, ten film působil jako mávnutí kouzelným proutkem.

Dokonce za ní přijel i hajný odněkud ze Šumavy. Fousatý pán, který v životě nebyl ve větším než okresním městě. A teď stojí na ředitelství Československé televize a dožaduje se paní Poledňákové. Aby jí poděkoval a potřásl rukou.

Tady bych rád upřesnil některé pověsti a fámy, které se dodnes tradují. Že se u Tomáše pod okny srocovaly fanynky s památníčky, že byl v obležení fanoušků i cestou do školy, a že musel odpovídat na stovky dopisů.

Není to pravda.

Zástupy fanynek byly leda na smluvených besedách na školách, v kinech a tak. Stejně tak cestou do školy. To spíš místní děti ho občas obklopily a šli do školy společně. Jako princ se svojí družinou. Ale ty ho přeci znaly, tak jako tak.

Dopisů v dobách své největší slávy, po premiéře Polepšovny, měl tak 30-40 měsíčně. O něco víc než jeden denně. S mámou se domluvili, že nebudou dělat rozdíly mezi fanoušky. Kdo slušně požádá, tomu odpoví, nebo podepíše fotku.

Od konce února do začátku dubna se točilo Tajemství Ocelového města. Zfilmovaná verneovka. Může se vám zdát, že Tomáš byl u velké části natáčení. Ale ve skutečnosti jeden den v únoru na sněhu hází koule po Janovi Potměšilovi, pak dva dny v interiéru jejich vily v ateliéru. A v dubnu den před vilou v Mariánských Lázních obdivuje auto – veterána. Tomášovu filmovou sestřičku hraje Sylva Kamenická, holčička, která hraje v nesmírně smutném filmu Den pro mou lásku.

Při pátrání ve spisovém archivu Filmového studia Barrandov jsem narazil na druhý scénář Tajemství Ocelového města, více obsáhlý a více podobný Verneově knižní předloze:

V ní má profesor Janus, stejně jako v knize dva typy granátů do dalekonosného děla. První je naplněn zkapalněným kysličníkem uhličitým a zmrazí okolí dopadu, druhý obsahuje sto malých zápalných náloží, které se těsně před dopadem na cíl uvolní a způsobí sto požárů současně.

Janus z počátku váhá s použitím mrazivé střely se zkapalněným plynem. Ví se totiž, že je pod stálým tlakem a při výstřelu by mohla prasknout a způsobit katastrofu v místě výstřelu. Pro svůj první útok na Fortunu tedy zvolí zápalnou střelu. Vlivem vzteku z odhaleného špiona však nechá zvětšit nálož v dělu. To způsobí, že střela dosáhne první kosmické rychlosti a skončí na oběžné dráze, jako umělá družice Země. Obyvatelé Fortuny, hlavně děti ji považují za „supermoderní silvestrovskou rachejtli“, protože právě slaví Silvestra.

Po několika dnech následuje druhý pokus o útok na Fortunu. K ní Janus použije mrazivou střelu se zkapalněným plynem. Ta se dle všech výpočtů roztrhne v hlavni obřího děla a jeho obsluhu, i s profesorem Janusem zahubí a zmrazí.

Příběh končí na terase vily ve Fortuně, kde Marcel se svým synem, kterého ve filmu hraje Tomáš, a s Viktorem (Jan Potměšil), kterého adoptuje, společně pozorují přelety první umělé družice Země… Pan Verne viděl opravdu daleko do budoucnosti.

Tenhle technicky velice zdařilý scénář byl nakonec opuštěn, kvůli rozpočtu. Je vidět, že jsme v té době byli schopni psát velmi kvalitní filmy na světové úrovni. Jen kdyby se na nich tolik nešetřilo.

V březnu Tomáš točí zas pro televizi. Mikrokomedii Miluji tě! S Petrem Kostkou, Karlem Augustou a Josefem Kemrem a s Ivanou Andrlovou. Tady má velkou roli. To ho moc bavilo. Točí se skoro celý březen. Vladimír Remek letí do vesmíru a Tomáš na place oslaví desáté narozeniny.

Když budete hodně pozorní, tak si v hale vily všimnete kalendáře, na kterém je právě datum Tomášových 10. narozenin - 17.3.1978. A při malování podkrovního pokojíku dávejte dobrý pozor na večerníčkovskou čepici pana Kemra. Je na ní nadpis článku o kosmické lodi, kterou letěl Vladimír Remek.

Tou dobou se Tomášovi stala moc nepříjemná věc. Šel se spolužačkou ze školy a zastavili je nějací cizí kluci. Chtěli tři koruny. Měl je, ale nedal. Tak se se ním poprali. Natrhli mu ucho. Přiznají se dnes hrdinové, kteří se v přesile poprali s menším klukem? Já si myslím, že v tom byla obyčejná závist. Kluci si prostě mysleli, že se párkrát ukáže před kamerou a má kdoví co. Přál bych jim, aby byli u nějakého natáčení. Ona to zase taková legrace není…

Byla to asi jediná negativní zkušenost. Jinak si lidé Tomáše vážili a zdravili ho, když ho třeba potkali v tramvaji, nebo na ulici.

Film Setkání v červenci dostal dvě ceny na festivalu v Panamě. Nejlepší film, pro pana režiséra Kachyňu a Nejlepší herecký výkon, pro Tomáše. V devíti letech, v konkurenci dospělých profesionálních herců z celého světa.

Po takových zkušenostech Karel Kachyňa chtěl, aby Tomáš hrál hlavní roli i v jeho dalším velkém filmu, Zlatí úhoři. Bude se točit tohle léto. Jenže Tomáš už byl zamluvený na dva filmy: Jak dostat tatínka do polepšovny Marie Poledňákové a Na pytlácké stezce Václava Gajera. Tomáš i táta mají tu knížku Oty Pavla moc rádi. Odmítali s krvácejícím srdcem.

Tím se spustil sled událostí, který způsobil, že Zlatí úhoři málem skončili v trezoru. Pan Kachyňa se tedy pustil do hledání nového dětského talentu pro roli Prdelky. Až našel Marka Bendu, toho dnešního věčného poslance. A začalo se točit. Když už byla natočená drtivá většina záběrů, tak se pánové na Barrandově dopátrali, že je to syn jednoho z prvních signatářů Charty77, Václava Bendy. Synáček disidenta ve filmu? To teda ne! Film půjde z Barrandova rovnou do trezoru! S tím se pan Kachyňa nechtěl smířit. Rozhodnul se, že film i za cenu velkých nákladů a zpoždění přetočí. Další hledání dětského talentu. Našli Martina Mikuláše, který kterého z filmu znáte.

Martin Mikuláš: Přijeli jsme k Berounce, dostal jsem holínky a bylo mi strašně divný, proč je v nich napsáno Marek Benda. Vrtalo mi to hlavou, tak jsem se na to později pana režiséra zeptal a on mi vyprávěl pohnutý příběh tohohle filmu. Tím, jak se všechno točilo v podstatě znovu, tak se natáčení dost protáhlo. Pamatuju se na natáčení záběru, kde jdu s návnadou do řeky a pan Menšík mě vytahuje ven na prádelní šňůře. Nebylo to tak nebezpečné, jak to vypadá, ale byla už docela zima. Mít dva měsíce za tátu Vladimíra Menšíka byla docela zajímavá zkušenost.

Natáčení Jak dostat tatínka do polepšovny začalo asi 14 dní před koncem školního roku.

Hledám pamětníky, které mají osobní vzpomínku na Tomáše Holého, nebo nějaký materiál s ním, například fotografii, nebo zvukový záznam. Pokud o něčem víte, napište mi. Historky a materiály s Tomášem jednak sbírám, a pak mi také jde o jejich zachování dříve, než zmizí ze světa spolu s těmi pamětníky.

Zdroj: Vlastní kniha autora (Tomáš Holý: Jak jsem točil filmy)

Zdroj: Filmografie Tomáše Holého