Článek
Tomáš měl číslo 23. Vedl si dobře, snadno se dostal až do užší skupiny kluků, se kterými se budou dělat kamerové zkoušky.
Jenže Marie Poledňáková pak řekla, že takhle malé dítě by nevydrželo tak obtížné natáčení. A poslala Tomáše domů. Tomáš tou dobou chodil už do třetí třídy, ale výškou připomínal spíš prvňáčka. On byl totiž až do puberty dost drobné dítě. A ona nevěděla, že už točil. Protože film Ať žijí duchové měl totiž premiéru až za rok, na podzim 1977.
Na schodech si táta všimnul, že Tomáš nemá kulicha. On ho tam nechal. Tak se otočili a vrátili se tam. Dveře sálu se otevřely a v nich stál Tomáš. Marie Poledňáková si ho všimnula. Sáhnul si na hlavu a posunkem naznačil, že si tam zapomněl čepici.
„Aha, ty sis tu zapomněl čepici, viď?“ okamžitě pochopila.
Tak se rozběhl pro kulicha, narazil si ho na hlavu a zpět ke dveřím. Než se za ním zase zavřely, ještě zaslechl, jak paní režisérka říká nějaké asistentce:
„Vemte mi ho taky na zkoušky…“
Večer před kamerovými zkouškami byl telefon. Volala paní režisérka, a ptala se mámy na různé věci. Jestli Tomáš už někdy lyžoval, kolik váží a měří. Kvůli lyžákům. Bylo to domluvené tak, že je rodiče odvezou na tehdejší konečnou tramvaje, a tam pro ně přijede autokar z Barrandova.
Kamerové zkoušky byly na Mikuláše 1976. V noci napadl sníh. Tomáš v něm samozřejmě dováděl a kouloval se s ostatními kluky. Sníh ale začal zase tát. A on v tom mokrém sněhu upadl a vyválel se v něm. Dopadlo to tak, že všechny děti dorazily na Barrandov v pořádku, ale Tomáše musely dvě kostymérky sušit na ústředním topení.
Na kamerových zkouškách byli taky filmoví rodiče, František Němec a Jana Preissová. To je Tomáš viděl poprvé. Měli tam ten záběr se šátkem a bolavým zubem. Je i ve filmu. Vašek sedí na posteli a klube se mu druhý zub. Máma mu ováže hlavu šátkem a Vašek se zlobí na tátu. Že se na něj za celých osm let života nepřišel ani podívat. Tomáš se styděl a ze začátku to kazil. Neustále si pletl oženit se a vdát se. Favoritem Marie Poledňákové byl o něco starší kluk, Mirek Vydlák. Chtěla, aby Vaška hrál on. Tomáš se jí stále zdál moc maličký.
Zatímco zkoušela ostatní kluky, Tomáš se rozkoukal a navázal kontakt se svými filmovými rodiči. Začal si s nimi povídat. Najednou se ukázalo, jak družný Tomáš je, a co všechno dokáže. Potom se Marie Poledňáková zeptala filmových rodičů, které dítě by chtěli. František Němec prohlásil, že kdyby měl některému klukovi věřit, že dělal řízky pro školníka, tak jedině Tomášovi. Jana se k němu přidala a dala mu za pravdu. A Mirek bude hrát spolužáka Standu, co sedí s Vaškem v první lavici.
Natáčení začalo 10. ledna 1977 v Krkonoších. Hned ten první den měli Tomáš Holý a František Němec takový minikurz lyžování. A další den už se točilo na ostro.
Jenže večer byla obleva. Ze střechy hotelu padaly kusy sněhu a paní Poledňáková nemohla spát. Vždyť to natáčení by bez sněhu mohlo dopadnout všelijak. Když se probudili, venku sněžilo. Za pár hodin byla venku nádherná zima. A tak to i zůstalo, všechny horské exteriéry se podařilo natočit na čerstvém sněhu.
První klapky filmu jsou ta Vaškova výuka lyžování. Táta ho učí lyžovat Jede slalom a padá. Jen tak pro zajímavost, spousta čerstvého sněhu, malý Tomáš na lyžích a za celý natáčecí den byly jen tři stopnuté záběry. Tak mu to šlo.
Asi v polovině pobytu na horách bylo Tomášovi večer v hotelu dost zle. Měl najednou poměrně vysokou horečku. Marie Poledňáková byla zoufalá. Jejich pobyt na horách byl naplánovaný na určitý počet natáčecích dní. Žádnou rezervu neměli. Když teď bude Tomáš ležet, tak se nejspíš nepodaří natočit všechny potřebné záběry a film bude zkažený.
Někdo ze štábu si vzal auto a asi za hodinu odněkud přivezl – babku kořenářku! Udělala Tomášovi zvláštní čaj, a pak mu ještě zabalila nohy do tvarohu. Ráno s ním jeli k dětské lékařce. Paní doktorka byla překvapená, když jí vyprávěli, jak to s Tomášem večer vypadalo. Po zásahu té staré paní totiž měl jen mírně zvýšenou teplotu. Tak mu dovolila i filmovat. Za podmínky, že na něj bude dohlížet zdravotní sestra. Ten den se točily záběry na nádraží v Rokytnici nad Jizerou. I když je Tomáš maličko nastydlý, za celý den je jen jediný stopnutý záběr. Myslím, že diváci ani nepoznají, co se mu stalo.
Celý poslední den pobytu na horách se natáčela ta šílená jízda Vaška od hotelu dolů, do údolí. Štáb nemohl riskovat, že se Tomáš zraní. Tak mu našli dubla. Je to syn kuchaře z jedné z okolních horských chat. Byl jen o pár měsíců starší než Tomáš. Protože na horách bydlel, na lyžích jezdil už od školky a uměl výborně padat, tak mu to dovolili jet. Ještě za Tomáše jede v záběru, kde Luboš Vaškem sjíždějí v dálce prudký kopec. Luboše tam zastupuje člen Horské služby, se kterým předtím vykopávají rolbu ze sněhu. Ostatní záběry na lyžích jede opravdu Tomáš Holý. Tomáš uměl lyžovat úměrně svému věku.
To bylo 21. ledna. Zítra šup, zpátky do Prahy. Pár dní volna a hurá zas na natáčení. Na přelomu ledna a února se točí záběry ve škole na Petřinách a před školou. A jízda mlékárenskou cisternou s Mirkem a s Petrem Kostkou. Zatím v ateliéru v Hostivaři staví jejich byt. Tam se natáčí od půlky února.
Hned první den natáčení v ateliéru padá Tomáš do vany. A hned třikrát po sobě. Ještě, že v ateliéru je teplo, a i voda je teplá. Tomáš si natáčení v ateliéru užívá a brzy vymýšlí různá „zlepšení“. Marii Poledňákové se ty jeho nápady tak líbí, že některé do filmu použije.
Jedním z nich je například Tomášovo hopsání na posteli, když mu máma suší vlasy po pádu do vany. Všimněte si ale, že přestože Tomáš v záběru hopsá a vyvádí, tak záběr správně dokončí a řekne co mělo být řečeno, takže to jde normálně do filmu použít.
Jednou ráno přišel Tomáš do ateliéru a na desce v kuchyni u rádia byly připravené řízky, vajíčka, mouka a strouhanka.
„Poslouchej tady v rádiu hru o horolezcích a obaluj při tom řízky,“ řekla paní režisérka.
Marie Poledňáková si řekla, že si Tomáše trochu vyzkouší. Co bude dělat, když mu řekne ať obaluje řízky, ale záměrně neřekne jak? Bude jenom koukat, nebo začne improvizovat a předstírat že je umí obalit? Tomáš začal improvizovat a obalovat řízky po svém. A ten záběr se stal legendou.
Potom zase po Tomášovi chtěla, aby v záběru brečel. Je to ten záběr těsně po obalování řízků. Leží v kuchyni na gauči a brečí, protože pozvaný náhradní tatínek nepřišel. Potřebovala detail Tomášova obličeje se slzami. V záloze byl i pán s kapátkem s umělými slzami, ale řekla si, že to s Tomášem zkusí.
„Přeci nebudu brečet před tolika lidmi. Nejsem malý dítě,“ odpověděl jí Tomáš.
Filmový štáb mívá tak 30-40 lidí. Poslala tedy většinu štábu za dveře, zůstali jen ti nejpotřebnější. Sedla si k němu a vysvětlovala, o čem ten záběr je a proč by tam měl brečet. Poslouchal ji velmi pozorně. A najednou to do něj vlítlo.
„Paní režisérko, vy máte smích i slzy v jednom pytlíčku.“
A začal bulit. Tomáš zřejmě sám v sobě objevil, že se vlastně umí rozbrečet na požádání. A od těch dob s tím neměl problém.
Tyhle dva záběry, obalování řízků a pláč na požádání se točily 17. února 1977. Přesně měsíc před Tomášovými devátými narozeninami.
Marie Poledňáková nikdy nedávala dětským hercům scénář příliš do ruky, aby se to neučili předem. Místo toho jim vždy před záběrem vyprávěla, o čem záběr je. A pak vlastně filmovala jejich autentickou reakci na danou situaci.
Koncem února točili dialog na Horské službě. Ten, co končí zkoušením, jakej bude zejtra sníh. I interiér Horské služby byl postavený v ateliéru. Stejně, jako byt. To je ve filmu úplně běžné. Ve filmu nesmíte ničemu věřit, všecko je jinak.
Táta: „Taky jsem byl na Annapurně.“
Tomáš: „S mým tatínkem?“
Táta: „Ne, my jsme se vrátili domů všichni.“
Tomáš má teď ve scénáři předepsané
„Táta byl ve zvláštní expedici. Zkoumali půdu pod ledovcem.“
Když mu tohle vysvětlovala, tak ta věta o zkoumání půdy pod ledovcem přišla Tomášovi hodně hloupá. Prostě se mu nezdála pro malého kluka.
Vyskočil a povídá „Takhle mluvit nebudu!“
„Pročpak ne?“ ptá se ona.
„Protože takhle by malej kluk nikdy nemluvil,“ namítá Tomáš.
A trvá si na tom, že si to řekne po svém. V ostrém záběru pak říká
„Táta byl ve zvláštní expedici. Vrtali se v hlíně pod ledovcem.“
Takhle opravdu vypadala práce s osmiletým Tomášem Holým. Tu historku mi nezávisle na sobě vyprávěli dva lidé, kteří u toho tehdy byli. Tomáš nejenom, že se před kamerou choval naprosto přirozeně a uvěřitelně. Také byl nadprůměrně inteligentní a už v tomhle věku byl schopný rozumět příběhu a argumentovat dospělé autorce, když se mu něco nezdálo. Podle jednoho člena štábu, který vystudoval psychologii měl Tomáš už tehdy neobyčejně rozvinutou takzvanou emoční inteligenci.
Jednou se stalo, že Marie Poledňáková přišla do ateliéru později. Nejspíš někde uvízla v zácpě. Když vstoupila do pokoje, u stolu seděl Tomáš Holý a vedle něj kameraman filmu, Petr Polák. Zrovna spolu vedli takovou malou odbornou debatu o dnešním prvním záběru. Jestli to bude detail nebo polodetail, a jak se to bude dělat. Když to slyšela, tak bylo vidět, že je trochu překvapená, že takhle maličké dítě může taky rozumět věcem, kvůli kterým ona chodila několik let do školy. Točit s malými dětmi není takový horor, jak se vypráví. Budu to dělat!
Začátkem března se točil ten slavný záběr s puntíkovaným šátkem a bolavým zubem. Ten, co byl i na kamerových zkouškách. Leč Marii Poledňákové se zdálo, že se Tomáš nedokáže dost zlobit na tatínka. Seděl už v pyžamu na posteli. Sedla si k němu a povídá:
„Povím ti tajemství, chceš?“ Přikývl.
„Ukázalo se, že tvůj tatínek, ten František Němec, je podrazák, nechce se na tebe přijít ani podívat.“
„To není možný, já ho znám. Je to kamarád.“ Tomáš se hrozně naštval.
„Kamera, jedem…“
Všechno je tak opravdové. Jen vy, diváci nevíte, že se Tomáš nezlobí na tatínka, ale na paní režisérku. Že si tohle dovolila říct o jeho kamarádovi.
Když se na podzim 1977 konala schvalovací projekce Velryby tak se u tohohle záběru rozplakal neobávanější cenzor, jaký kdy v Československé televizi seděl. Jmenovala se Milena Balašová a všichni autoři z ní měli strach.
To ona tehdy strašně seřvala zpěváka Waldemara Matušku a kvůli ní se také muselo přetáčet několik posledních dílů Třiceti případů majora Zemana.
Dokonce naváděla vrátné, aby kontrolovali, jestli zaměstnankyně nosí do televize podprsenky. Takovej byla metr.
Poslední Tomášův natáčecí den Velryby jsou ty jarní záběry před školou na Petřinách, kde dostane štěně. Bylo to 8. března. Majitelé pejska Beníka si mysleli, že už ho nebudou potřebovat. Tak ho nechali ostříhat. Když budete opravdu pozorní, tak si všimnete, že Vašek dostal před školou ostříhané štěně, a to do rána zázračně obroste.
Když už jsme u těch filmových psů, Beník byla holka, jmenovala se Andulka a patřila herečce Radce Stupkové, co dnes mluví jednu z postav ve Studiu Kamarád. Druhý pes, černá chlupatá koule, kterou Vašek přitáhl ze školy, patřil sousedce Marie Poledňákové. Jednou našla v popelnici štěně, dala mu jméno Arnošt a ujala se ho.
Jana Preissová mi vyprávěla: Tomáš měl smysl pro humor a uměl mne něžně provokovat. Jednou se mi nějak podařilo zkazit mu postsynchron obtížného rozhovoru dvakrát na tom stejném místě. Naklonil se ke mně a povídá:
„Maminko, řekni to prosím tě ještě jednou, ať je to tam pořádně.“
On byl velmi inteligentní dítě, už takhle malý. Pracovalo se mi s ním opravdu dobře, jako s profesionálním hercem. Reagoval naprosto přirozeně, jako kdyby byl opravdu můj syn.
Záběry z kamerových zkoušek na Velrybu viděli na Barrandově dva renomovaní režiséři, a oba hned Tomáše chtěli do svých filmů.
Zdroj: Vlastní kniha autora (Tomáš Holý: Jak jsem točil filmy)
Foto: Archiv režisérky Jaroslavy Vošmikové, se svolením autorky
