Tomáš Holý má Prázdniny pro psa

Ta paní byla začínající režisérka Jaroslava Vošmiková. Když mi dávala fotku s Tomášem Holým a Emilem Zátopkem, která je v úvodu článku, tak řekla:

„Nikdy nezapomenu na to, jak pozorně ho ten kluk poslouchal.“

Nechme ji vyprávět o vzniku filmu. Dnes to bude poněkud delší článek. Záměrně jsem totiž zachoval většinu vyprávění paní režisérky. Ale jako prázdninové vyprávění se to snad snese.

---

Tvůrčí skupina filmů pro děti mi nabídla režírovat moc pěkný scénář Antonína Máši – Prázdniny pro psa.

Získala jsem na Barrandově Tomášovu adresu a telefon, zavolala Tomášově mamince, a za chvíli jsem už zvonila u jejich dveří. Paní Holá mě pozvala dál a řekla „Ale musím Vás představit jako kolegyni z práce. Tomáš ve škole hodně zameškává, a to filmování už ho také přestává bavit.“

Tomáš přišel ze školy, mrkl na stůl a hned bystře postřehl, že na stolku leží filmový scénář. Když mě představila, řekl jen: „Aha“, a hned mu bylo všechno jasné, že jsem od filmu.

Taška letěla do kouta a unavené filmové dítě začalo hrát v obýváku se psem něco jako hokej. Botami si vymezil branku a pes se přiřítil do branky. Tomáš popadl hokejku a začal psovi přihrávat tenisák. Pes ho bravurně chytal, ale pak vždycky nechtěl tenisák pustit. Na to už měl Tomáš vypracovanou speciální metodu. Vykřikl „Hákování!“ a strčil psovi hokejku mezi přední tlapky, jemně ji pootočil, a Alton míček vyplivl. Bylo vidět, že tu hru nehrají poprvé, protože to měli dobře nacvičené.

Hra Tomáše s jeho pejskem v obýváku vesele pokračovala a mně srdce tlouklo na poplach. Jak to udělat? Musím je nějak získat oba. Tomáš měl svého pejska nesmírně rád, a i při natáčení nám dal najevo, že se psovi nesmí nic stát. Byli spolu taková kompletní legrační dvojka. Byla jsem naprosto přesvědčená, že nikdo jiný tu roli nemůže hrát a že potřebuju mít ve filmu nejen Tomáše, ale i jeho psa.

Měla jsem svoji představu: Tomáše v roli Petra a pana Hrušínského jako jeho dědu. Ptala jsem se pana Hrušínského, koho by k sobě chtěl do role babičky.

„No přece Danu.“

„Myslíte Danu Medřickou? A myslíte, že by to vzala?“

„No jistě, já jí řeknu,“ řekl pan Hrušínský.

Vzala jsem s sebou pár fotek z ranče Zlámaná podkova, který je v Suchdole nad Odrou. Doma mě napadlo, že by se mu mohla takováhle westernová romantika líbit. Když Tomáš viděl další fotky se správcem, kterému všichni říkali Hospodář a jeho kamarády na koních, vzdychl zasněně:

„Na koni bych se svezl taky rád.“

„To není vůbec žádný problém! Příští neděli jedeme na Moravu a svezeš se!“ A Tomáše to nadchlo.

Přijeli jsme na ranč.

„Jsou to kovbojové, a vopravdický…“

To byla Tomášova první reakce, když uviděl koně, skutečný dostavník stojící na dvoře a skutečně drsné chlapy v kovbojských oděvech, které pokrýval „prach prérie“, jak to s oblibou nazýval Hospodář.

Přišel nás přivítat Hospodář a pravil Tomášovi:

„Tož ogare, já jsem slyšel, že ty jsi nějaká hvězda, no já nemám televízu, tak jsem to neviděl. Ale jestli tady chceš být honákom, tož to mosíš takovou zkoušku uděláť. Sedneš na teho koňa a pojedeš tu kolem teho hnoja.“

Tomáš vylezl na koně a přesto, že na koni nikdy předtím nejezdil, podařilo se mu objet hnojiště uprostřed dvora. Vlastně na koni seděl jen na moment, když ho vezla studentka v Setkání v červenci.

„Teď mosíš eště ukázať, jak rychle umíš tasíť.“

Přinesli dvě repliky koltů, které práskaly na kapslíky. Jeden dali paní Vošmikové a druhý Tomášovi. Tomáš zkoušku samozřejmě vyhrál.

„Tož, teď jsi udělál zkoušku, teď možeš být honákom tu na ranču. Tvoje přezdívka bude Tom Zelenáč.“

Hospodář se později přiznal, že tu zkoušku zinscenoval schválně. Chtěl si Tomáše trochu vyzkoušet, jestli to není rozmazlené filmové dítě. I když na televizi opravdu nekoukal, kdo je Tomáš Holý věděl moc dobře. A ten jeho film ze šumavské přírody, ten taky znal.

Tomáš se na statku velmi rychle rozkoukal. Kromě koní a kovbojů tu byly ještě ovce a kočky a děti z okolí. Tady se cítil úplně volný. Od téhle chvíle sem často jezdil, jakmile byl nějaký volný čas. A jeho maminka Marie také. Jezdili sem prakticky až do konce Tomášova života.

A na cestě zpátky ze Suchdola mi Tomáš řekl:

„Tak režisérko, já ti tu roli teda beru!“

---

Původní požadavek na obsazení hlavních rolí dospělých byl:

Maminka – Iva Janžurová

Tatínek – Vladimír Menšík

Babička – Dana Medřická

Děda – Rudolf Hrušínský

Nesmíme se paní Vošmikové divit. Tomáše obdivovala, a tak mu chtěla získat ty úplně nejlepší spoluhráče. Já (autor) se přiznám, že bych se choval úplně stejně kdybych měl možnost točit s Tomem.

Jenomže tohle obsazení pak zrušilo vedení Československého filmu. Začínající režisérka si pro svůj první samostatný celovečerní film nárokovala prostě moc hvězd. Tak nakonec museli najít jiné obsazení.

Na konci školního roku 1979 (páté třídy) Tomáš dostal nejdřív cenu „Řád dětského úsměvu“. To byla anketa kolem časopisu pro děti ABC. A na začátku prázdnin jel do Brna, na předávání Zlatého krokodýla. To bylo tehdy největší televizní ocenění, něco jako pozdější zrcátko TýTý. Za Polepšovnu.

To léto nic netočí. Poprvé od začátku kariéry má opravdu prázdniny. Chodí s tátou na ryby a s paní Vošmikovou byli zase na ranči na koních. Učí se jezdit.

Od konce září do listopadu točí film Útěky domů. Má tam vážnou roli. Kluk, který náhodou v noci vyslechne hádku rodičů a dozví se, že je adoptovaný. A pak na vlastní pěst pátrá po svých biologických rodičích. Rodiče hrají Jana Brejchová a Jan Kanyza.

Přátelé režisérovi Jirešovi vytýkali, že chce do role Honzíka obsadit Tomáše Holého. Byl prostě vyhlášeným představitelem rošťáků a tvrdili, že vážnou roli nezvládne.

On sám se na to docela těšil. Bylo to už po rozhodnutí, že nechce být hercem. A tak si Tomáš chtěl vyzkoušet, jestli zvládne taky něco vážnějšího než roli uličníka. Než s herectvím definitivně skončí.

Tou dobou se také natáčel poslední z legendárních televizních Silvestrů Vladimíra Menšíka. V něm má Tomáš scénku k Roku dítěte, s Františkem Němcem a Karlem Augustou.

V únoru 1980 si Tomáš zahrál mini roli v televizní adaptaci Anny Proletářky. Má tam ale ještě menší roli než v Marečkovi. Otrhaný dělnický kluk vyběhne z průjezdu a zakřičí na prvorepublikového policajta. A ještě jeden záběr, kde jdou po ulici. Nic víc.

---

Natáčení filmu Prázdniny pro psa začalo 20. 5. 1980. Krátce před natáčením mně Tomáš Holý pohnutým hlasem oznámil, že se jeho milovaný Alton ztratil. Byla jsem zoufalá. O to větší byla má radost, když mi o pár dní později veselým hlasem volal, že se pes našel. Bylo to pro mne stejně neuvěřitelné jako to, že se ztratil.

Úvodní část filmu je točená v Praze, ulice u Rajské zahrady. Zde stojí dům, kde Mrázovi bydlí. Na přechodu, přibližně uprostřed velmi skloněné ulice Petrova maminka obdivuje nabourané auto. Ta kachlíkovaná stěna, kolem které nahánějí psa s klíči, není ničím jiným než Domem odborových svazů. Benzínová pumpa, kolem které Blek s klíči utíká, je v ulici dodnes a objeví se také v televizní komedii s Josefem Dvořákem, Dívka světových parametrů.

Na moment se v záběru objeví i Tomášova maminka Marie, jako jedna ze dvou zvědavých sousedek, které ten hon na psa pozorují z okna. Účastnila se natáčení nejen jako doprovod Tomáše, ale hlavně jako trenérka psa Altona. Alton byl placen jako rekvizita, a ona, jako jeho trenérka, placena nebyla! Jaroslava Vošmiková se s ní i s Tomášem během natáčení tak spřátelila, že z toho v obou případech vzniklo přátelství na celý život.

Pražský byt Mrázových byl z části natočen v nejvyšším patře domu, ze kterého vycházejí, a z části v ateliéru. Tomášův pokoj byl skutečný. Když stojí v okně a láká holuba, tak to opravdu stál v okně v nejvyšším patře domu. Venku, asi tak o půl patra níž, byla venkovní plošina, jaká se používá na opravy fasád domů. Na ní byl asistent a žíněnka. Kdyby Tomáš přeci jen vypadl z okna, neletěl by až dolů, ale jen malý kousek na plošinu pod oknem. Tomášova maminka i tak umírala strachy. Ještě že netušila, co ji za necelých deset let čeká.

Černý čtverec na domě vzadu na konci ulice není ničím jiným, než slavnou filmovou garáží z filmu Vrchní, prchni!, kde stěrače stírají, ostřikovače stříkají a klakson troubí. Natáčelo se tam před několika měsíci.

Udělat nabourané auto také nebylo úplně triviální. Muselo vypadat dost pomačkaně, přesto muselo zůstat pojízdné. Museli se tedy vyhnout ničení nosných částí karosérie, třeba sloupků dveří a podobně. Aby se i s tak pomačkaným autem dalo jezdit po silnici. Požadavek zněl, nesmí být příliš otlučený lak. Tak ta místa obalili nějakou plstí a pak do nich mlátili palicemi.

Cestou na venkov jedou přes most Klementa Gottwalda, dnes Nuselský most. Vesnice, kde Petr Mráz tráví prázdniny, je ve skutečnosti složená ze tří vesnic na Berounsku. Dům, kde bydlí babička a děda, je v Kozolupech. A jen kousek odtud je vypuštěný Edův rybník ze Setkání v červenci. Dům souseda Plavce, záběry z příjezdu a pole s Drtikolem jsou ve vesnici, která se jmenuje Bohuliby. A cesta, po které jede Milena s Petrem na kole, po stopě zrní, tak ta je ve Štílečku u Třebnice, nedaleko Sedlčan. Kemp, kde Jarda shání psa, je kemp Trhovky, Orlická přehrada.

Když se točil záběr u plotu, kde se parta dětí posmívá psovi, že je plešteriér, stalo se, že jeden z kluků tu větu stále kazil a nemohl se chytnout role. Ten peš je plesteriér, ten pleš je pesteriér a tak. Byl to jeden z prvních Romanových záběrů v životě. Tak se nemůžete divit, že byl nervózní.

Čas při filmovém natáčení je vzácný a tak jsem musela tuto situaci rychle řešit. Odvedla jsem ho na chvíli stranou od ostatních, a uvnitř v domě jsem mu nalila úplně obyčejnou žlutou limonádu a povídala mu: „Tumáš. Dej si rum. To ti pomůže.“ Za chvíli se vrátil k ostatním a nejstarší Pavel se ho zeptal:

„Co ti chtěla?“

„Dala mi ruma, vole,“ odpověděl a všichni se tomu zasmáli. Když se rozjela kamera, tak následující hodinu nezkazil ani jeden záběr a udržel krok i se zkušenějším Tomášem.

Jsou určitá pravidla pro natáčení s dětmi. Když dítěti něco nejde, je nejlepší odvést jeho pozornost někam úplně jinam. Třeba vydávat limonádu za rum. Je to mnohem účinnější než mu dát třeba najevo, že něco zkazil, nebo ho nějak ke správnému výsledku tlačit. S dětmi je nejlepší pracovat tak, že mají pocit, že natáčení je tak trošku hra. Pokud byste zejména malým dětem dali najevo přílišnou nespokojenost, také byste mohli pro ten den skončit natáčení. Malé dítě například odběhne k mamince, a je konec.

Takže, když natáčíte s dětmi, musíte být tak trochu psycholog a vědět, jak je vést správným směrem, a spíš je povzbudit, když jim to nejde. Samozřejmě, ve filmu musíte mít to, co potřebujete, což je pochopitelně někdy složité, a proto někteří režiséři neradi pracují s dětmi.

Když je dětí na place hodně, je výhodou, když je mezi nimi někdo zkušený, kdo už má pár filmů za sebou a ví, jak se co dělá. Tak jako já měla Tomáše.

S dětmi, hlavně se začátečníky, je dobré vytvořit takovou atmosféru, aby je to bavilo. Anebo si na ně vymyslet nějaké triky. Chcete zamyšlené dítě? Dejte mu z hlavy spočítat nějaký matematický příklad. A zamyšlený výraz je tady.

Já s dětmi pracuji velmi ráda. Líbí se mi jejich hravá energie, jejich zvědavost a někdy člověka také inspirují. S Tomášem jsem měla opravdu štěstí. Tomáš byl nejen geniální, ale taky měl rád legraci, rád bavil kamarády i dospělé. A přitom byl při natáčení absolutně profesionální.

Přestože jsem měla několik nezkušených dětí před kamerou a k tomu ještě náročné záběry se psem, podařilo se ušetřit studiu milion a neprotočila jsem ani všechen přidělený negativ. I děti jsou schopné ucelenějšího hereckého projevu. S Tomášem jsem měla zábavu i já, protože on byl opravdu rozený bavič. Rád si dialog obohacoval svými vtipnými dodatky.

Také mě překvapil, jakou měl geniální paměť. Měli jsme tam pár obtížných záběrů. V jednom z nich měl Tomáš něco říct, pak se otočit, někam popojít přesně na místo, kde ho kameraman zaostří, pak něco řekne dědovi, pak zas odběhne jinam a zase něco řekne.

Když natáčíte takovýhle složitý dynamický záběr, nemůže si herec chodit, kam se mu zachce. Kameraman musí vědět, co se bude dít, aby vás udržel v záběru. Herec si často musí pamatovat značky, aby měl kameraman záběr ostrý. Filmová kamera nemá automatické zaostřování, jako má vaše videokamera. Ostří se ručně. Takže herci se můžou pohybovat jen v určitých vzdálenostech od ní. Hlavně když jsou blízko.

Vysvětluji tedy Tomášovi, jak záběr bude vypadat a jak se při něm má pohybovat a chovat. Tomáš ale kouká jinam. Co dělají kluci…

Povídám: „Maruško, podívej, ten kluk mě vůbec neposlouchá.“

„Jo? Tak si ho vyzkoušej,“ odpoví mi maminka Maruška.

Zavolám tedy „Zkouška!“ a děláme zkoušku záběru. Štáb je na svých místech, kameraman pozoruje záběr ve hledáčku, jestli je to v pořádku. Jako by se jelo na ostro, jen film v kameře stojí.

Přesně! Tomáš to udělal bez chybičky tak, jak jsem mu to vysvětlovala. I když předtím koukal, kde co lítá. On měl totiž opravdu úžasnou sluchovou paměť. Když jsme pak o tom mluvili s maminkou, řekla mi, že se Tomáš doma ani moc neučí. Většinou mu stačilo, když slyšel výklad ve škole. A dokonce mu stačilo, když to slyšel jen jednou.

Tomáš s oblibou improvizoval, ale vždycky to bylo legrační a k věci. Když běželi s filmovým dědou za Blekem, a Tomáš měl říct:

„Hele dědo Plavec!“, tak si Tomáš přidal: „A to jeho UFO!“

Když tohle Tomáš řekl o Plavcovu traktůrku, tak jeho filmový děda dostal záchvat smíchu, a museli záběr opakovat.

V záběru na poli, kde pozorují Drtikola, jak trousí zrní, Monika říká Tomášovi, že hlásí v kanceláři čísla aut, která sypou po cestě zrní.

Ve scénáři má Tomáš předepsanou celkem nevinnou větu o tom, že žalovat se nemá. Tomáš ale v ostrém záběru vypálil:

„To nejste žádná hospodářská hlídka, ale parta práskačů!“

A já jsem potom musela u schvalování filmu tu větu obhajovat před schvalovací komisí. Naštěstí prošla.

Psa Altona na natáčení pokousala kočka, která se bála o svá koťata. Tomáš mu pak říkal:

„To jseš loveckej pes, když se bojíš kočky? Udělal jsi mi pěknou vostudu…“

Nejzajímavější částí natáčení byly bezesporu záběry s autem. Tomáš si tyhle technické záběry užíval. Štáb už méně. Vše se totiž muselo pečlivě připravit a nazkoušet. A natočit na první dobrou. Měli jsme jen jeden pokus, jedno auto. Kdyby jsme ho rozbili jiným způsobem, než bylo v plánu, byl by to problém. V autě se střídal kaskadér, v záběrech, kde se bouralo. S dědou a Tomášem, v záběrech, kde se jen jezdilo.

Když se měl točit záběr, kde kaskadér nabourá do boudy se psem, viděla jsem na Tomášovi, že má strach o Altona. Aby se mu něco nestalo. Kaskadér s kameramanem to samozřejmě několikrát nacvičili s prázdnou boudou, bez psa. Aby do ní správně vrazil, ale ne moc silně. A pak se to jelo na ostro. Dost jsme se báli, aby se mu nic nestalo, vzpomínají kluci. Alton letěl asi dva metry vzduchem, ale naštěstí se mu nic nestalo.

Během natáčení Tomáš úzkostlivě pozoroval boudu se psem, ale jako opravdový profesionál neřekl nic, aby záběr nepokazil, a nechal nás to natočit. Ale když byl záběr hotový, pak teprve přišel za mnou a s úlevou, ale naprostou vážností mi řekl:

„Tedy režisérko, kdyby se bejvalo tomu psovi něco stalo, tak jsem ti s tou rolí praštil!“

Tomáš se samozřejmě zajímal o práci filmového kaskadéra. Nakonec kaskadéra přemluvil, aby mohl sedět při nějakém vyloženě kaskadérském záběru vedle něj. Paní režisérka a maminka byly proti, ale kaskadér je ujistil, že se nemůže nic stát.

Až uvidíte záběr, kde nabourají do prasečího chlívku, dívejte se pozorně. Tomáš sedí na sedadle spolujezdce vedle kaskadéra. To prase tam při nárazu samozřejmě nebylo.

Všechny demoliční záběry se stihly za jeden den. Jen záběr, kde Alton počůrá košík s houbami, se točil následující ráno. A jak ho to naučili?

Marie Holá řekla, ať štáb na ráno připraví košík s houbami, že Alton počůrá první věc, kterou uvidí. Ráno si vzala Altona k sobě do domu, kde bydlel filmový děda a babička. A když se rozjela kamera, tak vypustila Altona ven. Altonovi se po noci chtělo moc čůrat, tak vyběhl a počůral košík s houbami, protože to byla první věc, kterou uviděl. A ještě si zahrabal.

V záběru, kde pes nese mrtvou slepici, museli sehnat jiného psa. Alton byl vychovaný, že lidem ani zvířatům nesmí ubližovat. Když měl sebrat kostičku starému pánovi, museli použít filmovou atrapu, skutečnou kost mu odmítal ukrást. Protože skutečná kost pro něj byla jídlo, a ne „aportíček“. Možná jste si všimli, že měl problém atrapu uchopit. Protože rekvizitáři udělali kost ne z plastiku, ale ze sádry. Přesto Alton záběr dohrál a nezkazil. V křoví pak už jí za odměnu skutečné stehýnko.

Druhého psa, Césara, kterého Petr dostane na konci filmu za vysvědčení, hraje také Tomášův Alton. Vyměnili mu šňůru a obojek, aby vypadal jako jiný pes. Potřebovala jsem, aby pes po Tomášovi trochu vyjel, jako že je cizí a ještě ho nezná. Jak to ale udělat? Poradila jsem Tomášovi, aby psa nenápadně druhou rukou štípl do volné kůže za krkem.

„Ne, to neudělám!“ bránil se Tomáš.

„Altůnku, to ti neudělám!“ řekl pejskovi.

Udělal to teprve, až když mu to přikázala máma. Vysvětlila mu:

„Tomáši, podívej, celý štáb na tebe čeká. Natočit se to musí.“

Následující záběr, kde Tomáš klečí u psa s naprosto zničeným výrazem a slzami v očích, to je čistá pravda. Bylo mu líto, že musel psovi trochu ublížit. Když se pak zastavila kamera, objal Altona a se slzami v očích se mu omlouval za to, že mu ublížil.

Štáb během natáčení bydlel na ubytovně Rybářského svazu přímo pod Karlštejnem. Dnes je z ní prvotřídní penzion. Odtud každý den jezdili na různá filmová místa. Dětští herci chodili mlsat dobroty pro turisty do stánků pod Karlštejnem. Tam už tehdy měli dobré hranolky v sáčku s napichovátkem. Takové, jako měli později od půlky 80. let v Arbatu, na pěší zóně v centru Prahy.

Ubytovna byla na opačném břehu Berounky než ty stánky. Protože přes lávku to byl kus cesty, někdy chodili přes jez. Když kluci šli přes jez, tak u toho Monika nemohla chybět. Jednou se v půlce zastavila a rozhlédla se na obě strany. Když viděla, jak je to na oba břehy daleko, tak trochu ztratila jistotu a… sletěla tam. Spadla rovnou do té prohlubně, kde se voda točí.

„To je po mně,“ řekla si.

Když začala přemýšlet, že se asi utopí, objevil se nad ní stín jako anděl. A pak najednou hup, stín dostal podobu a jméno. Tomáš Holý tam pro ni skočil a pomohl jí nad vodu. Byla to okamžitá reakce, jakmile zjistil, že chybí. Díky tomu to Monika odnesla jen leknutím.

Určitě to nebylo jednoduché a nejspíš to pro něj bylo i trochu riskantní, vzhledem k tomu, jak byl drobný. Monice bylo 10 a Tomášovi 12 let, když ale ve filmu jdou po rovině vedle sebe (třeba v uličce se zrním), je vidět, že jsou zhruba stejně velcí. V té době Tomáš měřil jen 136 cm a vážil asi 31 kilo.

Historka má ještě pokračování. Za moment potom přišla paní režisérka. Monika tam nebyla, nejspíš se šla usušit. Když uviděla Tomáše totálně mokrého, povídá mu:

„Tomáši, jak to, že jsi tak mokrý? Co jsi dělal?“

„Totiž, režisérko, psa unášel proud… tak jsem ho šel zachránit.“

Úplně mi tenkrát vstaly vlasy hrůzou na hlavě při pomyšlení, že jsme mohli buď ztratit psa, nebo ještě horší, že se nám mohl utopit Tomáš! Ani jsem nechtěla domyslet, co všechno se mohlo stát. Jen jsem v ten moment poděkovala pánubohu. V řece byl totiž proud a nikdo nevěděl, jaká tam byla hloubka. A kdybych bývala slyšela, že tam spadla taky Monika, tak to už by mě snad ranila mrtvice. Nejhorší je, když se při natáčení stane nějaká nehoda. To bych tedy nikomu nepřála. Důrazně jsem mu řekla, že nesmí psovi házet míčky tak blízko u řeky.

Tomáš jí chytře zatajil, že Monika spadla pod jez. Aby se nenervovala. V říjnu 2015 uspořádal můj (autora) kamarád setkání v Krásné Lípě. Paní režisérka se tam poprvé od premiéry filmu znovu setkala se svou dětskou partou. Teprve až tady se dozvěděla, že to nebyl pes, kdo spadl do řeky, ale že to byla Monika Kvasničková.

A představte si, že drtivá většina Tomášových spolužáků a kamarádů do nedávna netušila, že Tomáš jako kluk zachránil někomu život. Dokonce i jeho vlastní táta se to dozvěděl až před několika lety, když Monika zmínila tu záležitost ve svém rozhovoru novinám. Tak skromný Tomáš byl, nikomu se tím nechlubil, ani svým blízkým!

Přesvědčili jsme se, že hraní ve filmu někdy bolí. Tomáš dostal výprask od své filmové babičky, ale šlo mu víc o to, ochránit před metlou svého pejska. Všimněte si, jak ho chrání a po výprasku chlácholí.

Na natáčení přijeli rodiče jednoho z kluků z té filmové party, a přivezli s sebou jeho pětiletého brášku Vlastíka. A představte si, Tomáš se k němu choval přesně tak jako tenkrát k Maličkému ve filmu Ať žijí duchové. Když nikdo z party neměl záběr, chodili spolu po vesnici, kde se točilo. Někdo z větších kluků řekl:

„Necháme ho tady, pletl by se nám tam.“ Tomáš to uslyšel a povídá:

„Ne, vezmem ho s sebou, já na něj dám pozor.“ A jak řekl, tak se také stalo.

Monika Kvasničková: Tomáš měl naprosto úžasnou povahu. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval, nebo dokonce nezneužíval toho, že je „známější“ než většina dospělých herců, kteří tam s námi hráli. Naopak, byl velmi přátelský a dokázal si vážit práce těch druhých a bavil se s každým. I s osvětlovači a rekvizitáři. Když nestál před kamerou, byl ho obvykle plný plac.

Choval se velice hezky k menším dětem a měl to, čemu se dnes říká emoční inteligence. To znamená, že si dokázal představit, vcítit se do toho, co si myslí ten druhý. I když ten druhý třeba otravoval s autogramem ve chvíli, kdy se mu to moc nehodilo. I tak se snažil toho druhého nezarmoutit. Natáčení s Tomášem mne poznamenalo na celý život.

Možná, že právě tahle Tomášova vlastnost – schopnost vcítit se do toho, co si myslí ten druhý – stojí za jeho jedinečností před kamerou. Dokázal se prostě vcítit i do myšlení svých postav. A o tom to je.

„Většinou mi režisér vysvětlí, o čem ten záběr je, a najednou to do mě vjede. A dost často si něco přidám, nebo uberu, úplně si představím, jak bych se v té situaci zachoval.“

říká Tomáš v jednom z rozhovorů z té doby.

V souvislosti s tímhle natáčením mě napadá ještě jedna vzpomínka. Myslím, že dobře vystihuje, jak Tomáš na lidi působil a jak ho brali, když ho třeba potkali v tramvaji:

Natáčeli jsme zrovna na Orlické přehradě. Ty záběry, kde nejstarší Jarda shání ztraceného psa Bleka. Byli jsme pak na obědě v nějaké restauraci. Na stolech tam byly ubrousky poskládané do jehlanů, jak to tehdy bývalo. U jednoho ze stolů seděli dětští komparzisté, tak osm nebo devět let, kteří se ve filmu vždy jen mihnou.

Už přesně nevím, co vyváděli a jak se jim to podařilo, ale nějak zapálili ty ubrousky poskládané do jehlanů. Prostě to blaflo plamenem. Přiběhl vrchní a začal hasit. Byl vytočený do největších obrátek a strašně na ně křičel.

Pak si všimnul, že vedle u stolu sedí Tomáš Holý s ostatními dětskými herci. Bylo to, jako by někdo otočil kouzelným prstenem. Najednou se uklidnil, přestal křičet a byl na ně hodný, a dětským hercům nabídnul zmrzlinový pohár.

Vlastně takovéhle reakce lidí převládaly. Lidi byli najednou milí, a zdravili ho.

Tohle Tomášovo chování před kamerou i mimo ni mělo ještě jednoho velmi pozorného pozorovatele. Byla to paní režisérka. Když natáčení skončilo, znovu se sešla s autorem Antonínem Mášou. Vyprávěla mu o Tomášových vlastnostech a své postřehy z natáčení.

Antonín Máša jí za několik měsíců přinesl další scénář. Jmenoval se Bouda na strýčka. Nebylo to přímé pokračování Prázdnin, spíš hodně volné. Hlavní role byla přímo napsaná na tělo Tomášovi a jeho vlastnostem. Měl tam mít malého brášku, a toho měl hrát právě malý bráška Vlastík, ke kterému se Tomáš na natáčení tak vzorně choval. A také se to točilo kolem psa.

Jenže… studiu se pokračování nehodilo, tak ho odmítli. Scénář se dochoval a paní režisérka ho stále má. Vážně uvažuje o tom, že ho po letech přeci jen natočí.

Nakonec Tomáš nelitoval, že se nechal přemluvit k natáčení. Když natáčení končilo, tak řekl:

„Tak hele režisérko, ještě s tebou natočím tu kovbojku a končím.“

Paní režisérka, inspirovaná rančem, Hospodářem, místními chlapy kovboji a také Tomášem, se totiž rozhodla natočit kovbojku pro mládež. Byly dokonce dva náměty. Jeden od pana Čvančary, kapelníka Taxmenů, se kterým jezdili na ranč. A ten druhý od spolužačky z FAMU, Daniely Fišerové. V hlavních rolích Tomáš Holý a dcera Barborka Vošmiková. Když to přednesla vedení studia, dostalo se jí této odpovědi:

„Víte, že Ronald Reagan byl kovboj, paní Vošmiková?“

„Pokud vím, tak Ronald Reagan je prezident Spojených států amerických.“

„To ano, ale byl to kovboj.“

Takže kvůli tomu, že tehdejší nepřítel státu číslo jedna, americký prezident, si kdysi zahrál v kovbojce, tak se žádná kovbojka točit nebude. Úžasná logika. Mohli jsme mít dva další zajímavé filmy s Tomášem Holým, a kvůli hrstce hlupáků je nemáme. Blbinizmus. Američtí prezidenti se mění, ale blbové jsou věční. Dnes je to ještě horší. Přinesete jim scénář, a oni vám naznačí, že kdyby to bylo o vrahovi, tak by ho vzali, ale bez vraha ne. Takovéhle pohodové filmy se dnes vůbec netočí.

Po natočení posledního záběru byla oslava – dotočná. Bylo to v Mníšku pod Brdy, v motorestu. Rekvizitář vyrobil pro Altona velikého slavnostního motýlka na krk. Odjížděli jsme zpět do Prahy. Po nějakých pár minutách Tomášova maminka vykřikla:

„Proboha, kde je pes?!“

Otočili jsme to a jeli zpátky. Maminka zabědovala:

„Jestli Alton chytne stopu, tak už ho nikdy nenajdeme.“

Velšteriér je lovecký pes. Přijedeme tam k tomu motorestu. A tam na schůdku před zavřenými dveřmi restaurace sedí Alton s motýlkem pod krkem a věrně na nás čeká. Určitě si tehdy myslel něco o psím životě.

Během postsynchronů filmu se stal obrovský malér. Tragicky se zabil Jiří Hrzán, představitel tatínka. 22. 9. spadl za ne úplně vyjasněných okolností z římsy v 5. patře a 24. 9. svým zraněním podlehl. Zbývalo namluvit pár vět. Namluvil je za něj herec Vladimír Hrabánek ze Semaforu. A tak perfektně, že to většina lidí ani nepoznala.

Od 16. 7. Tomáš točí třetí díl šumavské trilogie – Za trnkovým keřem. Natáčení začalo už 4. 7. 1980 záběry bez něj. Poslední natáčecí den je 14. 8. Film se tedy točil poměrně rychle a úsporně.

Ve filmu Tomáš říká, že by se chtěl podívat na diskotéku. Natočily se dvě varianty toho záběru. V jedné mu děda diskotéku povolí, v té druhé ne. A krátká sekvence na diskotéce. Přijel dokonce i D. J. z Budějovic. Schvalovací komise později rozhodovala, kterou variantu nakonec do filmu dají. Vyhrála ta výchovnější, bez diskotéky. Myslím, že je to škoda, děti v kině by měly poznat, jak taková diskotéka vypadá, místo toho, aby toužily po zakázaném ovoci.

Poslední den filmování (14. 8.) došlo k tragédii. Nešťastná nehoda ráno v hotelu. Kameraman všech tří dílů „šumavské trilogie“, Rudolf Milič, utrpěl velmi vážný úraz, a ještě stejného dne zemřel v nemocnici ve Vimperku. Ještě, že u toho Tomáš nebyl. Den před tím ho poslali domů. On se vždycky kamarádil s celým štábem, a tohle by ho určitě mrzelo hodně dlouho.

Jeli jsme s Tomášem na koně na ranč, vzpomíná Jaroslava Vošmiková. Vlakem. Maminka Maruška vždycky měla s sebou spoustu jídla. Ve vlaku hned vyndala její vynikající řízečky. Seděly tam s námi v kupé nějaké paní a jedna z nich povídá:

„Hele, nejseš ty ten Tomáš Holý?“

„Nejsem. Já jsem Petr Mráz.“ (jméno v Prázdninách pro psa.)

„Ale jdi ty kluku, ty jseš ten Tomáš Holý! My jsme tě poznaly,“ smály se ty paní.

Maminka vybalovala jídlo a jedna paní pokračovala:

„Panečku, koukejme, jak si tě maminka pěkně krmí.“

„Kdepak! My máme doma klec, a když je čas k jídlu, tak ona mě zavírá do klece a všechno sní sama. Maťka krkavka!“ a ukázal na mámu.

Tomáš dokázal okamžitě improvizovat a pobavit lidi. Tak jako Vlasta Burian. Přesto, že to byl jen malý kluk. Také si rád vymýšlel různá legrační slova. Jako v tomto případě to bylo „maťka krkavka“.

On rád lidi zlobil, ale nikdy to nebylo zlé nebo zlomyslné. Občas k nám jezdili na návštěvu. Vždycky jsem poznala, že jdou, podle toho, že první se přiřítil Alton. Měla jsem v obýváku takové letiště, takový široký gauč.

Děti si na něj umístily maličkou příruční televizi, kterou jsem si přivezla z Běloruska, z filmování Boríska, malého seržanta. Ležely u ní na tom gauči a komentovaly programy. Alton se samozřejmě k nim přiřítil a lehl si vedle Tomáše. Jak to Tomáš uviděl, popadl polštářek, který tam ležel, a strčil ho Altonovi pod hlavu.

„Tomáši, to je můj nejoblíbenější polštářek, ten se psovi pod hlavu dávat nebude!“ povídám mu přísně.

Tomáš se zatvářil provinile a polštářek vytáhl.

Co myslíte, že se stalo příště, když zase přišli na návštěvu? Tomáš skočil na gauč, pes samozřejmě za ním a první, co Tomáš udělal, bylo, že vrazil psovi pod hlavu ten můj polštářek. Já jsem se tomu nakonec musela smát. Takovéhle provokace, ty byly pořád. Tomáš velice rád provokoval dospělé.

Po natočení filmu Evo, vdej se! jsem začala chodit na karate nedaleko místa, kde Tomáš bydlel. Tak jsem se u nich vždycky po tréninku stavila. Ukazovala jsem mu nějaká gesta a řekla, že při tom křičíme „Kyjááá“. Tak jsme občas to karate spolu za pořádného smíchu v tom obýváku trénovali.

Když jsem jednou přišla, tak Tomáš v televizi právě sledoval nějaký film o karate. Jeden hmat tam okamžitě odkoukal a povídá:

„Já takhle kopnu a zastavím se nohou přesně centimetr od tvýho čela.“

Než jsem na to stačila cokoliv říct, tak vyskočil, zařval „Kyjááá“ a v tu ránu mi naskočila pořádná boule na čele. Poněkud špatně si to vyměřil.

Ale Tomáš, když něco provedl, jako třeba tohle, nebo když rozbil mamince lustr, tak se uměl tak nesmírně roztomile a provinile smát, že mu to člověk musel nakonec odpustit. Bylo mu to opravdu líto. Ale nakonec jsme se tomu smáli.

Tomáš taky rád napodoboval různé scény z filmů. Hlavně ty komické. Vždycky pro nás musel znovu a znovu hrát scénky z Mrazíka. To miloval. Uměl napodobit všechny postavy a nesmírně legračně je imitoval. A rád nás tím bavil. K jeho nejoblíbenějším patřily hlášky ženicha:

„Nastěnku chci za ženu…“

A napodoboval babu Jagu tak, jak ji mluví pan Filipovský:

„To jsem se unavila, unavila…“

Nebo výborně hrál i Nastěnku a Mrazíka:

„Je ti teplo, děvenko? Teplo dědečku, teplo Mrazíčku…“

A hned nato vypálil dialog Marfuši s Mrazíkem:

„Je ti teplo, děvenko? Zbláznil ses, nohy i ruce mi mrznou. A dej sem peníze a hodně moc…“

Vždycky jsme se přitom mohli uřehtat smíchy z toho, jak to hrál Tomáš.

Hrozně lituju toho, že nám nevyšly ty naše další projekty. Tomáš byl prostě talent, a navíc kamarád. On byl fakt správný a opravdu jedinečný.

V září 1981 jsme s Tomášem jeli na Novoměstský hrnec filmového smíchu do Nového Města nad Metují. Naše Prázdniny pro psa tam stály proti takovým komediím jako Vrchní, prchni! autorské dvojice Svěrák – Smoljak, nebo slavným Hrabalovým Postřižinám v režii Jiřího Menzela. Hlavní cena diváků se tam udělovala tak, že se měřila délka potlesku a délka smíchu.

A my jsme měli kino plné dětí. A ty předtím viděly i živého Tomáše Holého. Zkrátka, sál reagoval tak, že jsme vyhráli na celé čáře hlavní cenu diváků, i před těmi jinými kvalitními filmy. Během čekání na výsledky si k nám přisedl Emil Zátopek a svým vyprávěním nám zpříjemnil to napětí. Nikdy nezapomenu na to, jak pozorně ho ten kluk poslouchal. Postřižiny a Vrchní, prchni! také neodjely s prázdnou, vyhrály cenu města a cenu poroty.

Nakonec ale když nám měli pořadatelé předat na pódiu cenu, kterou byl křišťálový talíř, tak tu cenu při vyndavání z výlohy upustili a kousek se uštípl. Byla tam vystavená do té doby, než se bude vědět, kdo tu cenu dostane.

Říkala jsem si, tak to máme s Tomášem pro štěstí. A opravdu, společného štěstí a radosti jsme měli společně hodně a bylo nám i po natáčení spolu krásně.

Jednou se dokonce nabídl, že mojí mamince pohlídá papouška Pepíčka, andulku, když moje maminka odjela k příbuzným na delší návštěvu. Celou dobu na cestě v autě držel krabičku s Pepíčkem u ucha a poslouchal papouška, jak mluví. Ten papoušek byl doslova pěkně ukecanej, mlel páté přes deváté:

„Já jsem zvíře ze Sibíře, já mám žlutou čepičku, já mám studený nožičky“ a tak dále. A pak ještě ta slova dohromady pletl a Tomášovi se to šíleně líbilo. A říkal nadšeně:

„Já mám rádio!“

U babičky a dědy v Jungmannce pustili papouška ven, ten vlétnul rovnou dědovi za ucho, tam se usadil a povídal mu rovnou do ucha. A děda to spokojeně komentoval.

„Ten kecá, ten kecá!“ říkal.

Pokračování…

Hledám pamětníky, které mají osobní vzpomínku na Tomáše Holého, nebo nějaký materiál, například fotografii, nebo zvukový záznam s ním. Pokud o něčem víte, napište mi. Jde o jejich zachování dříve, než zmizí ze světa spolu s těmi pamětníky.

Zdroj: Vlastní kniha autora - Tomáš Holý: Jak jsem točil filmy

Použité fotografie: Režisérka filmu Jaroslava Vošmiková (se svolením)