Článek
Tato vláda se dostala k moci stejně jako ta minulá. Přesvědčila většinu voličů, že končící vláda přinesla do Čech peklo na zemi a nic neschopnějšího už neexistuje. A proto že je čas na ‚anti‘.
Před čtyřmi lety to byl po zpackaných covidových letech antibabišismus a po té, co Fialova vláda nedokázala udělat nic zásadního s propadem reálných mezd, přišel antifialismus.
Protože Petr Fiala už nebude předsedou ODS a tváří Spolu (které asi skončilo), dostane toto ‚anti‘ časem asi jiné jméno. To je však celkem jedno - jde o politiku, kterou nová opozice zatím praktikuje i nadále a je plná řečí o hodnotách, které jsou v některých chvílích ignorovány, a je to také politika, která postrádá správnou míru starosti o potřeby lidu - ten je ponechán, aby si se svou situací poradil sám.
Naproti tomu představuje babišismus zmatky s místy trapnou neschopností a vyčůraný pragmatismus bez zájmu o hodnoty. A především uplácení lidu žvancem, který je financován buď na dluh, nebo vybydlováním Česka.
Co mají tyto politiky společné, je utopicky narcistní představa o tom, jak jsou skvělé, a totální nepřátelství vůči oponentům. A nejvíce se oba směry rozchází v přístupu k hodnotám. Fialovci je nezdravě adorují, Babišovci nezdravě odmítají. Všichni tak zapomínají, že politika je o hmotných i nehmotných hodnotách, a že výkyvy v rovnováze obou typů hodnot škodí všem.
Hloupost těchto politik má přitom tolik aspektů, že by to vydalo na knihu. V obou případech nejde o pozitivní ideu, která by chtěla stvořit nějaký stát, trh, kulturu. Jde více o statut. O postoj, který je definován snahou být u moci a být někomu opakem.
Obě strany tak více určuje to, co navrhuje strana druhá, než jejich vlastní pochopení reality. Lídři obou stran se při tom snaží především pojmout sebe sama jako pózu. A tu vnímají narcistně. Proto se ve svém antibabišismu nebo antifialismu vnímají jako spasitelé národa.
Andrej Babiš se kvůli tomu dokáže dopouštět velké sebelítosti a z narcistní části jeho antibabišismu pramenilo i povolební zklamání Petra Fialy. Politik, který se vnímá jako dobro a protivníka jako zlo, ani jinak než v pořádném škopku narcismu skončit nemůže.
Ještě horší pak je to, jaký paskvil dva takto vyhraněné proudy působí ve sněmovně ve chvíli, kdy jde o jediné dvě politiky, které nyní v Česku máme. Vylučuje to totiž, že by mohla vzniknout jiná vláda než ta postavená buď na antibabišismu nebo antifialismu.
Všichni se tak stávají vězni svého politického nastavení. Programy jsou druhořadé a vzniká pouhá shoda na udržování se u moci. A to jen aby se k ní nedostalo zlo v podobě protivníka. Proto je také nutné při skandálech koaličních partnerů ohýbat vlastní morální zásady.
Takové koalice musí vynakládat velké úsilí na to, aby se vyhnuly ponorkové nemoci a politické přetlačování je možné jen do určité míry. Proto vznikají v takových vládách jen beztvaré kompromisy, které nic moc neřeší.
Na minulé vládě to vše bylo vidět nejen na neslaných nemastných reformách, nebo na tom, že jakýkoliv pokus o debatu o pomoci Ukrajině brala jako rouhání. Ale hlavně na tom, jak bleskově zametla pod koberec bitcoinovou kauzu, jen aby nepadla vláda.
A nemožnost rozbít novou vládu bude vidět na takových věcech, jako je otázka jmenování Filipa Turka ministrem, muniční iniciativě, kterou spojenci hodně oceňují, nebo poplatcích za Českou televizi a Český rozhlas.
Velkým neslaným a nemastným kompromisem, o kterém se v nové vládě nediskutuje, je i naše podpora půjčky pro Ukrajinu. To, že za ni Česko nebude ručit, nemění nic na tom, že jde o peníze uvolněné s naším souhlasem na další dva roky války s Ruskem.
Zjednodušený exkurz do polistopadové české politiky ukazuje, že polarizace naší politické scény se začala rodit už za dob soupeření Václava Klause a Miloše Zemana. Zesílila pak za dob Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka.
Současná míra ‚anti‘ však nestojí jen na tom, jak svým chováním polarizuje Česko Andrej Babiš od svého vstupu do politiky. Stejně rozhodující je i to, že Petr Fiala v čele ODS dospěl k tomu, že musí sjednotit středové a pravicové strany pod praporem antibabišismu.
Možná by příznivci politiky Petra Fialy řekli, že neměl na výběr a bylo potřeba porazit ďábla, který v covidové době zpackal, co mohl. A možná by příznivci Andreje Babiše řekli, že ani on neměl letos na výběr, když bylo potřeba porazit ďábla, který lid této země nechal trpět pod tíhou drtivé inflace.
Jenže to je jen opakování argumentů, které Česko dovedly do současné situace. Místo nich by bylo lepší začít konečně hledat cestu, jak si přestat nalhávat, že s antibabišismem a antifialismem děláme něco skvělého.
Ve skutečnosti se kvůli nim jen plácáme na místě v louži plné nenávisti. A o tom by politika, při všech jejích neodstranitelných nedostatcích, být prostě neměla.
# Tomáš František Přibyl, novinář
