Lomec: Jen málo míst v Čechách vám vnese do duše tolik klidu

Miloval to tu známý český básník Július Zeyer, najdete tu úchvatnou a ojedinělou kopii papežského oltáře, k Lomci se také váže několik příběhů o zázračných záchranách, nechybí tu bohatá symbolika a v neposlední řadě tady stále žije katolická lidová zbožnost.

Kdo by po tolika zajímavých informacích čekal, že přijde na nějaké pompézní místo, byl by zklamán. Lomec je v podstatě nenápadný, poklidný a malý areál kolem kostela, který ani není z dálky vidět, protože ho přerostly okolní stromy.

Podle mapy sice stojí na kopci, ale až sem pojedete nebo půjdete, budete mít spíš pocit, že se pohybujete po rovině listnatým lesem, ve kterém se náhle vynoří tichý ostrov – oáza. Krásu tohoto místa navíc už brzy opět zdůrazní to, jak tu stromy na podzim září barvami.

Ať už sem přicházíte jako člověk bez vyznání, křesťan nebo jinak duchovně zaměřený člověk, hned budete mít pocit, že jste se dostali do prostoru, kde vnímáte velké věci, které nejsou vidět a nedají se změřit fyzikálními přístroji.

Otec František Hobizal, který tu jako farář sloužil v závěru 20. století, o Lomci napsal: „Toto místo přináší hodně dojmů, ale jinde je jich přece jen víc, přesto Lomec má vrch… Proč je tomu tak? Odpověď by možná byla, že zde člověk pocítí radost a posilu do života. Myslím, že každý člověk, tedy i nevěřící.“

Poutní kostel Panny Marie stojí na Lomci přes tři sta let, ale historie toho místa je daleko delší. Ve dvacátých letech dvacátého století tu archeologové našli mohyly pocházející zřejmě z šestého až devátého století. Tedy z doby, kdy do Čech přicházely a kdy se tu zabydlovaly slovanské kmeny.

Podle nálezů byl kmen, který tu žil, chudý a mohyly stavěl jen z hlíny a ne kamene. Archeologové také v některých našli ohořelé lidské kosti. V jižních Čechách šlo ve své době o největší slovanské pohřebiště.

Jak se Lomec na začátku středověku jmenoval, se dnes neví. Dnešní jméno, které se často používá ve zdrobnělé podobě Lomeček, dostal podle nedalekého lomu na kámen. Název Lomec se traduje přes šest set let a v lomu se těžil i kámen na stavbu zdejšího kostela.

Libějovice, u kterých se Lomec nachází, patřily od vrcholného středověku nejprve Malovcům, zhruba padesát let také Rožmberkům, hraběti Janu Zrinskému, Švamberkům, Buquoyům a Schwarzenberkům.

Starý a původem francouzský rod Buquoyů přišel do Čech po Bílé hoře z Holandska, do kterého přesídlil v šestnáctém století. Pobělohorská šlechta je dnes stále ještě vnímána jako cizácká a Alois Jirásek údajně nazval dobu jejich působení v Čechách dobou temna. Když se ale podíváte na to, co Buquoyové v jižních Čechách na Lomci vytvořili, můžete s tím souhlasit jen těžko.

Proč je kostel na Lomci zasvěcen Panně Marii? Mladé ženě z Izraelského národa, která podle křesťanské tradice přivedla v chlévě v judské vesnici Betlém (Bét-lechem = Dům chleba) na svět chlapečka, který dostal hebrejské jméno Ješúáa znamenající spásu, záchranu nebo také vítězství? Váže se k tomu příběh o záchraně Karla Buquoye.

Hrabě často cestoval a na cesty si brával rodinnou sošku Panny Marie. V roce 1685 plul z Říma do Španělska a jeho loď zastihla ve Středozemním moři velmi silná bouře. Hrabě v ní slíbil Bohu, že jeho matce postaví, bude-li zachráněn, na svém panství v Čechách kostel. V tu chvíli se bouře uklidnila a hrabě a zbytek posádky přežili.

To je první příběh o záchraně, který se k Lomci váže. Další se týká samotné sošky. Jde v něm o rolníka z Nizozemí, který měl těžce nemocnou ženu a aby jí mohl zatopit, porazil na svém pozemku dub. Když ho rozřezával, našel v něm zarostlou sošku Panny Marie. Jeho žena se k ní modlila a uzdravila se. Ze dřeva stromu pak bylo vyrobeno několik kopií sošek a jednu získal i rod Buquoyů a nachází se na Lomci.

Hrabě Karel před výstavbou kostela zemřel. Vybral pro něj ale místo na Lomci a na smrtelné posteli žádal své syny, aby jeho záměr dokončili. Výstavby se ujal jeho syn Filip Emanuel, který legendu o sošce nechal sepsat a ukrýt v roce 1701 v cibulové střeše kostela.

Podle dochovaných informací chtěl hrabě Karel kolem kostela vybudovat obrovský anglický park sahající od Netolic po Vodňany. Na to ale nakonec nedošlo. Základní kámen byl položen a posvěcen 1. května 1692 hrabětem Filipem Emanuelem Buquoyem. Jako předlohu si vybral milostnou kapli v tehdy španělském Brabantsku. Architektem kostela byl zřejmě sám hrabě.

Zajímavé je, že kostel vznikal nějakou dobu bez církevního povolení. Toho se hrabě dočkal v roce 1699. Až poté se stavba rozběhla naplno a kostel byl rychle dokončen. Stavba ve vrcholně barokním slohu je jednatřicet metrů vysoká. Okolní stromy ji přerostly až v posledních desetiletích.

Dlouho byla viditelná z dálky a za zmínku stojí, že v roce 1945 sem lákala ruské vojáky, kteří se kvůli cibulové báni domnívali, že jde o pravoslavný chrám. Cibulové báně jsou totiž charakteristické právě pro východní pravoslavné kostely.

Neobvyklé také je, že kostel má čtyři vchody. Ty symbolizují čtyři spisovatele evangelia Ježíše Krista. Vysvěcení se kostel dočkal v září roku 1704. Filip Emanuel Buquoy se toho také nedožil, ale svěcení se účastnila jeho manželka Růžena Harrachová.

Skvostem Lomce není jen kostel, ale také jeho vnitřní výzdoba. Té vévodí úchvatný oltář. Jde o zmenšenou napodobeninu papežského oltáře z baziliky svatého Petra ve Vatikánu. Ten navrhl italský architekt, malíř a sochař Gian Lorenzo Bernini. Lomecký oltář podle jeho díla vytvořil řezbář Jan Wascher z rakouského Lince.

Oltář je neobvyklý tím, že má svatostánek zavěšený uprostřed nad oltářním stolem. Tak byly koncipovány starokřesťanské oltáře v prvních stoletích pro Kristu. Svatostánek lomeckého oltáře má podobu osmiboké lucerny. Zřejmě se tu pracovalo s křesťanskou symbolikou chápající Ježíše jako světlo. Tento typ oltáře se kromě Lomce a Říma nachází už jen ve španělské Vittorii.

I když oltář nabízí úžasnou podívanou, komplikuje pohled na sošku Panny Marie. Ta je umístěna v zavěšeném svatostánku a i proto, jak je malá (asi dvacet centimetrů), je obtížně viditelná. K sošce se váže ještě jeden příběh o záchraně. V roce 1920 pro oltář daroval nová broušená skla vodňanský sklenář Ladislav Kadlec. Za války v Albánii totiž slíbil, že jestli se v pořádku vrátí domů, skla osobně zasadí a to také udělal.

Protože je Lomec především poutní místo, žila tu vždy ve velkém tradiční římsko-katolická lidová zbožnost. Poutí na toto místo se účastnily tisíce lidí. Třeba v roce 1840 sem putovalo na pět tisíc poutníků. V roce 1741 sem také například putovali zoufalí obyvatelé Vodňan a prosili o déšť, protože je sužovalo velké sucho. Za dva dny se ho dočkali.

Poutě ale byly v minulosti trnem v oku vládám. Osvícený císař Josef II. je v roce 1784 zakázal. V době vlády KSČ v Čechách byly poutě ještě větším problémem. Naplno se sem proto poutní život vrátil až po roce 1989. Kvůli velkému počtu účastníků se tu poutní mše konaly na volném prostranství.

Na přelomu tisíciletá tu ale vnikl důstojný a moderní venkovní poutní areál i s parkovištěm. Jeho centrem je kamenný oltář s řeckým nápisem ICHTYS – jde o zkratku řeckých slov Ježíš Kristus – Boží syn, Spasitel. A také toto slovo znamená rybu – proto prvním křesťanským a dodnes používaným symbolem byla ryba.

Pod novým poutním areálem stojí v parku památná lípa Naděje vysazená v roce 1750 a o kousek vedle se nachází další zajímavost Lomce – meditační zahrada Panny Marie. Je určena pro odpočinek i rozjímání a je v ní rozmístěno sedm keramických kachlů, které ztvárňují zastavení ze života Ježíšovy matky.

I když jde o křesťanskou tématiku, je třeba pamatovat, že Panna Marie je také symbolem mateřství a to je univerzální bez ohledu na vyznání. I proto se dá říct, že Lomec je otevřen všem, kdo hledají to, co je za materiálním světem a bez čeho by materiální svět sám o sobě neměl smysl.

# Tomáš František Přibyl, novinář

ZDROJE INFORMACÍ: https://www.lomec.cz/ a publikace:

Lomec: Poutní mariánské místo na jihu Čech - autorka Mlada Šipanová - fotografie Karel Burda, Ludmila Lovečková a Josef Brom - publikaci sestavila Klára Kavanová Mušková - Vydáno: 2011 , Chelčicko-lhenický mikroregion a Kongregace Šedých sester III. řádu sv. Františka