Článek
Petr Pavel jako politik je stále velká neznámá. Politicky totiž nikdy nic nerozhodoval ani netvořil. Celý život plnil úkoly podle zadaných pravidel s vojenskou disciplínou a cnostmi. Dělal to dosud i na Hradě, když evidentně ctil zadání od svých voličů a tradičních medií, aby byl klidným prezidentem podle demokratického právního řádu.
Politicky vybarvovat se začal více až před volbami. Ve své výzvě voličům, aby šli k urnám, toho řekl nemálo, ale zaujal zejména tím, že by stál o vládu, která nás nenechá na pospas Rusku. A brzy po volbách přidal další a jasnější mantinely. Nechce, aby se měnilo něco na našem mezinárodním ukotvení v EU a NATO a také nechce, aby došlo k narušení nezávislosti médií, vysokých škol, bezpečnostních složek nebo soudů a justice.
Zatím však pouze transparentně vytýčil svou politickou pozici. Dosud se totiž nemusel rozhodovat, jestli při obraně či vynucování svých představ bude ochoten ke střetům jdoucím třeba až před ústavní soud. Nebo zda se pustí do boje s většinou ve sněmovně i za cenu toho, že dvakrát vybere premiéra prodemokratického, ale bez předem domluvené většiny.
Už nyní je však možné říct, že je dobře, jak transparentně a klidně postupuje a také je dobře, že opouští svou apolitičnost. Navzdory přáním některých lidí, kteří chtějí, aby prezident apoliticky do sestavování nové vlády nijak nemluvil, začíná asi chápat, že něco takového není možné.
Výběr premiéra byl, je a vždy bude politickou záležitostí, protože předseda vlády je politickou funkcí. Vzhledem k tomu, že proces hledání nové vlády končí tím, že získá důvěru sněmovny, a současně dává ústava prezidentovi absolutní volnost ve výběru premiéra, dá se uvažovat o tom, že k sestavení nové vlády by mělo docházet v debatě mezi prezidentem a sněmovnou.
Jsou tu totiž situace, kdy i sněmovna může selhávat. Může se zablokovat, nebo v ní může vzniknout většina s protiústavními záměry. Prezident tu tak nemůže být jen od toho, aby dělal, co si usmyslí většina ve sněmovně. Ústava totiž také říká, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního řádu je zakázána“ a prezident je nejvyšší ústavní činitel a zachovávání ústavy slibuje ve svém slibu.
I obrana demokracie, ústavy, mezinárodních smluv a zákonů je přitom politickou záležitostí. Demokracie je sama o sobě politickou věcí, ne nějakým apolitickým systémem, ve kterém se děje politika. Proto má prezident právo i povinnost chovat se při výběru premiéra politicky.
Když chce tedy Petr Pavel využít svůj politický prostor k obraně ústavy, mezinárodních smluv, zákonů a demokracie, je to jeho svobodná volba. Postupuje tak jako jeho předchůdci Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. I když si vybral, že bude dělat o dost jinou politiku než oni.
Nelze se však bát, že bychom tím přecházeli k prezidentskému systému. Vláda dál bude odpovědná sněmovně, prezident jí důvěru nevyslovuje. A především i při uplatňování svých politických představ vždy tahá za kratší konec než sněmovna.
Pokud se proti sobě postaví prezident a sněmovní většina, bude mít při třetím pokusu sestavit vládu sněmovna poslední slovo a je to sněmovna, kdo může hnát prezidenta před ústavní soud a ne naopak. Dokonce i v případě, kdy prezident Zeman jmenoval vládu bez důvěry, byla to sněmovna, která se rozpustila a tento spor s prezidentem ukončila.
Pozici Petra Pavla navíc oslabuje po volbách to, že strany označující se za liberálně demokratické, ho nechávají zatím celkem na holičkách. A to ve chvíli, kdy prezident jedná o nové vládě s Andrejem Babišem, který dokáže své postoje a stanoviska měnit velmi snadno.
Největší otázkou povolebních vyjednávání tak není to, jestli má prezident na své představy o budoucí vládě právo, ale zda mu bude stačit, že dostane asi jen spoustu slibů a málo záruk o tom, jak budou jeho představy naplněny…
# Tomáš František Přibyl, novinář
