Článek
Někdy v 16. století se asi menší skupina alpských zemědělců z oblasti Tyrolska a Štýrska vydala na sever. Proč to udělali, už dnes nevíme. Šlo o protestanty, a tak mohly být důvody po reformaci i náboženské. Nevíme, kolik jich bylo, ani zda vyrazili najednou, či postupně. Ale bezpečně víme, že zakotvili ve Volarech v centrální oblasti Šumavy v dnešním Jihočeském kraji a prachatickém okrese.
Přinesli si s sebou svoji kulturu a především architekturu typickou pro svou domovinu a několik švýcarských kantonů. Severněji tento typ rozlehlých domů nenajdete. Postupně tu pak vybudovali mezi Bavory a Čechy enklávu, která se postarala o to, že se Volarům svého času říkalo největší dřevěné město Evropy.
Když přijíždíte do Volar od Prachatic, otevře se před vámi široké údolí s téměř plochým dnem. V dáli za ním se tyčí šumavský pohraniční hřeben se známými vrcholy, jako je Plechý nebo Třístoličník. Snad si tohle místo vybrali Tyroláci proto, že i přes nadmořskou výšku 760 metrů je vhodné pro zemědělství. Na rozdíl od okolních šumavských svahů, které se hodí maximálně k lesnictví.
Tyrolští osadníci nepřišli do Volar na zelenou louku. Osídleno bylo toto krásné místo asi po staletí a existovala tady osada na obchodní cestě z Pasova do Prachatic, které se říkalo Zlatá stezka. Do Čech se po ní vozila z Alp sůl a také mnoho dalšího zboží. Soumaři s prosticemi plnými soli ve Volarech při svém putování zastavovali na nocleh.
Původně přitom Volary patřily Vyšehradké kapitule a pak Rožmberkům, po nich císaři a nakonec Schwarzenberkům. Nejstarší písemná zmínka o nich je z roku 1359, ale větší osídlení se tu jistě nacházelo dříve, protože první větší kolonizace Šumavy z Bavorska a Čech začala už ve třináctém století. Před příchodem Tyroláků tu tak jistě žila řada soumarských rodin.
Tyrolští a Štýrští však začali město měnit. Souviselo to i s tím, že obchod se solí po třicetileté válce na Zlaté stezce postupně zanikl. Hlavní energie proměny Volar v alpské městečko však vycházela z touhy nových osadníků zachovat si svůj způsob života a předávat ho dál.
Zavedli tady proto intenzivní metody chovu podle alpských pravidel a brzy se z nich stal rázovitý živel odlišující se od ostatních obyvatel Šumavy a Bavorského lesa. Udržovali si například své tradiční odívání a zvyky. A nejsilněji se pak jejich pouto s domovem projevilo v tom, jaké domy začali ve Volarech stavět. Celé hospodářství v nich totiž bylo sloučeno pod jednou střechou.
Do současnosti dochované volarské domy jsou patrové, přičemž přízemí je u nich většinou zděné. Horní patra jsou dřevěná vždy. Dochovaly se však i domy, které jsou dřevěné v přízemí i patře. Sedlová střecha je u nich vždy velmi široká a nízká se sklonem často jen mírně přes dvacet stupňů. Původně byly střechy kryté šindeli nebo prkny zatíženými kameny.
Zvenku domy majitelé natírali volskou krví, která obsahuje kasein. Ten má konzervační účinky a dřevostavba je díky němu schopná vydržet i desetiletí a staletí. Ostatně nejstarší volarská roubenka na sobě má nápis o tom, že pochází z roku 1750. Srubové stěny navíc bývaly často chráněny před povětrnostními podmínkami ještě vrstvou šindelů. Celkově pak byly tyto domy hodně rozlehlé a stabilní, a nezřítily se ani při požáru.
Stavení většinou pojala síň s ohništěm, světnice, studánku, kuchyně, komory, stáje, stodolu a některé měly i sklepy. A nechyběly samozřejmě chlévy, seník nebo výměnek. Od devatenáctého století jejich majitelé zdobili zábradlí na pavlačích. Na stavbu se používal většinou smrk, ale někdy také borovice nebo modříny.
Požární zabezpečení domů bylo z dnešního pohledu samozřejmě nedostatečné. Původně bývaly sruby celé dřevěné, ale později majitelé začaly některé stěny omítat právě kvůli ochraně před plameny. Stěny kuchyní, síní a chlévů také bývaly později zděné. A u domů stávala nádoba s vodou na hašení. Ještě v roce 1863 však ve městě nebyl požární sbor. Ten dnešní naopak patří k těm nejlépe vybaveným v okrese.
Z požárně bezpečnostních důvodů začíná tento typ domů z Volar bohužel mizet. V roce 1653 jich tu historické prameny uvádí na 167 a na počátku dvacátého století kolem dvou stovek, i když jich začalo výrazně ubývat po sérii několika větších požárů už mezi roky 1856 a 1882. Následně tu úřady nařídily novou výstavbu jen z kamene a cihel.
Nejrozsáhlejší požár zasáhl město v noci ve středu 22. července 1863. Shořelo při něm na šest desítek těchto stavení, škola i kostel. Podle dochovaných zpráv ho způsobila neopatrnost děvečky v jednom z domů a traduje se, že záře z plamenů byla vidět až ve sto kilometrů vzdáleném rakouském Linci.
Ještě po druhé světové válce stálo pětaosmdesát volarských roubených domů. Jenže po válce byla většina obyvatel města odsunuta a nově dosídlení neměli ke starým domům a tradicím moc vřelý vztah. V padesátých letech byly dokonce některé z těchto unikátních staveb prodány na palivové dřevo. Nakonec jich však přeci jen čtrnáct přežilo.
Dnes je naštěstí vztah Volarských k těmto krásným domům zcela jiný. Velmi si jich tu váží a pečlivě se o ně starají. Když například jedna z roubenek v roce 2005 vyhořela, byla obnovena do původní podoby. Domy jsou přitom dnes obývány, podniká se v nich a i když jsou uvnitř přestavěné, zvenčí si udržují svůj starý vzhled. V jednom z nich je městské muzeum, které část své expozice vyčlenilo právě pro historii volarských domů.
A nejen to, při procházce po volarském starém městě, kde jich stojí nejvíce, zjistíte, že některé nové domy tady mají podobu blízkou těm starým roubeným. Tradice rozlehlých stavení s nízkou sedlovou střechou tak z Volar, zdá se, jen tak nevymizí.
Volary toho pro návštěvníky nabízejí mnohem více než jen příjemnou a klidnou procházku kolem roubených domů. Najdete tu například městský hotel nabízející ubytování i v hájence nebo stromovém domě, v okolí města běžecké a nordic trasy, za zmínku stojí i místní křížová cesta a nad starým městem vyrostl menší rondel z menhirů, jaké stavěli v pravěku Kelti. V muzeu pak nechybí třeba ani expozice věnovaná pochodům smrti na konci druhé světové války. Jeden z nich tudy prošel a na zdejším hřbitově je pochováno několik desítek židovských žen, které ho nepřežily. Více hledejte na www.mestovolary.cz nebo www.kic-volary.cz.
# Tomáš František Přibyl, novinář
