Článek
Když z jara roku dvoutisícího dvacátého pátého počal Tomáš jičínský se svým druhem Karlem z Vřešťova výpravu po místech z videohry známých plánovati, na mysl mu hned vzešel hrad troskovický. I jal se Tomáš plánování, a po mnohých rozpravách s Karlem, při kterých bylo mnoha číší vína vypito, byla výprava stanovena na pondělí čtrnáctého července.
Po strastiplné cestě přes několikatero komplikací na cestách Kněžnických a Libuňských dorazila dvoučlenná výprava se svým železným ořem zvaným Škoda Felicia na parkoviště v podhradí, kde devadesát českých korun odevzdali tamějšímu panoši.
Od parkoviště k hradu samotnému vede široká cesta porostem hustého lesa, tedy žádný z pocestných úpalů obávati se nemusí, ba ani strmosti cesty a vyčerpání na jejím konci.
Stanuvši před branou troseckou, jal se Tomáš, naplněn očekáváním, vstupu do hradu. Tam budku nízkou, ze dřeva stlučenou spatřil a v ní zdejší hradní paní, které dalších čtyřicet a jedno sto korun odevzdal. I když se mincemi žádnými Tomáš neopatřil, ve vstupu do hradu mu to nebránilo, leč penězi virtuálními platit mohl. U tamějšího zbrojnoše, střežícího veřejný pořádek uvnitř hradu, bylo nutno QR kód naskenovat, než jim bylo dovoleno do hradu vstoupit.
Před nimi do hradu vstoupil nějaký pocestný, ptaje se, zda jej někdo po hradě provede. Vysvětleno mu bylo zbrojnošem, že po hradu nalézt se dají pánové růžovou visačkou zdobeni, jež historie zdejších zdí jest jim dobře známa a o své učení se s pocestnými dělí. Tak padlo jejich první očekávání – hradního průvodce míti.
Očekáváním druhým všudypřítomnost videohry světoznámé byla, lež na jedinou zmínku u vstupní brány narazili. Z literatury internetové dozvěděli se o pár dní později, že QR kódy po zdech hradních vyvěšeny byli, však ani jeden z nich, ničeho takového nezpozoroval.
Z věží, jež celému hradu dominují a postaveny jsou na dvou skalních výčnělcích, mezi nimiž se středová část s nádvořími ukrývá, jest lidu přístupná pouze ta nižší zvaná „Baba“. Legenda praví, že kdož by se ráčil na tu vyšší, zvanou „Panna“, schody vystavět, do léta a jednoho dne smrt ho potká. Toť důvod, proč už po dlouhá léta může pohled svůj poutník kolemjdoucí z nádvoří na věž upřít, leč naplnit touhu po jejím zdolání již nikoli.
Závěrem napsati jest potřebné, že hrad velmi malebný jest a za navštívení stojí, leč poutník, jenž upne vysoká očekávání na tento památník dávných časů, zklamán býti může. Dobré taktéž jest využiti cestu z Borku, kam mimo jiné vedou i pruty železné, po nichž, dá-li Bůh, vlaky jezdívají.
