Americké vesnice v SSSR: Tajná městečka pro výcvik špionů KGB

V druhé polovině 20. století vznikly v Sovětském svazu přísně tajné tréninkové areály, které napodobovaly typické americké městečko. Nejznámější z nich se nacházelo poblíž ukrajinského města Vinnycja (tehdy součást SSSR) a mezi zasvěcenými získalo přezdívku „Coca-Cola City“. Podle zpráv z roku 1959 šlo o dokonalou repliku amerického maloměsta, uzavřenou za vysokým plotem s ostnatým drátem. Uvnitř projížděly fordky a chevrolety po ulicích s americkými dopravními značkami, z kina lákal westernový film a z jukeboxu v lékárně zněl jazzový bebop. V restauraci se podávaly hamburgery a Coca-Cola, bary míchaly americké koktejly a v obchodech bylo k dostání vše od konfekčního oblečení až po balíčky žvýkaček. Jinými slovy, „všechno ve Vinnycji až do nejmenšího detailu bylo čistě americké“. Jedinou výjimkou byl samotný plot okolo – a skutečnost, že nikdo z obyvatel nebyl Američan.

Toto utajené „americké městečko“ sloužilo jako výcviková základna KGB pro tzv. ilegály – tedy agenty vysílané na Západ pod falešnou identitou. Vzniklo v polovině 50. let, kdy přísná omezení cestování ze SSSR znemožňovala špionům nasát atmosféru USA přímo. Sovětské vedení proto vytvořilo tuto iluzi Ameriky doma. Vybraní rekruti KGB zde žili naprosto americkým stylem – od rána do noci hovořili výhradně anglicky, četli americké učebnice a noviny, dívali se na hollywoodské filmy a dokonce drbali o tamních filmových hvězdách či baseballových výsledcích. Celé prostředí tak mělo adepty špionáže „ponořit“ do života v USA a naučit je chovat se, myslet i mluvit jako rodilí Američané.

Podoba a vybavení tajných vesnic byly navrženy tak, aby co nejvěrněji kopírovaly středostavovenský život v USA. Ve Vinnycji nechyběla hlavní ulice s obchody, škola, knihovna, železářství ani typický samoobslužný supermarket zásobený americkým zbožím. Dokonce i kostel – centrální dominanta mnoha amerických měst – byl ve falešné Americe postaven. Ovšem v souladu se sovětskou ideologií zůstával zavřený a žádné bohoslužby se nekonaly; sloužil pouze jako kulisa připomínající, jak vypadá „Bible Belt“ v USA, aniž by narušoval ateistické hodnoty režimu.

Celé městečko působilo trochu podivně mladistvým dojmem – na ulicích jste nepotkali žádné důchodce a dokonce ani děti. Všichni obyvatelé totiž byli mladí dospělí, většinou kolem dvaceti až třiceti let. KGB nasazovala do terénu fyzicky zdatné agenty, a tak ve výcvikové „Americe“ nebyly žádné rodiny s dětmi ani starší generace. V supermarketu tak například zcela chyběla scéna křičících dětí dožadujících se sladkých cereálií – žádné takové děti ve městě prostě nebyly. Naopak nechyběly drobné detaily každodennosti: po městě jezdila americká auta, platilo se dolary, fungovala americká pošta a pouštěla se tam tehdejší americká populární hudba. Rekruti se učili slavit americké svátky, objednávat si v restauraci, small talku s prodavači – zkrátka všemu, co by je v zámoří potkalo.

Z dostupných zpráv vyplývá, že podobných areálů mohlo být v SSSR více a nemusely imitovat jen USA. Existují indicie, že Sověti postavili i „typickou anglickou vesnici“ pro výcvik špionů určených k infiltraci Velké Británie. Stejně tak se traduje označení „Coca-Cola City“ pro celý projekt – symbolicky podle slavného amerického nápoje. Ačkoliv bývalí představitelé KGB později popírali, že by Coca-Cola City kdy existovalo, výpovědi některých absolventů tohoto utajeného „špionážního kampusu“ tvrdí opak. Dodnes jde o fenomén opředený jistou aurou legend a propagandy, avšak řada konkrétních detailů byla v západních zdrojích dobře zdokumentována už za studené války.

Do „amerických vesnic“ byli vybíráni nejperspektivnější studenti a kádry sovětských vysokých škol. Během výcviku, který mohl trvat i několik let (uvádí se až 10 let pobytu v utajeném městečku), absolvovali komplexní průpravu. Jazyková příprava byla klíčová – kadeti mluvili mezi sebou jen anglicky (případně jiným cílovým jazykem) a pilovali přízvuk, idiomy i různé dialekty. Major švédské armády Per Lindgren, který jako analytik v 50. letech informace o Vinnycji publikoval, uváděl, že každý z 1 000 „obyvatel“ města si osvojoval specifický americký dialekt podle regionu, ze kterého měla pocházet jeho krycí legenda. Studovali také reálie a dějiny USA z amerických učebnic, aby znali dějiny a kulturu „své“ země stejně dobře jako rodilí Američané. Samozřejmostí bylo sledování aktuálních filmů a četba časopisů či novin dovážených ze Západu, aby agenti měli přehled o popkultuře, sportu (například baseballové výsledky či hvězdy NBA) a běžném životě.

Nácvik chování a zvyků probíhal neustále v terénu simulovaného města. Kadeti se učili napodobovat gesta, zvyky a každodenní rutinu Američanů. Cvičili například, jak správně telefonovat, jak si potřást rukou „americkým způsobem“, jak se usmívat na neznámé lidi na ulici nebo jak reagovat na zdvořilostní otázku „How are you?“. Veškerý personál v městečku – od policistů po prodavače – tvořili rovněž pracovníci KGB v rámci výcviku. Všichni byli součástí hry na malé americké město, takže budoucí špioni si mohli nanečisto vyzkoušet své legendy a život v utajení. Je zaznamenáno, že se jezdilo i v amerických vozech podle amerických předpisů a používaly se originální americké výrobky, aby si rekruti zvykli na jejich názvy i používání v praxi.

Vedle kulturní a jazykové výbavy dostávali frekventanti samozřejmě i klasický špionážní výcvik – práci s vysílačkou, tajnopisem, konspirativní schůzky, předávání zpráv, techniky sledování a kontrsledování apod. Tyto dovednosti získávali jednak přímo ve Vinnycji, jednak na specializovaných kurzech KGB (např. v moskevském Ústavu zahraniční rozvědky). Například známý ilegál Jack Barsky (vlastním jménem Albert Dittrich), naverbovaný v 70. letech, vzpomíná, že byl vybrán v NDR a poslán do Moskvy, aby se naučil chovat jako Američan. Školil se hlavně ve špionážním řemesle a jazyce, zatímco psychologická průprava chování byla spíše rámcová – spoléhalo se, že do prostředí pronikne při praktickém pobytu v terénu. Každému agentovi také sovětské úřady vytvořily detailní falešnou identitu (legendu), která obsahovala celý životopis včetně fiktivních škol, adres a rodinného zázemí. Absolvent „Coca-Cola City“ tak odcházel dokonale připraven na roli Američana, Kanaďana či Brita – alespoň dle představ tehdejších instruktorů KGB.

Po absolvování výcviku čekalo agenty nejtěžší zadání: dlouhodobě zapadnout do cizí země a plnit tam zpravodajské úkoly, aniž by budili podezření. Tito špioni bez diplomatické imunity měli za úkol vybudovat si krycí život v USA a ideálně proniknout do okruhů, odkud mohli získávat cenné informace. Jeden z úspěšných absolventů programu vzpomíná, že jeho mise byla „žít pod falešnou identitou v srdci kapitalistického nepřítele“ a navazovat kontakt s lidmi na co nejvyšších místech, zejména v politických kruzích. KGB tak doufala, že ilegálové získají přístup k tajným informacím přímo v centru dění, případně že budou verbovat nové špiony z řad Američanů, ovlivňovat veřejné mínění nebo v krajním případě připraveni k sabotážím v době konfliktu.

Kolik agentů tímto tréninkem prošlo, není známo – přesná čísla zůstávají utajena. Indicie ale naznačují, že šlo o desítky až stovky špionů ročně. Pokud je pravdivý údaj švédského analytika Lindgrena o ~1000 „obyvatelích“ Vinnycji naráz, pak v průběhu let mohl program vychovat několik tisíc špičkových agentů. Ne všichni samozřejmě zamířili do USA; někteří se uplatnili i v jiných západních zemích. Spojené státy však byly hlavním cílem – zvláště v době studené války. KGB považovala tzv. ilegály za elitní nástroj: na rozdíl od oficiálních rezidentů na ambasádě byli „neviditelní“ a mohli působit i v případě přerušení diplomatických vztahů. Nevýhodou ovšem bylo, že pokud byli dopadeni, čekalo je vězení, protože neměli žádnou imunitu.

Typický sovětský ilegál v Americe tedy žil zdánlivě obyčejný život – pracoval například jako obchodník, inženýr nebo student – a přitom tajně posílal do Moskvy zprávy. Legendy měli různé: někteří se vydávali za naturalizované Američany (např. s rodinou evropských přistěhovalců), jiní za imigranty z třetích zemí (Kanada, Latinská Amerika), aby jejich cizí přízvuk nepůsobil podezřele. V prostředí USA navazovali přátelství, vstupovali do společenských organizací, ba i uzavírali sňatky, vše ovšem s konečným cílem infiltrovat důležité instituce či komunity. Například Jack Barsky, krytý jako Američan, se měl pokusit sblížit s politickými elitami, zatímco jiní se soustředili třeba na technologické firmy či vojenský průmysl. Ve skutečnosti však mnoho ilegálů skončilo u méně atraktivních pozic a k nejstřeženějším tajemstvím se nedostali. Barsky sám začínal v New Yorku jako poslíček na kole – paradoxně mu tato prostá práce pomohla rychle vstřebat americké zvyky a jazyk v terénu.

Sovětský program „Amerických vesnic“ zůstal dlouho utajen, ale řada jeho absolventů na sebe upozornila – ať už nechtěně při zatčení, nebo tím, že dokázali léta unikat. Jedním z prvních byl legendární plukovník Rudolf Abel (vlastním jménem Viliam Fisher). Tento zkušený agent působil v USA v 50. letech jako nenápadný fotograf a malíř v Brooklynu, než byl roku 1957 odhalen FBI. Abel byl odsouzen za špionáž, ale vyměněn v roce 1962 za amerického pilota Garyho Powerse – jeho případ se stal námětem filmu Most špiónů. O Abelově výcviku nejsou detailní informace, protože začínal ještě před érou Vinnycji (už ve 40. letech), nicméně jeho dokonalé krytí a plynulá angličtina naznačují, že podobnou průpravou prošel buď přímo on, nebo jeho instruktáže předchůdci vytvořili základ metody.

Další známý ilegál byl Konon Molodij, který jako Gordon Lonsdale infiltroval britské námořní kruhy a předával Moskvě tajemství NATO na přelomu 50. a 60. let. I on byl odhalen a odsouzen (později vyměněn), ale proslul tím, že se roky vydával za Kanaďana v Londýně bez většího podezření – bezpochyby díky kvalitní průpravě v jazyce i vystupování. Na opačné straně světa působil například Richard Sorge, sovětský ilegál operující v Japonsku během 2. sv. války, který sice neprošel tímto poválečným tréninkem, ale byl jakýmsi prototypem: dokonale se za léta v terénu vžil do role cizince a získal zásadní informace o válečných plánech. Sorge byl však v roce 1941 chycen a popraven – osud, který hrozil všem ilegálům, nemajícím imunitu.

V 70. a 80. letech pokračoval program ilegálů dál. Jack Barsky, zmíněný výše, pobýval v USA v letech 1978–1988 jako spící agent. Ačkoliv se postupně stal úspěšným IT specialistou a americké úřady o něm nevěděly, sám se nakonec rozhodl v roce 1988 od KGB odtrhnout a v USA zůstal jako běžný občan. Jeho dvojí život praskl až po letech, když ho vypátral FBI – to už ale byl konec studené války a Barsky se později veřejně podělil o svůj příběh. Podobných „přeběhlíků“ z řad ilegálů ovšem byla celá řada – od 20. let do 80. let údajně dezertovaly více než dvě desítky sovětských ilegálních agentů poté, co dlouhodobý život ve lži neunnesli či se báli odhalení.

Že sovětské „americké vesnice“ nebyly jen mýtem, se definitivně ukázalo po skončení studené války. V 90. letech začali někteří veteráni KGB poodkrývat detaily programu (ač jiní, jako generál Oleg Kalugin, jeho existenci zpochybňovali). Skutečnou tečku však přinesl rok 2010, kdy FBI rozbila tzv. Illegals Program – síť deseti ruských ilegálů působících v USA pod falešnými identitami. Mezi nimi byla i mediálně proslulá Anna Chapman, která se vydávala za realitní makléřku v New Yorku. Spolu s ní byla zatčena řada dalších „spáčů“, z nichž někteří žili v USA jako běžné rodiny mnoho let. Například manželé Bezrukovovi (pod krycími jmény Donald Heathfield a Tracey Foley) si vybudovali život v Bostonu, měli děti a pohybovali se v akademických kruzích, než je prozradila kontrašpionáž. Další pár, Vasilenkovi (alias Cynthia a Richard Murphyovi), žil na předměstí New Jersey jako typická americká rodina s malými dcerkami – sousedé byli v šoku, když se dozvěděli, že jde o ruské důstojníky. Odhalení této skupiny, k němuž došlo téměř 20 let po pádu SSSR, potvrdilo kontinuitu tréninku hluboko utajených špionů. I když se už možná necvičili ve falešných městech jako dřív, jejich schopnost splynout s okolím byla výsledkem podobně náročné přípravy. Všech deset agentů bylo v rámci diplomatické dohody vyhoštěno do Ruska výměnou za prozápadní vězně – čímž se historie tak trochu opakovala (stejně jako u Abela v roce 1962).

Programy pro výcvik ilegálů rozhodně nezmizely s koncem studené války – jen se adaptovaly na novou dobu. V současném Rusku (nástupnické zemi SSSR) nadále funguje specializovaná služba SVR, která navazuje na někdejší 1. hlavní správu KGB a spravuje síť ilegálních agentů. Místo budování celých „amerických městeček“ za Uralem dnes ale Rusko využívá otevřenějšího světa: budoucí špioni často tráví čas v zahraničí legálně, aby získali jazykové a kulturní zkušenosti. Někteří ruští agenti se například vydávají za občany třetích zemí, studují a pracují nějaký čas na Západě pod cizí identitou, čímž si vytvoří důvěryhodné zázemí. Nedávný případ z roku 2022 odhalil manželský pár ruských ilegálů, kteří žili v Slovinsku jako Maria a Ludwig, majitelé umělecké galerie – ve skutečnosti ale šlo o důstojníky Arťoma a Annu z ruské rozvědky. Jejich děti se narodily v Jižní Americe a rodina vedla mnoho let běžný život na Západě, než je zatkla kontrarozvědka.

Náročnost a délka přípravy ruských spících agentů zůstává enormní. Podle odhadů trvá výcvik ilegála tradičně okolo šesti let intenzivní přípravy. Zahrnuje studium jazyka, získání dokonalého krytí (včetně třeba fingovaných rodných listů a pasů) a především dlouhodobou „výrobu“ nové identity. Takový agent musí často strávit roky skutečným životem v cílové zemi nebo regionu, aby si vybudoval „kompletně falešný život, který mu umožní volně se pohybovat“ v cílové společnosti. Jde o drahou, zdlouhavou a rizikovou investici, jak poznamenal britský tisk – výhodou ale je, že úspěšný ilegál se může dostat tam, kam oficiálně krytý diplomatický špion proniknout nemůže.

Přestože detaily současných výcvikových metod jsou státním tajemstvím, princip zůstává podobný jako u někdejších „amerických vesnic“: maximálně připravit špiona na život v cizí roli. Místo kulis se dnes využívají reálné zkušenosti (někdy i simulace ve výcvikových centrech, ale spíše komornějšího rázu), moderní technologie a delší pobyty v zahraničí. Ironií osudu také je, že podobné metody nyní uplatňují i jiné země – například Spojené státy po 11. září budovaly cvičné vesnice s replikami blízkovýchodních měst pro trénink vojáků a zpravodajců bojujících proti terorismu. Myšlenka „trénovat v terénu, který vypadá jako nepřítel“ tak žije dál, i když konkrétní podoba amerických ulic uprostřed Sibiře patří již spíše do historie studené války.

Zdroje: Historický článek TIME; archivní materiál CIA (film Small Town Espionage, 1960); svědectví bývalých agentů a veřejné informace o případech (BBC, The Guardian aj.); investigativní zprávy o odhalených sítích (NYTimes/Quora; The Week).