Cesta k anšlusu Rakouska (1938)

Po rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 vznikla i Rakouská republika – malý stát o ~6,5 milionu obyvatel (z toho 2 miliony ve Vídni) bez přístupu k moři. Nové „Německé Rakousko“ (jak byla republika zpočátku nazývána) se potýkalo s hospodářskými problémy a krizí identity – většina obyvatel se považovala za Němce a ideálně si přála sjednocení s Německem. V roce 1919 rakouská vláda skutečně vyhlásila úmysl připojit se k Německé říši. Proti tomu však ostře vystoupily vítězné velmoci (Velká Británie, Francie i Itálie), které se obávaly narušení poválečné rovnováhy sil a posílení poraženého Německa. Saint-germainská mírová smlouva (1919) výslovně zakázala Rakousku spojení s Německem, a dokonce i používání názvu „Německé Rakousko“. Udržení samostatnosti bylo také podmínkou pro poskytnutí poválečných půjček Rakousku ze strany západních mocností.

Navzdory těmto zákazům zůstala myšlenka budoucího spojení s Německem v Rakousku živá napříč politickým spektrem během celých 20. let. Tehdejším heslem bylo „spojení s Německem ano, ale bez nacistů“ – tedy mnozí Rakušané si přáli sjednocení, ale nikoli pod taktovkou Hitlerova extremistického hnutí, které později v Německu získalo moc.

Rakouská první republika měla zpočátku pluralitní demokratický systém. Dominovaly dvě velké strany: Křesťansko-sociální strana (konzervativní, katolická) a Sociálně demokratická strana (levicová). Ve volbách 20. let získávaly obě zhruba stejný počet hlasů a střídaly se u moci v koalicích. Sociální demokraté (vedení např. Ottou Bauerem či Karlem Rennerem) měli zvlášť silnou podporu ve Vídni, kde realizovali progresivní reformy tzv. Rudé Vídně. Ke straně patřila i vlastní polovojenská organizace Republikanischer Schutzbund. Na pravici vedle křesťanských sociálů existovali také velkoněmci (pangermánské strany), kteří přímo prosazovali sjednocení s Německem. Komunisté hráli jen marginální roli. Postupně začala získávat podporu také Nacistická strana (NSDAP), zejména na počátku 30. let s rostoucí prestiží Hitlerova hnutí v sousedním Německu.

Kromě politických stran působila i ozbrojená pravicová milice Heimwehr, ostře protilevicová a inspirovaná italským fašismem. Stala se oporou křesťanských sociálů v boji proti socialistům a na politické scéně ji zastupoval blok Heimatblock. Vůdci Heimwehru (např. Ernst Rüdiger von Starhemberg) prosazovali stavovský stát na korporativistických principech.

Ekonomická krize na začátku 30. let (krach banky Creditanstalt v roce 1931) vyostřila vnitřní politiku. Dne 10. května 1932 byl kancléřem jmenován křesťanský sociál Engelbert Dollfuss, který sestavil vládu s podporou Heimwehru. Jeho kabinet měl jen těsnou většinu a čelil obstrukcím parlamentu. V březnu 1933 využil Dollfuss politické krize k rozpuštění parlamentu – prohlásil, že Národní rada se „sama usnesla na ukončení jednání“, a začal vládnout pomocí dekretů na základě starého zmocňovacího zákona z dob války. Tím fakticky ukončil parlamentní demokracii v Rakousku. Následně Dollfuss postupně vybudoval autoritativní režim, někdy nazývaný austrofašismus. V květnu 1934 vstoupila v platnost nová ústava, zavádějící stavovský stát a jediné politické hnutí Vlasteneckou frontu (Vaterländische Front) místo zrušených stran. Dollfussův režim se inspiroval Mussoliniho fašistickou Itálií, která se v té době stala hlavním mezinárodním garantem rakouské nezávislosti.

Dollfussův tvrdý postup zasáhl jak levici, tak nacisty. V únoru 1934 proběhl ozbrojený střet vlády s socialistickými milicemi (únorové povstání čili „rakouská občanská válka“). Kancléř nechal zakázat Sociálně demokratickou stranu a rozpustit Schutzbund, což vedlo k pouličním bojům zejména ve Vídni a Horním Rakousku. Povstání bylo potlačeno za cenu desítek mrtvých a hlavní představitelé levice uprchli do exilu (mnozí do Československa). O několik měsíců později přišla násilná akce z opačné strany: v červenci 1934 se pokusili o převrat rakouští nacisté, posílení tajnou podporou Hitlerova Německa. Dne 25. července 1934 přepadlo komando nacistů spolkovou kancelář ve Vídni – kancléř Dollfuss byl zastřelen přímo v budově. Pučisté zároveň obsadili rozhlas a vyhlásili vznik nové proněmecké vlády. Tento červencový puč však neměl širokou podporu armády ani obyvatel a byl během dvou dnů potlačen silami policie a Heimwehru. Organizátoři puče byli zatčeni a někteří popraveni. Klíčovou roli sehrála Itálie – Mussolini demonstrativně vyslal vojska k brennerské hranici, čímž odradil Hitlera od přímé intervence a podpořil rakouskou vládu. Německo se navenek od puče distancovalo, ačkoli právě nacistické vedení v Berlíně stálo v pozadí celé akce (u Mnichova se předem formovala tzv. rakouská legie – jednotky rakouských nacistů v exilu, připravené vpadnout do země po úspěšném převratu).

Po zavražděném Dollfussovi převzal úřad kancléře Kurt von Schuschnigg, který vládl od roku 1934 až do března 1938. Schuschnigg pokračoval v autoritativním kurzu – Vlastenecká fronta zůstala jedinou politickou organizací a konkurenční Heimwehr byl časem pohlcen do tohoto režimu. Zároveň se Schuschnigg snažil posílit specifickou rakouskou národní identitu (zdůrazňoval katolické a habsburské tradice) a udržet Rakousko mimo dosah nacistického Německa. Udržení nezávislosti však bylo čím dál obtížnější, jak rostla moc Hitlera.

V Rakousku působila od konce 20. let Nacistická strana Rakouska jako pobočka Hitlerovy NSDAP. Po roce 1933, kdy se Hitler ujal moci v Německu, začali rakouští nacisté rozvracet situaci i doma – organizovali bombové útoky, pouliční násilnosti a propagandistickou kampaň za Anschluss (připojení) Rakouska k Německu. Schuschniggův režim sice po roce 1934 zakázal NSDAP a tvrdě pronásledoval její členy (mnoho jich uvěznil nebo donutil k útěku do Německa), ale myšlenky nacismu pronikaly do části společnosti dál. V pohraničí a v sudetoněmeckých oblastech (např. v Tyrolsku) měla nacistická ideologie značnou odezvu.

Po neúspěšném puči 1934 odešlo mnoho aktivních nacistů do exilu v Německu, kde vytvořili zmíněnou rakouskou legii – paramilitární jednotky čekající na příležitost k invazi. Zároveň v Rakousku dál působily ilegální buňky SA a SS. Ve druhé polovině 30. let, i přes policejní represe, sílilo podzemní nacistické hnutí – odhaduje se, že disponovalo tajně až několika tisíci ozbrojenci (byly formovány čtyři prapory SS). Tito agenti a sympatizanti udržovali kontakt s Berlínem; nacistická vláda v Německu podporovala rakouské druhy finančně i logisticky ve snaze rakouský stát zevnitř oslabit.

Roli spojky mezi Vídní a Berlínem sehrával zvláště Arthur Seyss-Inquart, významný představitel rakouských nacistů. Původně právník a člen DNSAP (rakouské nacistické strany), udržoval tajné kontakty s Göringem a Hitlerovým okolím. Berlín přes něj a další informátory zasvěceně sledoval dění v Rakousku a mohl koordinovat tlak. Cílem bylo znejistit rakouské obyvatelstvo, vyvolat dojem chaosu a tím ospravedlnit případný zásah Německa „k obnovení pořádku“.

Adolf Hitler, sám rodák z Rakouska, považoval připojení Rakouska k Německé říši za jednu z priorit své zahraniční politiky. Po nezdaru nacistického puče v roce 1934 postupoval opatrněji a dočasně změnil taktiku. V červenci 1936 uzavřelo Německo s Rakouskem dohodu o vzájemných vztazích – tzv. červencou úmluvu 1936. V ní se Hitler oficiálně zavázal respektovat nezávislost Rakouska a nezasahovat do jeho vnitřních záležitostí; rakouská vláda na oplátku slíbila částečnou amnestii pro některé pronásledované nacisty a fakticky uznala, že je „německým státem“ (součástí širšího německého národa). Tato dohoda měla zmírnit napětí – Schuschnigg doufal, že si Hitlera udobří. Ve skutečnosti však šlo jen o odklad. Německo využilo amnestie k infiltraci dalšími svými agenty.

Na podzim 1936 se navíc Hitlerovi podařilo politicky izolovat Rakousko změnou aliančních poměrů v Evropě. Italský diktátor Mussolini, dříve ochránce rakouské nezávislosti, navázal s Hitlerem spojenectví (tzv. Osa Berlín–Řím). Po italské agresi v Habeši (1935) a ochladnutí vztahů se západními mocnostmi se Mussolini sbližoval s Německem a v otázce Rakouska změnil stanovisko – již nebyl proti Anschlussu. Hitler si v zákulisí zajistil Mussoliniho tichý souhlas s plánovanou anexí Rakouska. Tím odpadla hrozba italského zásahu, která v roce 1934 Hitlera brzdila.

Koncem roku 1937 Hitler naplno rozhodl, že čas k akci se blíží. 5. listopadu 1937 nastínil svým generálům na tajné poradě (tzv. Hossbachův protokol) plán expanze na východ, přičemž Rakousko a Československo označil za první cíle. Začátkem roku 1938 pak v Německu vyměnil vojenské velení – odvolal konzervativní maršály Blomberga a Fritsche, aby armáda byla plně loajální, a nařídil vypracovat konkrétní invazní plán (krycí název Operace Otto). Zároveň zintenzivnil propagandu vůči Rakousku.

Hitlerův postup kombinoval diplomacii a nátlak. Počítal s využitím vnitřního rozkladu Rakouska a zároveň byl připraven k vojenskému úderu, pokud by to bylo třeba. Spoléhal i na to, že západní mocnosti nezasáhnou – Británie dala najevo, že rakouské otázce nebude bránit, a Francie byla v té době oslabena vnitropolitickou krizí. V únoru 1938 vycítil Hitler vhodný moment vystupňovat tlak přímo na rakouskou vládu.

Následujícího dne, 13. března 1938, rakouská nacistická vláda formálně vyhlásila připojení Rakouska k Německé říši. Seyss-Inquart a jeho ministři podepsali zákon o znovusjednocení Rakouska s říší, který Hitler obratem ratifikoval. Rakousko bylo přejmenováno na „Východní marku“ (Ostmark) a začleněno jako provincie pod správu Berlína. Tím byl anšlus dokonán. O tři dny později přijel Hitler do Vídně, aby svůj triumf stvrdil.

Hitler přijíždí do Vídně a pronáší projev na zaplněném náměstí Heldenplatz (Náměstí hrdinů) 15. března 1938 před odhadem 200 000 nadšených Rakušanů. Nacistická propaganda prezentovala anšlus jako naplnění práva národa na sebeurčení a osobní Hitlerovo zadostiučinění. V dubnu zorganizovali nacisté dodatečně referendum, aby anexi legitimizovali. Hlasování proběhlo 10. dubna 1938 současně v Rakousku i Německu – oficiálně se 99,7 % hlasujících vyslovilo pro připojení. Tyto výsledky však neměly vypovídací hodnotu, neboť referendum bylo manipulované a nedemokratické: probíhalo v atmosféře intenzivní nacistické propagandy a zastrašování odpůrců. Více než 70 000 „nespolehlivých“ Rakušanů (zejména Židů, levice či monarchistů) bylo preventivně uvězněno před hlasováním a asi 200 000 lidí (například Židé) vůbec nedostalo volební právo. I tak ale nelze popřít, že značná část rakouské veřejnosti tehdy Hitlerovo sjednocení vítala – rakouský historik Gerhard Jagschitz uvádí, že v březnu 1938 byly prohitlerovské nálady v většině a Rakousko stálo na pokraji zájmu západních mocností.