Článek
Den, který měl být obyčejný
Ten den nezačal nijak výjimečně. Uvařila jsem si kávu, srovnala hrnky na lince a poslouchala rádio, které jsem měla puštěné jen jako kulisu. Děti přijely na návštěvu, každé z jiného kouta republiky. Byla jsem ráda, že jsou spolu pod jednou střechou, i když jen na pár hodin.
Odešla jsem si pro bundu do ložnice, protože jsem chtěla zajít na krátkou procházku. V tu chvíli jsem zaslechla své jméno, jak zaznělo v jejich rozhovoru. Zastavila jsem se. Nechtěla jsem poslouchat, ale slova se ke mně lepila sama.
Rozhovor, který mě zasáhl
Nemluvili o mně jako o mámě. Mluvili o mně jako o někom, kdo už brzy nebude překážet. Jeden z nich nadhodil byt, druhý chatu, třetí peníze na účtu. Padaly věty o tom, kdo by co prodal a kdo by si to nechal. Někdo si stěžoval, že už teď je to s mojí péčí náročné. Jiný poznamenal, že by bylo dobré vědět, na čem jsou.
Stála jsem tam s kabátem v ruce a měla pocit, že se dívám na cizí lidi. Nezvyšovali hlas, nehádali se. Bylo to klidné, racionální, skoro pracovní. Právě to bolelo nejvíc. Nebyl v tom smutek, nebyla tam obava. Jen plánování.
Vzpomínky, které se mi vrátily
Najednou se mi vybavily roky, kdy jsem všechno podřizovala rodině. Přesčasy, odřeknuté dovolené, peníze odkládané stranou, aby děti měly lepší start. Věci, které jsem nikdy nepočítala, protože mi připadaly samozřejmé. V tu chvíli ale samozřejmé nebyly vůbec.
Uvědomila jsem si, že mě vlastně nikdy nenapadlo řešit, co bude s mým majetkem. Brala jsem jako dané, že všechno připadne dětem. Že to tak má být. Že se to ode mě čeká. Jenže ten rozhovor mi ukázal, že pro ně už dávno nejsem člověk, ale položka v budoucím seznamu.
Rozhodnutí, které přišlo tiše
Nešla jsem s nimi ten den ven. Vrátila jsem se do kuchyně, usmála se a dělala, že je všechno v pořádku. Ještě večer jsem ale otevřela starý šanon s dokumenty. Ne proto, že bych byla vzteklá. Spíš jsem byla nečekaně klidná.
Došlo mi, že mám právo rozhodnout jinak. Ne z pomsty, ale z potřeby mít poslední slovo o věcech, které jsem celý život budovala. Začala jsem přemýšlet o lidech, kteří mi byli poslední roky blíž než vlastní děti. O sousedce, která mi nosí nákup. O kamarádce, která se ptá, jak se cítím, a skutečně čeká na odpověď. O organizaci, které jsem dlouho posílala drobné částky a která pomáhá lidem, co nemají vůbec nic.
Závěť, která není podle očekávání
O pár týdnů později jsem seděla u notáře. Bez dramat, bez slz. Věděla jsem přesně, co chci. Část majetku jsem rozdělila jinak, než by kdokoli čekal. Něco jsem věnovala, něco odkázala lidem mimo rodinu, něco jsem si nechala s jasným pokynem, jak s tím naložit.
