Článek
Když vtipy přerostly přes čáru
Nastoupila jsem do nové firmy plná odhodlání ukázat, co umím. První týdny byly fajn, kolegové přátelští a atmosféra uvolněná. Jeden z kolegů si mě ale začal víc všímat. Zpočátku jsem jeho poznámky brala jako humor. Říkal věci typu, že mu to se mnou v kanceláři lépe utíká, nebo že bychom si měli dát víno po práci. Jenže časem se jeho řeči změnily. Začal komentovat, jak vypadám, co mám na sobě, a naznačoval, že by si se mnou dovedl představit „něco víc“. Snažila jsem se to přejít, jenže jeho chování přitvrzovalo.
Strach z reakcí
Nechtěla jsem dělat scénu. Měla jsem obavy, že když si budu stěžovat, nikdo mi neuvěří, nebo mě označí za přecitlivělou. Jednoho dne mi ale napsal zprávu s návrhem, abych s ním zůstala po pracovní době, prý by mi ukázal, jak si umí „uvolnit stres“. To už bylo moc. Bylo mi fyzicky špatně, když jsem to četla. Představila jsem si, že ho druhý den zase uvidím, jak se na mě usmívá, a bylo mi zle.
Rozhovor se šéfem
Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla za šéfem. Nechtěla jsem, aby to vyznělo jako pomsta, prostě jsem už nechtěla být v situaci, kdy se bojím otevřít počítač a podívat se do zpráv. Šéf mě vyslechl bez přerušování. Ukázala jsem mu pár zpráv, které mi kolega poslal, a viděla jsem, jak se mu mění výraz. Řekl mi, že tohle se u nich netoleruje a že to okamžitě vyřeší.
Rychlý konec
Ještě ten den si kolegu zavolali do kanceláře. Neviděla jsem, co se tam dělo, ale po půl hodině odešel s krabicí svých věcí. Nikdo nic nekomentoval, všichni jen koukali. V kanceláři zavládlo ticho, jaké jsem tam nezažila. Ulevilo se mi, i když jsem cítila zvláštní prázdno. Nešlo o radost z jeho odchodu, spíš o směs úlevy a šoku, že to vzali tak vážně.
Nový klid
Další dny byly zvláštní. Někteří kolegové se mě vyhýbali, jiní se mě potají ptali, jestli je pravda, co se stalo. Bylo mi trapně, ale nelitovala jsem, že jsem to řekla. Věděla jsem, že kdybych mlčela, nic by se nezměnilo. Šéf mi později poděkoval, že jsem se nebála ozvat, protože podobné chování se může dotknout i jiných.
Zpátky k práci
Trvalo mi pár týdnů, než jsem se přestala ohlížet přes rameno a zase se soustředila na práci. Naučilo mě to věřit svému pocitu, když se něco nezdá, a nečekat, až to přeroste do noční můry. Od té doby se dívám na pracovní prostředí jinak. Může to být místo, kde se člověk cítí bezpečně, ale jen pokud se nebojí ozvat, když někdo překročí hranici.
