Článek
Čtenáři vás nejspíše znají ze stránek časopisu Nový prostor. A právě Nový prostor vydal již několik knižních souborů vašich úsměvných fejetonů. Nyní vstupujete na trh pod značkou nakladatelství Motto, které je součástí největšího nakladatelského domu u nás: Albatros Media.
Ano a velmi si toho vážím. Nakladatelství Motto se jako jedno z mála u nás systematicky věnuje literárnímu humoru, své knihy u něj vydávají autoři, které lze považovat za klasiky české humoristické literatury: z žijících je to třeba Halina Pawlowská nebo Ivanka Devátá, z těch, kdo nás již opustili, nakladatelství pečuje o literární odkaz Miroslava Horníčka nebo Miroslava Plzáka. To, že mohu vydat knihu vedle nich, považuji za vyvrcholení kariéry třetiligového hráče.
Třetiligového? To snad ne.
Ale jistěže ano. Vím, kde jsem doposavad hrál. Motal jsem se mezi divizí a třetí ligou. A nyní Albatros Media. To je na naše poměry velkoklub. Něco jako Sparta, Slavia a Plzeň ve fotbalové lize. Taková nabídka nechodí veteránovi, co se dvacet let motá po vesnických hřištích, každý den. Já samozřejmě vím, že mě Sparta nekupuje pro Ligu mistrů, a že ani v domácí soutěži nebudu v základu. Vím, že tam jdu, abych případně vyběhl na posledních pět minut. Za stavu 1:0, kdy se musí za každou cenu rozbít soupeřův poslední nápor, a kdy tam trenér potřebuje poslat někoho, kdo může vzít soupeřova špílmachra případně i přes párky a klidně se vyžlutit, protože ví, že v dalších zápasech je postradatelný, přijde-li trest od disciplinárky. To je jasné. Pro mě je to ale i tak pocta. Aspoň jedinkrát si na ten letenský trávníček vyběhnout. Moct jednou říct: hrál jsem opravdovej mistrák.
A máte na něj?
Mám na těch pět minut. A po nich budu odcházet do kabiny se sípavým dechem a pícháním v boku. Ale i kdyby lidi pískali, pro mě to bude pocta. Oblíknout stejný dres jako Nejedlý, Kvašňák nebo Griga.
Vaše nová kniha se jmenuje Jak být šťastný a sexy. Opravdu čtenáři v knize dostanou takové rady?
Umělá inteligence si tím byla jista už měsíc před vydáním, a aniž by se jen trochu začervenala, dokonce bájila o tom, jaké přesně rady v knize jsou. Bohužel knihu vyplodila inteligence organická, která si není jistá vůbec ničím a při bájení se stále ještě trochu červená, takže nic spásného čtenáři bohužel slíbit nemohu. Krom jediného: že jeho život ta kniha nijak nezmění. Ovšem když se tak dívám na všechny ty spasitele a bezostyšné bájiče kolem nás, řekl bych, že to vlastně není tak málo. Myslím, že přesně takové knihy se budeme muset v záplavě spásy učit hledat. Takové jsou možná naší poslední nadějí na to nebýt spasen.
Vaše kniha se hlásí ke kategorii „humoristická literatura“. Myslíte, že něco takového má ještě smysl? Pro mnohé literární kritiky je to dnes jakási druhořadá záležitost.
Nejen dnes. Pohrdali jí vždy. A ona je všechny ve zdraví přežila. A přestože se to již stokrát stalo, přestože již stokrát přečkala nějaká lehká a veselá knížka jejich škleby a ignoranci, ba vstoupila navzdory jim do pantheonu, žádné poučení stejně nepřichází. A vůbec nejde jen o kritiky. Před jistým časem jsem na jistém rádiu vyslechl diskusi o Magnesii Liteře. A ta paní redaktorka tam osmnáctkrát zopakovala, ať v té Liteře proboha zruší kategorii Humor. Je zvláštní to slyšet v zemi Jaroslava Haška a Zdeňka Jirotky, ale není to překvapivé. Nepochopení, co značí pro kulturu, ba civilizaci, „lehké slovo“, je všeobecné. A v něčem snad i nebezpečné. Ne v tom, že by někdo mohl vykopnout Humor z tej Litery. To humoristika jistě přežije. Zmíněná nebezpečnost je mnohem fatálnější. A záhadnější… Podívejte, kdy byl starý Řím na svém vrcholu?
Za Caesara?
Houbeles. Když měl svého Cicera, přeci. Kdy bylo na vrcholu Britské impérium? Když mělo svého Wildea, Klapku Jeromeho a G. B. Shawa. Když se Amerika prvně nadechla, byl u toho Mark Twain. A když její vliv kulminoval, vyšlo Toolovo Společenství hlupců. Kdy byli nahoře Češi? Když Hašek psal svého Švejka a Čapek Povídky z jedné, ba i druhé kapsy. A pak zase vylítli nahoru, když ze Semaforu pršeli Jonášové a Pupáci. Ano, civilizační rozpuk - povětšinou neuvědomovaný- vždy vyplodí velký humor. Teprve civilizace opravdu vysoká dokáže být skutečně lehká.
A kdo ví, jestli to není obráceně. Třeba je to velký humor, kdo dělá velkou civilizaci.
To už je ovšem mystika. Bylo by krásné říci, že vrcholné „lehké slovo“ bičuje civilizaci k jejím vrcholným výkonům. Že to Twainové dělají silné státy, ne atomovky, burza a HDP. Ale já si na jakoukoli mystiku dávám majzla, a ani mystika humoru mě tak snadno neklofne. Čili trvám obezřetně na své tezi sociologické. Ale ono je úplně jedno, jestli je tu dřív slepice nebo vejce. Důležitá je ta životadárná bílkovina. Zkrátka, jedno vím o společnosti jistě: když prohráváme v humoru, prohráváme i ve všem ostatním.
