Článek
Jakýkoliv popis kapitalismu z úst ortodoxních ekonomů, neoliberálů, libertariánů a tržních fundamentalistů bývá často doslova vodopádem superlativů. Kapitalismus je nejen nejefektivnějším alokátorem zdrojů, největším motorem prosperity a nejsvobodnějším ekonomickým systémem, jaký jsme kdy zažili, ale také nejlepším systémem pro inovace a rozhodně nejspolehlivější cestou k modernizaci prakticky všeho. Ať už se na kapitalismus podíváte z jakéhokoliv úhlu, vždy se jedná o nejúspěšnější ekonomický systém vůbec. Pokud se vám na tom náhodou něco nezdá, pak vězte, že stačí jen vytrvat o něco déle. Kapitalistická nirvána totiž nikdy není příliš daleko. Důkazem budiž tolik slibované německé platy, které česká ekonomika neúspěšně dohání již téměř 40 let a na které podle dostupných odhadů dosáhneme někdy v horizontu 20 až 100 let. Tedy v době, kdy bude jižní Morava pouští a olympijské hry nahradí každoroční boj přeživšího obyvatelstva o konzervu kuřecích odřezků à la Hunger Games. Současná podoba ekonomických vazeb a vztahů mezi Českou republikou a Německem však není náhodná. Podle teorie světového systému jde o klasický příklad hierarchického vztahu mezi jádrem světového systému a jeho semiperiferií. A právě tomu se věnuje několik následujících článků. A začneme od začátku…
Jak víme, kapitalismus nahradil feudalismus nejprve v západní Evropě, odkud se jako údajně kvalitnější ekonomický systém následně rozšířil do zbytku světa. Celý tento proces měl být výsledkem specifického kulturního a racionálního vývoje, založeného na svědomitém a systematickém hospodaření, při němž byl dosažený zisk opakovaně reinvestován. Asketický způsob života, odsuzující požitek z bohatství, vedl tehdejší západoevropany k tvrdé práci a odříkání, ke spořivosti, omezení spotřeby a investování. Tak nám to alespoň líčí německý sociolog a historik Max Weber (1864–1920) ve své knize Protestantská etika a duch kapitalismu. Její výklad vzniku kapitalismu však bohužel nemá se skutečným historickým vývojem událostí mnoho společného.
Začněme v západní Evropě na počátku 13. století. Základy tehdejšího feudálního systému začínají praskat. Zhoršující se životní podmínky prostých lidí, zatížených rostoucími daňovými povinnostmi, církevními desátky a požadavky feudálních pánů, vedou k rostoucí nespokojenosti. Poddaní jsou nuceni k neplacené práci a čelí hlubokým sociálním nerovnostem, brutalitě feudálního systému i všudypřítomné existenční nejistotě. To vše posiluje odpor vůči stávajícímu uspořádání a podněcuje organizované úsilí rolnictva o jeho změnu. Jedním z prvních významných vítězství tohoto úsilí měla být Lesní charta z roku 1217, přelomový dokument, který rolníkům a dalším skupinám obyvatelstva garantoval určitá užívací práva a přístup ke společné půdě, kde mohli využívat přírodní zdroje, pást dobytek a zajišťovat si obživu nezávisle na feudálních pánech. Samozásobitelské hospodaření znamenalo pro poddané významný krok k větší nezávislosti, zároveň však oslabovalo moc elit, které přicházely o část kontroly nad venkovskou prací a přírodními zdroji. Když Evropu v letech 1347 až 1352 zasáhla černá smrt a připravila o život přibližně třetinu obyvatelstva, vyjednávací pozice rolníků dramaticky posílila a mocenská rovnováha se dále posunula v jejich prospěch.
Pro rolnictvo znamenala tato změna mocenské dynamiky jedinečnou historickou příležitost vymanit se z podřízeného postavení. Ve Flandrech (na území dnešní Belgie) a ve Francii vypukala rolnická povstání, která postupně přerostla v rozsáhlé společenské konflikty. V roce 1413 se povstalci zmocnili Paříže a v roce 1450 táhli rolníci na Londýn. Organizovaná povstání napříč Evropou spojoval společný cíl: skoncovat s mocí feudálních pánů. A podle tohoto výkladu se jim to do značné míry podařilo. Rolnická hnutí zasadila feudalismu těžkou ránu a výrazně podkopala jeho základy v západní Evropě. Nevolníci se postupně stali svobodnými rolníky, živícími se z vlastní půdy, s volným přístupem k obecním statkům, k pastvinám pro dobytek, k lesům pro lov zvěře a získávání dřeva a k vodním tokům pro rybolov a zavlažování. Následující „zlatý věk evropského proletariátu“ v letech 1350 až 1500 se vyznačoval místní soběstačností, rovnostářštějším uspořádáním společnosti a rostoucími reálnými mzdami. Nezávislé rolnictvo, které pracovalo pouze v takovém rozsahu, aby pokrylo své potřeby, však znamenalo nižší příjmy feudálních pánů. Dlouhodobá stagnace jejich bohatství a snaha znovu získat moc a nadvládu nad místním obyvatelstvem jsou v některých historických interpretacích popisovány jako krize „chronické dezakumulace“.

Popis: Lov zvěře byl ve středověku výsadou elit. Lesní charta z roku 1217 ale dala rolníkům právo na dřevo, pastvu a část zvěře. Miniatura z Livre de chasse Gastona Phoebuse, konec 14. století.
Za této situace byl návrat k dřívějším podmínkám nevolnictví v západní Evropě prakticky nemyslitelný (ve východní Evropě bylo naopak postupně zavedeno takzvané druhé nevolnictví, ale o tom někdy jindy). Bylo třeba najít novou strategii, jak rolníky opět účinně uvést do závislého postavení. Tak začal proces „oplocování“ (enclosure). Proces oplocení ve skutečnosti znamenal postupnou likvidaci obecních statků. Rolníci byli násilně vyháněni z půdy, o niž po generace pečovali, a přicházeli nejen o přístup k zemědělské půdě, ale také ke zvěři, krmivu, vodě a rybám. Jejich dosavadní užívací práva jim byla odnímána a společně užívaná půda byla zabírána, privatizována a oplocována.

Popis: Rozparcelované pozemky ve venkovské oblasti Yorkshire Dales v severní Anglii.
Rolnická povstání od Británie až po Německo na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát však byla krutě potlačena. Nejvíce obětí si vyžádala německá selská válka v roce 1525, během níž zahynulo přes 100 000 rolníků. S tím, jak byli poddaní z půdy vyháněn, získaly evropské elity během následujících let kontrolu nad obrovským množstvím pozemků a zdrojů, které do té doby obyvatelé společně vlastnili nebo užívali. Bez přístupu k půdě již rolníci nemohli uspokojovat své základní potřeby. Dějiny tak vstoupily do nové éry rozsáhlého zbídačování obyvatelstva a vytváření závislosti na námezdní práci. Právě v této době se v historických textech začalo stále častěji objevovat slovo „chudoba“.
A tak byly položeny základy vzniku kapitalismu. Počáteční akumulace bohatství, kterou Adam Smith označoval jako „předchozí akumulaci“, je proto přesnější nazývat akumulací „původní“ či „prvotní“. Bez přístupu k půdě byla armáda zbídačených rolníků nucena začít prodávat svou pracovní sílu, často za velmi nízkou mzdu, jen aby přežili. Éru relativně nezávislých rolníků vystřídala éra námezdních dělníků. Nevolnictví s feudalismem neskončilo, pouze se transformovalo. Následující staletí až do průmyslové revoluce se pro evropský proletariát, tedy lidi, kteří nemají nic než vlastní pracovní sílu, kterou mohou prodávat, ukázala jako zničující.
Podle ekonomů Henryho Phelpse Browna a Sheily Hopkinsové klesly mezi 16. a 18. stoletím reálné mzdy až o 70 %. Ekonomický antropolog Jason Hickel k tomu uvádí: „Výživa se zhoršovala a hladovění se stalo běžným jevem. V 16. století dopadly na Evropu některé z nejhorších hladomorů v její historii, protože samozásobitelské hospodářství bylo zničeno.“
Proces oplocování se mezitím dále rozšiřoval a postupně získával také legislativní oporu. V Británii dospěl natolik daleko, že do roku 1870 prakticky nezůstala žádná obecní půda. V době průmyslové revoluce se životní podmínky proletariátu dále zhoršovaly. Například v Manchesteru se tehdy uvádí průměrná délka života pouhých 25 let. Ve Francii se na konci 19. století pohybovala mezi 28 a 30 lety a v Německu mezi 25 a 31 lety. Rozsah akumulace bohatství evropských elit v této době mnohonásobně převýšil bohatství feudálních pánů z dob feudalismu. Základem této akumulace tedy nebyl asketický způsob života a snaha o ekonomický rozvoj, ale aplikace brutálního násilí a systematické zbídačování obyvatelstva s cílem nasměrovat bohatství do několika málo rukou na úkor celého zbytku populace.
Autor teorie světového systému, americký sociolog a ekonomický historik Immanuel Wallerstein, označuje období mezi lety 1450 a 1640 jako tzv. dlouhé 16. století. Právě v tomto období se postupně formuje kapitalistické světové hospodářství založené na jednotné dělbě práce, které se dále strukturuje do tří oblastí: jádra (severozápadní Evropa – Anglie, Nizozemí a severní Francie), semiperiferie (Středomoří, jižní Francie a Španělsko) a periferie (východní Evropa, Pobaltí a Amerika).
Jak se ale západní Evropě, regionu relativně chudému na přírodní zdroje, podařilo nashromáždit ohromné bohatství, které jí umožnilo nastartovat bezprecedentní průmyslovou revoluci a postupně se vyšvihnout do pozice globální supervelmoci? Kde se vzaly zdroje, kapitál a moc, které umožnily tento historicky nebývalý vzestup? Odpovědi možná překvapí. Více se dozvíte v následujícím článku.
Zdroje:
- Phelps Brown, Henry, and Sheila V. Hopkins. 2013. A Perspective of Wages and Prices. London: Routledge.
- Hickel, Jason. 2020. Less Is More: How Degrowth Will Save the World. London: William Heinemann.
- Hickel, Jason. 2017. The Divide: A Brief Guide to Global Inequality and Its Solutions. London: William Heinemann.
- Federici, Silvia. 2004. Caliban and the Witch: Women, the Body and Primitive Accumulation. Brooklyn, NY: Autonomedia.



