Článek
Domov, který přestal být můj
Když jsme si s manželem pořizovali dům, představovala jsem si klidné bydlení. Místo, kde budeme spolu odpočívat a vychovávat děti. Jenže manžel se rozhodl, že v domě rozjede své podnikání. Nejprve to znělo rozumně. Říkal, že ušetří na pronájmu kanceláře a že mu to umožní být víc doma. Jenže postupem času jsem začala cítit, že doma vlastně už nejsem.
Neustálý ruch a cizí lidé
Každý den nám do domu proudí různí lidé. Někteří jsou slušní, jiní hluční a bezohlední. Občas si ani nezují boty a chodí mi po chodbě, jako by byli u sebe. Děti se ptají, kdo ti lidé jsou, a já jim nedokážu vysvětlit, proč tatínek zve cizí do našeho obýváku. Připadám si jako host ve vlastním domě.
Když jsem se ozvala
Dlouho jsem mlčela. Doufala jsem, že manžel sám pochopí, že to není v pořádku. Jednoho večera jsem sebrala odvahu a řekla mu, že mi vadí, jak se u nás střídají cizí lidi. Poprosila jsem ho, aby si pronajal malé kancelářské prostory, nebo alespoň vymezil podnikání do jedné místnosti, kam nebudeme mít přístup. Místo pochopení se ale rozzlobil. Začal na mě křičet, že jsem proti němu, že mu házím klacky pod nohy a že mu nerozumím. Nakonec ze sebe vyrazil větu, která mě zlomila: „Když se ti to nelíbí, tak vypadni.“
Pocit zrady
Seděla jsem a nemohla uvěřit, co slyším. Člověk, se kterým jsem chtěla sdílet život, mi řekl, ať odejdu z domu, který jsme si společně vybudovali. Bylo to, jako by mě vymazal ze svého světa. V ten moment jsem si uvědomila, že mu nejde o rodinu ani o mě, ale jen o jeho byznys.
Hledání klidu
Od té doby spím v ložnici sama a dům je pro mě cizí. Když slyším kroky neznámých lidí na chodbě, stáhnu se do svého pokoje. Přemýšlím, jestli je správné zůstávat. Bojím se, že kdybych odešla, děti to poznamená, ale zároveň vím, že když zůstanu, ztratím samu sebe.
