Článek
Nepřemýšlel, jen uklízel
Můj manžel má zvláštní záchvaty pořádku. Když ho popadne chuť na úklid, bere všechno, co považuje za nepotřebné, a rovnou to hází do pytle. Tentokrát se pustil do starého kredence po babičce. Když jsem se ho zeptala, kam zmizel bílý porcelánový hrnek s modrými kvítky, jen mávl rukou a řekl, že ho konečně vyhodil, protože byl prasklý a nehezký. Prý se mu už dlouho nelíbil.
Pozdě na cokoliv
Seběhla jsem k popelnicím, i když jsem věděla, že je to zbytečné. Byly prázdné. Popeláři byli u nás už přede dvěma dny. Stála jsem u nich a měla chuť brečet. Ten hrnek nebyl obyčejný. Byl to porcelán z vídeňské manufaktury, kterou mi kdysi babička popisovala jako slavnou a drahou. Vyprávěla mi, že ho dostala od své sestry, která žila v Rakousku, a že tehdy šlo o velmi vzácnou sérii. Ten hrnek přežil dvě stěhování, pád ze stolu i všechny rodinné hádky. A skončil v popelnici, protože vypadal „ošklivě“.
Víc než jen vzpomínka
Nebyla jsem sentimentální typ, ale tohle mě zlomilo. Nebylo to jen o předmětu, ale o tom, co představoval. Každý škrábanec, každá drobná prasklina měla svůj příběh. Babička v něm míchala kakao, když jsem byla malá, a pokaždé říkala, že to je „náš hrneček pro štěstí“. Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou kvůli němu budu hrabat v popelnicích. A přitom jsem si to docela dobře mohla představit, kdybych věděla, že se ho dotkne.
Když jsem mu to řekla
Večer jsem mu to řekla. Poslouchal mě mlčky, asi mu to bylo trapné. Řekla jsem mu, že ten hrnek měl nejen citovou, ale i skutečnou hodnotu. Že šlo o kus ručně malovaného porcelánu z padesátých let, který má dnes mezi sběrateli cenu několika tisíc korun. On jen zíral. Nevěděl, že něco tak starého může být cenné. Nabídl se, že mi koupí jiný, hezčí, nový. Jenže to není totéž. Staré věci mají v sobě příběhy, které se koupit nedají.
Prázdnota, která zůstala
Od té doby se už do úklidu bez mého souhlasu nepouští. Možná pochopil, že někdy nejsou staré věci překážkou, ale připomínkou. V kredenci mám teď prázdné místo, kam ten hrnek patřil. Nechala jsem ho tam schválně. Každé ráno, když vařím čaj, se na to místo dívám a cítím zvláštní směs vzteku a lítosti. Ne kvůli porcelánu, ale kvůli lehkosti, s jakou se lidé zbavují věcí, které pro ně nic neznamenají, a přitom netuší, co znamenají pro někoho jiného.
Co zůstalo
Čas od času na ten hrnek stále myslím. Ne kvůli penězům, ale proto, že symbolizoval něco, co dnes lidé často nevidí. Hodnotu věcí, které se tváří obyčejně. Můj manžel už si dává pozor, ale ten pocit, že jsem nechala zmizet kus minulosti, ze mě nezmizí nikdy.
