Článek
Rutinní odjezd
Balil si kufr s obvyklým klidem. Pusa na čelo, rychlé objetí a slib, že se ozve hned po příjezdu. Všechno působilo normálně, ale já cítila zvláštní neklid. Možná to byla intuice, možná únava, každopádně jsem ten pocit nedokázala setřást. Když se večer ozval, že dorazil, ulevilo se mi. Mluvili jsme krátce, zněl unaveně, prý měl dlouhou cestu.
Večerní telefonát
Další večer jsem mu chtěla zavolat jen tak. Ležela jsem v posteli, ticho v bytě mi bylo nepříjemné, a tak jsem vzala telefon. Dlouho to nezvedal. Když se konečně ozval, zaslechla jsem v pozadí hlasy. Ženský smích. Vteřinu jsem si říkala, že to bude kolegyně, že jsou třeba na večeři. Ale pak se ozval tlumený hlas, který rozhodně nepatřil muži.
Ticho, které bolelo
Zeptala jsem se, s kým je. Znejistěl. Chvíli bylo ticho, pak se začal vymlouvat, že je v restauraci a že to určitě jen tak zní. Ale pak jsem slyšela, jak někdo zašeptal jeho jméno. Ten tón hlasu se nedal splést. V tu chvíli se mi udělalo špatně. Vypnula jsem hovor, sedla si na postel a snažila se dýchat. Telefon mi spadl z ruky.
Bez spánku
Zbytek noci jsem nespala. Hlavou se mi honilo všechno možné. Vzpomínky, detaily, věty, které dávaly nově jiný smysl. Přemítala jsem, jestli jsem si to celé jen nenamlouvala, jestli jsem nechtěla slyšet něco, co tam nebylo. Ráno jsem mu napsala, že potřebuju vědět pravdu. Odpověď přišla až odpoledne.
Přiznání
Nezdržoval se výmluvami. Napsal, že se to stalo, že to nebylo plánované, že je mu to líto. Prý se s kolegyní znali už delší dobu a „prostě to nějak vyplynulo“. Zírala jsem na tu zprávu a cítila, jak se mi třese celé tělo. Najednou bylo všechno jinak. Ten muž, kterému jsem věřila víc než komukoliv, byl cizí.
Nádech po bouři
Nevím, jak dlouho jsem seděla v obýváku s vypnutým mobilem. Jen jsem vnímala, jak se venku stmívá a v bytě přibývá ticha. Měla jsem pocit, že se mi zastavil čas. V jednu chvíli jsem se šla podívat do ložnice, kde ležela jeho kniha na nočním stolku. Otevřela jsem ji, našla záložku a zavřela ji zpátky. Byla to drobnost, ale pomohla mi uvědomit si, že se musím zvednout a jít dál.
Té noci jsem si poprvé po dlouhé době pustila hudbu. Ne proto, abych zapomněla, ale abych zase slyšela něco jiného než své myšlenky.
