Článek
Začátek, který vypadal normálně
První týdny po jeho odchodu byly fajn. Chodil na procházky, pomáhal kolem domu, občas zajel za kamarády. Když jsem se ho ale zeptala, kolik mu přišlo na důchod, jen mávl rukou a řekl, že „to není moc, asi něco kolem patnácti tisíc“. Bylo mi to trochu divné, čekala jsem víc, ale nechala jsem to být.
Podezření, které se nedalo přejít
Postupně jsem si všimla, že utrácí víc, než by odpovídalo jeho slovům. Kupoval si dražší alkohol, nový rybářský prut, dokonce jednou objednal nový mobil. Přitom když jsem navrhla, že bychom mohli jet na pár dní k moři, řekl, že teď není vhodná doba, protože musíme šetřit. Ten rozpor mi vrtal hlavou, ale pořád jsem si říkala, že přeháním.
Náhoda, která všechno odkryla
Jednoho dne jsem uklízela ve skříni a našla dopis. Byl adresovaný jemu a už otevřený, takže jsem se podívala dovnitř. Stálo tam, že mu byl schválen starobní důchod ve výši 27 840 korun měsíčně. Sedla jsem si a chvíli jen zírala na ten papír. Nebyla jsem v šoku kvůli částce samotné, ale kvůli tomu, že přede mnou lhal.
Konfrontace, která bolela
Večer jsem se ho na to zeptala. Nejdřív mlčel, pak řekl, že si chtěl „něco nechat pro sebe“. Že prý má pocit, že mu celý život všechno někdo počítal, a chtěl mít konečně klid. Ty věty mi zněly v hlavě ještě dlouho. Nedokázala jsem pochopit, jak může po tolika letech společného života tajit něco tak zásadního.
Když praskne ticho
Od té chvíle mezi námi vznikla zeď. Přestala jsem s ním řešit peníze, ani jsem se neptala, co kupuje. On se choval, jako by se nic nestalo, ale v našem domě zůstalo ticho, které se dalo krájet. Spali jsme vedle sebe, ale každý žil ve svém světě.
Pocit, který nejde vrátit
Teď spolu pořád jsme, ale už to není jako dřív. Nemám chuť se svěřovat, ani mu říkat, co cítím. Každý měsíc, když přijde výpis z účtu, se mi to vybaví. Ne kvůli těm penězům, ale kvůli té lži. Měla jsem pocit, že jsme partneři, ale ukázalo se, že jsme jen dva lidé, kteří spolu sdílí dům. A mezi nimi leží papír s částkou 27 840 korun, který všechno změnil.
