Irský rebel, nebo anglický dříč? Peter O'Toole a jeho životní eskapády

Životní příběh jednoho z nejslavnějších herců dvacátého století byl divoký a zmatený. Peter O’Toole jako na houpačce střídal workoholismus s apatií a pozornost vůči ostatním s nebetyčnou arogancí. Existovaly dokonce spory o to, kde se narodil, které sám přiživoval. Tvrdil, že má dva rodné listy. Podle jednoho se měl narodit v univerzitní nemocnici sv. Jakuba v anglickém Leedsu. Druhý měl potvrzovat, že jeho rodištěm byla Connemara, region na západě Irska. Na svět každopádně přišel v roce 1932. S pravděpodobností hraničí s jistotou se dnes jeví jako pravdivá anglická verze původu. O'Toole ale možná miloval Irsko natolik, že chtěl být vnímán spíše jako tamní rodák. Je ale faktem, že když jeho irský otec, Patrick Joseph O’Toole už nemohl sehnat pořádnou práci, přestěhoval se do Anglie do malého řadového domku se suchým záchodem na dvorku v dělnické čtvrti v Leedsu.

Matka Constance pocházela ze Skotska a malému Peterovi ráda četla a vyprávěla příběhy, takže si od dětství vybudoval hluboký vztah ke knihám. Otec se v Leedsu živil jako sázkový bookmaker a rád pil. Jednou postavil syna na římsu krbu a řekl: „Skoč, chlapče. Chytím tě, věř mi.“ Když O’Toole skočil, otec uhnul a kluk se rozplácl na podlaze. „Nikdy nevěř žádnýmu hajzlovi.“ Jindy zas táta na Štědrý den přišel domů přiopilý, se stromečkem a balíčky. Nadšený Peter v pyžamu vběhl do předsíně a ptal se, jestli už je Ježíšek na cestě. Patrick se potichu zasmál, vzal papírový sáček a odešel z místnosti. Ozvala se strašná rána, pauza a pak se znovu objevil Patrick s vážnou zprávou, že Ježíšek se právě zastřelil.

Patrick taky občas špatně spočítal kurzy nebo na sázce tak těžce prohrál, že neměl hotovost na vyplacení výherců. Hned po skončení dostihu pak popadl syna za ruku, a oba se rychle ze závodiště vytratili. Vyrůstat s takhle šíleným otcem nevyhnutelně vedlo k tomu, že O’Toole přistupoval v dospělosti k životu stejně lehkovážně. Podědil však po něm i celoživotně chatrné zdraví. Jako dítě koktal a šišlal, trpěl bolestmi břicha, tuberkulózou a mizerným zrakem. Častá onemocnění totálně nabourala jeho školní docházku. Ačkoli prý uměl číst už ve čtyřech letech, do školy začal pravidelně chodit až v jedenácti, a i potom tam vydržel pouhé dva roky.

Ačkoli Leeds, kde rodina žila neutrpěl za druhé světové války tak těžké škody jako jiná velká města Británie, O’Toole si pamatoval uši drásající ječení sirén a to, jak s rodinou utíkali do sklepa, zatímco venku padaly německé bomby. Jedna z nich dopadla zdánlivě blízko a vybuchla s takovou razancí, že se Patrick instinktivně vrhl na chlapce, aby ho chránil. Ve skutečnosti bomba dopadla téměř dva kilometry daleko. Po náletech nebylo pro děti ničím neobvyklým běhat a hrát si v kráterech, kde hledaly šrapnely a jiné válečné pozůstatky. Když se Peter s kamarády jednou prohrabával rumištěm, narazil na štíhlý kovový předmět. „Kdo to najde, ten to má!“ vykřikl a hrdě nález sebral, že si ho odnese domů. Před obchodem si sedli, aby si odpočinuli. Jeden ze zákazníků se na jejich úlovek podíval, upustil oběd na chodník a zařval: „Ztraťte se, kluci, to je bomba!“ Vzal tu věc s nataženýma rukama, opatrně ji položil doprostřed silnice a s pomocí majitele obchodu ji obložil pytli s pískem. Peter musel jít domů bez trofeje.

Rodiče ho coby římští katolíci svěřili do vzdělávací instituce pod správou jeptišek, což byla zkušenost, kvůli níž se později označoval za křesťana ve výslužbě. Při hodině výtvarné výchovy jednou namaloval zdařilý obrázek koníka. Když se ho jeptiška vlídně zeptala, zda by se na obrázku nedalo ještě něco vylepšit, malý O’Toole zlomyslně přikreslil koni obří plandající péro, ze kterého cákala moč. Šokovaná jeptiška ho začala zuřivě mlátit. Když se stal filmovou hvězdou, v jednom rozhovoru pro Playboy v šedesátých letech ostře zkritizoval svou náboženskou výchovu i katolickou církev jako takovou. Celé týdny mu pak chodily dopisy od kněží a jeptišek plné výčitek. „Byli v šoku. Odepisoval jsem jim, že já jsem v šoku taky. Jak je možné, že čtou takové časopisy?“

V roce 1950 nastoupil na vojnu, kde ho měla čekat služba u britského námořnictva. Dorazil do kasáren v Portsmouthu a po nafasování nepadnoucí uniformy přišel na řadu test inteligence. Dostal sadu dřevěných čudlíků, z nichž některé byly kulaté a jiné hranaté. Úkolem bylo nastrkat kulaté kolíky do správných otvorů. Přímo před zraky vojenského psychiatra a s naprosto kamennou tváří strávil půl hodiny tím, že se pokoušel narvat hranaté kolíky do kulatých děr. K této neuvěřitelné podívané byli přizváni všichni přítomní důstojníci, protože něco takového v kasárnách ještě neviděli. Když už to vzdali a test ukončili, O’Tooleovi se na tváři rozlil široký úsměv. Nakonec se stal radistou, byl ale přesvědčen, že z armády musí vypadnout co nejdříve. Na palubě se mu dělalo každý den zle a neustále zvracel. Palubnímu lékaři namluvil, že trpí dědičným zarůstáním nehtů, což byla samozřejmě naprostá blbost. O’Toole ale doktora ukecal, že pokud by nosil předepsanou obuv pro námořníky, mohl by mít doživotní následky. Stal se tak jediným členem posádky, který směl na břeh vycházet v normálních civilních botách. Později si vymyslel i problémy s páteří, díky čemuž dostal povolení spát na lehátku namísto závěsné sítě. Když dostal za úkol rozšifrovat předpověď počasí, kterou v kódu poslala spojovatelka z pevniny, O’Toole ušetřil hodinu a půl práce tím, že jí jednoduše zavolal a nechal si zprávu přečíst rovnou v angličtině. Někdo však dívku udal, načež ji z armády vyhodili a on skončil v lodní base. Po osmnácti měsících služby ho nakonec propustili jako psychicky nezpůsobilého a Peter to radostně oslavil hozením uniformy Royal Navy do Temže.

V necelých dvaceti pak objížděl Británii a přespával, kde se dalo. Jednoho dne nakráčel bez jakékoli zvláštní přípravy do prestižní Královské akademie dramatických umění a udělal tam takový dojem, že mu její ředitel, Sir Kenneth Barnes nabídl soukromý konkurz. Byl přijat a ocitl se v ročníku plném budoucích hereckých hvězd. „Byla to ta nejpozoruhodnější třída, jakou kdy akademie měla, i když tehdy nám nikdo moc nevěřil. Všichni nás měli za úplný magory.“ On i kamarádi žili v naprosté chudobě. Na začátku padesátých let přežíval na špagetách s rajskou omáčkou. Jelikož byl úplně švorc, střídal jeden zaplivaný podnájem za druhým. Nějaký čas dokonce bydlel na obytné bárce, která se jedné noci během večírku potopila poté, co na palubu nastoupilo příliš mnoho lidí.

Profesionální hereckou kariéru odstartoval v divadle Old Vic v Bristolu. Vrcholem jeho působení zde byl jeho herecký výkon v roli Hamleta. V polovině padesátých let začala v britském divadle i filmu probíhat revoluce, když upjaté předválečné a válečné herce s aristokratickým vystupováním střídala mladá a drzá a generace herců z řad dělnické třídy, která byla ostrá jako břitva, ale držela pospolu. S chutí spolu vymetali hospody a pořádali mejdany kde se dalo. Když začal O’Toole hrát v divadle v Londýně, o necelý rok mladší Michael Caine mu dělal záskok. Pečlivý Caine se v zákulisí vždy utápěl v napětí, zda se výstřední O’Toole vrátí z hospody včas. Několik měsíců strávil tím, že stál v zákulisí v kostýmu, připravený okamžitě nastoupit na scénu, když pokaždé dovnitř bezstarostně na poslední chvíli nakráčel O’Toole. Jednoho večera už opona skutečně pomalu stoupala nahoru, když O’Toole vběhl dovnitř, strhával ze sebe košili a kalhoty a hulákal: „Nechoď tam, Michaele!“ Mezi další Caineovy povinnosti patřilo shánět pití a holky a zjišťovat, kde se děje něco zajímavého.

Jednou v sobotu večer po představení pozval O’Toole Cainea do restaurace, kterou měl rád. Nic se ale nevyvíjelo tak, jak si Caine představoval. Večeře byla to poslední, co si pamatoval, než se za bílého dne probudil v úplně neznámém bytě. „Kolik je?“ zeptal se. „Nezajímej se o to, kolik je hodin, ale co je kurva za den!“ zařval na něj O’Toole. Jejich hostitelky, dvě pochybně vyhlížející holky, jim oznámily, že je pondělí, pět odpoledne. Představení začínalo v osm. Naštěstí byli stále v Londýně a do divadla dorazili za pět minut dvanáct. Inspicient už na ně čekal se zprávou, že v divadle byl majitel oné restaurace a že mají do podniku doživotní zákaz. Caine se zrovna chystal zeptat, co vlastně provedli, když mu O’Toole pošeptal: „Nikdy se neptej, cos udělal. Je lepší to nevědět.“ Po této příhodě si Caine slíbil, že už s O’Toolem pít nikdy nepůjde.

V divadle, kde hráli, byl na konci padesátých let největší hvězdou herec Robert Shaw, později proslavený filmovou rolí lovce žraloků v Čelistech. Jeho šatna měla jako jediná vlastní záchod a O’Toole tak v té své brával zavděk umyvadlem. Jednou večer po představení zrovna stál v šatně a čůral do něj, když vtom za sebou uslyšel hlas, který mu byl odněkud povědomý: „Dobrý den, jmenuji se Katharine Hepburnová.“ O’Toole bez mrknutí oka předstíral, že si myje ruce, a bleskově se nasoukal zpátky do kalhot. Americká hvězda tou dobou v Londýně točila film a při jedné návštěvě divadla ji O’Toole tak zaujal, že ho doporučila filmovému producentovi Samu Spiegelovi. Svým šaškováním na kamerové zkoušce ale Spiegela znechutil a naštval a ten s ním vyrazil dveře. Na drzost mladého herce nikdy nezapomněl a o několik let později málem zhatil šanci získat jeho životní roli, Lawrence z Arábie.

V roce 1959 si vzal o necelý rok mladší velšskou divadelní herečku Siân Phillips. Manželství nakonec vydrželo skoro dvacet let, před O’Toolem ji ale původně varovali jeho přátelé i kolegové. Byla do něj na začátku tak bezhlavě zamilovaná, že vůbec nechápala, proč mají z jejich budoucího sňatku takový strach. Jejich svatba v Dublinu, která spočívala v tahu po hospodách, během něhož cestou přibírali gratulanty, nebyla ani tak obřadem, jako spíš, slovy samotné Siân „prostě jen záminkou k pořádný chlastačce.“ Pro Siân byl každý den s Peterem výzvou a neuvěřitelně vtipným dobrodružstvím. Jednou se přiřítil ve sportovním autě a křičel: „Vezmi si pas, jedeme!“ Měli namířeno do Říma, ale špatně odbočili a skončili v Jugoslávii. Jednou se zčistajasna rozhodl, že přichystá večeři, přestože ho Siân do té doby nikdy nic vařit neviděla. „Umím udělat ten nejlepší francouzský toust na světě“ prohlásil sebejistě. O několik minut později sporák vyšlehl v plamenech. Pokoušeli se oheň uhasit, ale bylo to marné. Oba ze zahrady sledovali, jak jim kuchyň vyhořela do základů. Ostatně to nebylo naposledy, kdy se mu něco podařilo zapálit.

Na přelomu padesátých a šedesátých let začal dostávat první filmové nabídky. Jenže už v těchto raných dobách byly jeho chování a záliba v pití v branži vyhlášené a bůhvíkolik filmových rolí kvůli tomu spláchl do záchodu. Při jedné příležitosti se vydal na schůzku s budoucím producentem bondovek Albertem Broccolim, který zrovna v jednom ze svých filmů potřeboval nahradit předchozího herce, který příliš pil. O’Toole naneštěstí do Broccoliho kanceláře dovrávoral tak nešikovně, že mu z kabátu vypadla lahev whisky. První malou filmovou rolí, v níž byl zmíněn v titulcích tak pro něj byl snímek Únos (Kidnapped) natočený v roce 1959. Hned první natáčecí den zaspal. Hlavního hrdinu Únosu hrál o šestnáct let starší australský herec Peter Finch a oba se rychle spřátelili. Chastačky O’Toolea a Finche byly proslavené, a přestože spolu už další film nenatočili, potkávali se dál. Když Finch po pár letech dorazil do Irska, O’Toole s ním chtěl zajít na skleničku. V hospodě je však odmítli obsloužit, protože už bylo po zavíračce. Oba usoudili, že jediným možným řešením je podnik koupit, takže na místě vypsali šek. Druhého dne ráno si uvědomili co provedli za blbost a spěchali zpátky. Hospodský si naštěstí šek ještě nenechal proplatit. Oba s ním zůstali v kontaktu, a když o několik let později zemřel, vdova je pozvala na pohřeb. Oba klečeli u hrobu a hlučně vzlykali, zatímco rakev pomalu klesala dolů. Když se Finch odvrátil, protože už to nemohl vydržet, O’Toole si všiml, jak se zarazil a zbledl. Byli na špatném obřadu a výčepní se pohřbíval o sto metrů dál.

O poznání větší roli dostal ve filmu The Day They Robbed the Bank of England z roku 1960, který pojednával o irských bojovnících za nezávislost, kteří chtějí uloupené zlaté rezervy z centrální banky využít pro své záměry. Ve stejném roce si ještě zahrál ve filmu The Savage Innocents s Anthonym Quinnem v roli Eskymáka. V jedné scéně museli oba vyrobit sáně, aby unikli z arktické pustiny, jenže scénárista nedokázal vymyslet, jak přesně by to měli udělat. O’Toole tehdy navrhl, aby Quinn jeho postavu zabil, snědl a sáně si vyrobil z jeho kostí a kůže. Režiséra, který si přál šťastný konec to zrovna nenadchlo. Natáčelo se v ateliérech Pinewood a sníh představovaly tuny soli. Dva lední medvědi dovezení z dublinské zoo se navíc tvůrcům nezdáli na jejím pozadí dostatečně bílí, takže je odbarvili peroxidem vodíku, což šelmy přivedlo k zuřivosti.

Dále hrál i v divadle a jeho sláva pomalu rostla. BBC za ním vyslala reportéra, aby s ním natočil profilový rozhovor, ale dotyčný žurnalista se na něj zjevně moc nepřipravil, což herce urazilo. „Takže, co všechno už máte za sebou?“ zeptal se. „Cože?“ hlesl zaskočený O’Toole. „Ukažte, podíváme se,“ pokračoval redaktor a listoval ve svých strohých poznámkách. „Byla tam nějaká ta věc v armádě… No tak, povídejte, co dalšího jste dělal?“ O’Toole už toho měl dost. „No, jednou jsem hrál starou mámu v Kocourovi v botách.“ Tvář reportéra zkysla. „Podívejte, my tenhle rozhovor dělat nemusíme, víte?“ „V tom případě,“ odpověděl O’Toole, „vám navrhuju, abyste šel do prdele.“

Historie kinematografie mohla vypadat úplně jinak, kdyby si producent Sam Spiegel prosadil svou a do role Lawrence z Arábie obsadil Marlona Branda. Režisér David Lean si tím však nebyl jistý, měl obavy z Brandova obřího ega a nechtěl, aby diváci jeho film vnímali jen jako další roli již proslavené americké hvězdy. Protlačoval raději O’Toolea, kterého viděl ve snímku The Day They Robbed the Bank of England. Spiegel, který měl stále na paměti hercovo předvádění se na konkurzu před pár lety považoval jeho divokou pověst za příliš velké riziko pro tak nákladný film. Nakonec se však kamerové zkoušky uskutečnily, a když je Spiegel viděl, musel i on uznat, že pravého Lawrence našli. O’Tooleovi zavolal a novinu mu oznámil: „Chci, abys v tom byl.“ „No sláva,“ reagoval na Spiegela O’Toole. „A je to role s textem?“ Spiegel do telefonu zavrčel: „Nezahrávej si.“ Brando si tak nakonec v témže roce zahrál ve Vzpouře na Bounty (Mutiny on the Bounty), kde ztvárnil lodního důstojníka, který se postaví krutému kapitánovi. Nebyl to špatný film, ale ve srovnání s Leanovým eposem bledne.

Ve filmu hrál po boku Aleca Guinnesse a Anthonyho Quinna. Guinness O’Tooleův talent a šarm sice obdivoval, ale jakmile ho na natáčení viděl pít přes míru, jeho sympatie rychle ochladly. Velkou část scén ale hrál s mladým a tehdy dosud neznámým Omarem Sharifem. Když egyptského herce viděl poprvé, zamumlal: „Omar Sharif? Nikdo na světě se přece nejmenuje Omar Sharif. Ty budeš Fred.“ Oba zůstali přáteli po celý život a během natáčení vyváděli psí kusy. Práce na filmu probíhaly tak, že museli točit deset dní v kuse bez přestávky a pak měli tři nebo čtyři dny volna. „Měli jsme k dispozici soukromé letadlo do Bejrútu a chovali jsme se tam naprosto příšerně!“ vzpomínal O’Toole. „Prostě jsme pili.“ dodával Sharif. „A snažili jsme se moc nespat, abychom neztráceli čas.“ Sharif navíc miloval hazard, takže v kasinu pokaždé prohráli všechny peníze. „Jednou jsme za jedinou noc roztočili asi tak devítiměsíční plat,“ smál se O’Toole.

Lawrence zaměstnal O’Toolea na dva roky. Natáčelo se v několika zemích, kromě Británie i ve Španělsku, Jordánsku a v Maroku. Do Jordánska dorazil s příšernou kocovinou. Okamžitě ho varovali, že je v arabské zemi, a pokud se opije, úřady ho bez milosti vyhostí. První tři měsíce, než se vůbec začalo točit, se učil žít v poušti, aby ve filmu působil co nejautentičtěji. Navštívil dokonce i Betlém, ale tento zážitek ho nechal naprosto chladným. Musel se naučit jezdit na velbloudovi, ale už po první lekci mu z džínů na zadku prosakovala krev. „Tohle je citlivá irská prdel!“ varoval svého instruktora. Když už zvíře konečně ovládl, málem přišel o život během velkolepé scény, v níž Lawrencova arabská armáda útočí na jordánský přístav Akaba. Filmová zbraň nabitá drobnými broky totiž vystřelila příliš brzy, zasáhla ho do oka a dočasně ho oslepila. Ztratil nad velbloudem kontrolu a byl shozen přímo před stovky rozjetých beduínů na koních. Velbloud se naštěstí nad ležícím hercem postavil a začal ho bránit, přesně tak, jak jsou tito tvorové vycvičeni, čímž ho ochránil před vážným zraněním a pravděpodobně mu zachránil život. O’Toole byl letecky transportován do nemocnice, ale hned druhý den seděl na velbloudovi znovu.

Po nějaké době byl lehčí o třináct kilo, utrpěl popáleniny třetího stupně, vymkl si oba kotníky, natrhl si vazy v kyčli i ve stehně, měl vyhozenou ploténku, zlomený palec a dvakrát prodělal otřes mozku. Podmínky byly natolik drsné, že se někteří členové štábu psychicky zhroutili a z natáčení odešli předčasně. V jednu chvíli se někteří dokonce obávali, že i sám O’Toole je připraven učinit to samé. Šlo o kombinaci nehostinného terénu a tlaku, který na všechny vyvíjel tyranský a perfekcionistický režisér Lean. O’Toole prosil Siân, aby za ním přijela a zvedla mu náladu: „Tady člověk musí být trochu blázen, aby si udržel zdravý rozum.“ Po šesti měsících v poušti dostal povolení vrátit se na několik týdnů do Británie, aby si odpočinul. Natáčení v poušti krátce nato skončilo a štáb se přesunul do Španělska. Během tamního pobytu navštívil filmaře a herce producent Spiegel se svou jachtou. Zavolal si O’Toolea do kajuty, kde ho rovnou od plic seřval. Naštvaný herec začal hledat bar, kde by utopil žal, a v jednom z nich narazil na hlavního výtvarníka filmu Johna Boxe, s nímž Spiegel naložil úplně stejně drsně. Po několika lahvích se oba muži rozhodli pro pomstu. Vyšplhali po kotevním řetězu na Spiegelovu loď a ukradli mu všechny jeho nejlepší doutníky.

Když měl Lawrence z Arábie v roce 1962 premiéru, stal se z něj celosvětový megahit a dodnes je oslavován jako jedno ze skutečných mistrovských děl světové kinematografie. O’Tooleův mimořádný výkon z něj udělal hvězdu první velikosti doslova přes noc. Během americké premiéry se však choval skandálně a z kina odešel předčasně, na rozhovory chodil opilý a za vystoupení v televizi požadoval nehorázné sumy. „Stvoříte hvězdu,“ komentoval to tehdy hořce Spiegel, „a stvoříte monstrum.“ O’Toole zase prohlásil: „Jednoho rána jsem se probudil a zjistil, že jsem slavný. Koupil jsem si bílý Rolls-Royce, nasadil černé brýle, oblékl si bílý oblek a projížděl se po Sunset Boulevardu, přičemž jsem všem mával jako královna matka. Nikdo si mě sice kurva nevšímal, ale já si to náramně užil.“ Svůj nejslavnější film však údajně pořádně viděl až s odstupem mnoha let. Poznamenal, že si spoustu scén vůbec nepamatoval. Sledování Lawrence tak pro něj bylo jako objevování úplně nového příběhu.

Lawrence z Arábie se točil na drahý a úžasně detailní 70 mm film Super Panavision 70. V dnešním digitálním rozlišení by odpovídal zhruba 8K až 12K, kterým dnes nedisponují ani běžná digitální kina a multiplexy a ani naprostá většina domácích multimediálních center. Pochopitelně měl 70 mm film jako analogové médium svou zrnitost a strukturu odlišnou od dnešního uhlazeného digitálu, ale na šedesátá léta to bylo impozantní médium, které mělo mnohonásobně větší plochu obrazu než standartní pětatřicítka. Ačkoliv má modernější formát IMAX 70 mm díky horizontálnímu posunu ještě větší plochu políčka, Super Panavision 70 nabízel přirozenější širokoúhlý formát 2.20:1 ideální pro epické krajinné záběry.

V šedesátých letech jeho hvězda dál stoupala, kvůli hektickému pracovnímu tempu ho však jeho dvě první děti, dcery Kate a Patricia téměř nevídaly. Nebyl přítomen u jejich narození a příliš se kolem nich neochomýtal ani potom. „Když se ti to nelíbí, tak mě opusť,“ říkával Siân. Když byla jedna z dcer nemocná, přišel ji navštívit do dětského pokoje. O několik dní později se holčička zeptala: „Mami, nevíš, kdo byl ten pán, co mě přišel navštívit?“ Siân od té doby začala po pokoji rozvěšovat fotografie z O’Tooleových aktuálních filmových nebo divadelních rolí, aby se vyhnula dalším nedorozuměním. Jeho reputace už byla před polovinou šedesátých let tak obrovská, že byl v roce 1963 vybrán, aby reprezentoval novou krev britského herectví v zahajovacím představení Royal National Theatre, Hamletovi, kterého režíroval sám Laurence Olivier. O’Tooleovi se do toho zpočátku vůbec nechtělo. „Ale zkoušeli jste někdy diskutovat s Olivierem?“ přiznal se tisku poté, co na nabídku kývl. „Je to ten nejšarmantnější a nejpřesvědčivější parchant, jaký kdy chodil po této zemi.“

Stres spojený s každodenním hraním hry při dvou představeních za den byl zničující. Pauzu měl jen o nedělích. Přesto vytrvale ponocoval a pil. Před nástupem na scénu do sebe pravidelně lil tři nebo čtyři velká piva, přestože kdysi tvrdil, že při práci nikdy nepije. Jeho pojetí role se u kritiky s velkým pochopením nesetkalo a v zákulisí kolovaly historky o jeho četných výstřelcích. Traduje se, že během jednoho odpoledního představení zapomněl text, musel se ho narychlo šprtat mezi scénami v portále, a když se vrátil na jeviště, zapomněl si sundat brýle, což v publiku vyvolalo tlumený smích. Nicméně jeho hvězdné jméno bylo i tak zárukou stoprocentně vyprodaných sálů.

Pokud šlo o chlast, Peter O’Toole jen zřídkakdy narazil na někoho, kdo by s ním dokázal držet krok. V Richardu Burtonovi však našel sobě rovného. O’Toole v něm okamžitě rozpoznal spřízněnou duši. V roce 1964 spolu natáčeli film Becket, historické drama z dvanáctého století, zaměřené na bouřlivý vztah mezi králem Jindřichem II. a jeho arcibiskupem. Štáb byl upřímně zaskočen, když oba herce viděl prvních deset dní žít výhradně o čaji. Nakonec Burton nadhodil: „Peteře, chlapče můj, myslím, že si zasloužíme jednoho malého loka.“ Následně prochlastali dva dny v kuse a při natáčení scény, v níž král navléká Becketovi prsten a jmenuje ho tak ve zhruba patnácté minutě filmu anglickým kancléřem byli oba úplně na šrot. O’Toole měl s navlékáním prstenu strašlivou práci a ve scéně je nakonec střih. „Bylo to pro něj asi jako snažit se navléknout nit do jehly v boxerských rukavicích“ vzpomínal později s úsměvem Burton.

V den derniéry Hamleta ponocoval Peter O’Toole při pitce až do svítání a pak zběsile pospíchal na letiště. Celé tělo ho ještě bolelo po sérii očkování proti tropickým chorobám, když nastupoval do letadla směr Hongkong, kde měl začít natáčet snímek Lord Jim podle románu Josepha Conrada. Byl to další mamutí epos ve stylu Lawrence z Arábie. Během šesti týdnů, které tam strávil, pojal k Hongkongu upřímnou nenávist. Nazýval ho šikmookým Manchesterem a svou nespokojenost dával hlučně najevo. Když bydlel v jednom tamním noblesním hotelu, šokoval jeho obsluhu tím, že ve dvě ráno osobně dotáhl rikšu i s čínským kuliem do elegantní hlavní haly a pozval ho na panáka. Po Hongkongu se štáb přesunul do Kambodže, kde se měla natočit většina filmu. Exteriéry se točily v džungli a kolem starobylých chrámových ruin Angkor Vat. Brzy všichni trpěli úplavicí, dorážel na ně obří kousavý hmyz a chytili potničky, kvůli kterým bylo jakékoli oblečení nesnesitelné. Při jedné večeři našel O’Toole ve své polévce živého hada. Nejvíc ho však trápily scény na lodi. Varoval režiséra předem: „Byl jsem dva roky u královského námořnictva a mořskou nemocí jsem trpěl každý boží den, co jsme byli na moři.“

Dalším filmem byla kultovní komedie What's New, Pussycat? (Co je nového, kočičko?) z roku 1965. Roli sexem posedlého módního návrháře získal poté, co z projektu odstoupil Warren Beatty, a byl nadšený, že má konečně kolem sebe místo hadů a hmyzu spoustu hezkých hereček jako Capucine, Romy Schneider a Ursulu Andress. „Obvykle jsem ve filmu zamilovaný do Richarda Burtona nebo do velbloudů.“ O plátno se dělil také s komediálními giganty Peterem Sellersem a Woodym Allenem. O rok později znovu točil ve Francii, tentokrát krimikomedii Jak ukrást Venuši (How to Steal a Million) s Audrey Hepburnovou. Jelikož O’Tooleova žena byla v Londýně a manžel Hepburnové doma ve Švýcarsku, okamžitě se vyrojily fámy o románku mezi oběma herci. Ve skutečnosti se mezi nimi nic neudálo, ale stali se z nich stali nerozluční přátelé. Audrey milovala jeho bláznivé kousky, včetně toho, že jí opil přímo na place, což se jí stalo poprvé a naposledy v kariéře. Bylo chladné ráno a scéna vyžadovala, aby projela autem ulicí. O’Toole navrhl panáka brandy na zahnání chladu, jenže z jedné skleničky byly dvě, ze dvou tři, až nakonec, když ji volali na plac, Audrey vyskočila ze svého karavanu, dokymácela se k autu a vjela přímo do pěti obřích obloukových lamp, které zdemolovala.

V roce 1966 si O’Toole zahrál ve filmu Bible režiséra Johna Hustona. Působivé obsazení zahrnovalo také Richarda Harrise jako Kaina, nebo amerického herce George C. Scotta v roli Abraháma. Právě Scott tehdy pálil po herečce Avě Gardner a jejich románek byl plný bouřlivých hádek, které obvykle končily násilím. Jednoho dne na place chtěl opilý Scott Avu udeřit a Hustonovi a dalším šesti členům štábu dalo obrovskou práci, aby ho udrželi. Když se o tom incidentu dozvěděl O’Toole, jen díky Hustonovu zasáhu nerozbil pozdějšímu představiteli generála Pattona hubu. Další cesta vedla za železnou oponu, do Varšavy, kde měl hrát odporného generála Waffen SS a vraha prostitutek Tanze ve filmu Noc generálů (The Night of the Generals), který ho znovu svedl dohromady s Omarem Sharifem, který představoval majora Graua z Abwehru, který má vraždy vyšetřit. Když se dostane Tanzovi na stopu, proběhne nezdařený atentát na Hitlera, Tanz Graua zabije a aby zahladil stopy, označí ho za jednoho ze spiklenců.

V roce 1968 si anglického krále Jindřicha II. zahrál čtyři roky po Becketovi znovu, tentokrát ve filmu Lev v zimě (The Lion in Winter). Eleanor Akvitánskou ztvárnila Katharine Hepburnová. Při natáčení ho komandovala a on ji pokorně poslouchal, což štáb, zvyklý na jeho tyranské a šílené manýry na place, sledoval s úžasem a pobavením. „Je děsivá.“ svěřil se. „Vyslala ji nějaká temná síla, aby mě sekýrovala a trýznila.“ Hepburnovou však slovní přestřelky s O’Toolem, který byl o víc než dvacet let let mladší nesmírně bavily a jejich vztah přerostl v jízlivou, ale laskavou válku. Když jednou nebyl její maskér na place, zaječela na O’Toolea, napřáhla kabelku a flákla ho s ní. O’Toole se za hodinu vrátil a předvedl teatrální nástup, omotaný celý fáčem a o berlích. „Podívej se, cos mi udělala!“ Všichni samozřejmě lehli smíchy a Hepburnová prohlásila: „Biju jen lidi, které miluju.“ Když se točila scéna na jezeře, Katharine byla na lodičce a O’Toole k ní dopádloval na druhém člunu, jenže si skřípl prst mezi boky obou plavidel a jeho špičku si ufikl. V dosahu nebyl žádný doktor, a tak donesl špičku prstu na břeh, hodil ji pro sichr do sklenice s brandy a pak ji nasadil zpátky a zabalil do obkladu. O tři týdny později fáče sundal. Prst tam sice byl a vcelku se i uchytil, ale O’Toole s hrůzou zjistil, že si ho nandal na ránu obráceně.

Už v této době O’Toole dobře věděl, že množství alkoholu, které konzumuje, jeho tělu nijak neprospívá. Někdy vtipkoval, že jediné, co z chlastu má, je kocovina a přísný pohled jeho ženy. Vadil mu však obecný dojem, který vyvolávaly novinové články, totiž že je jen potácející se opilec. „Příliš mnoho lidí ze mě dělá nějakého ožralu,“ stěžoval si, „ale v té fázi, abych pil okenu ještě nejsem. A další věc – u výčepu jsem v životě potkal jen samé slušné lidi.“ S blížící se čtyřicítkou si ale říkal, že je třeba se už trochu uklidnit.

Prvním O’Tooleovým velkým filmem v sedmdesátých letech byla Murphyho válka (Murphy's War) z roku 1971, kde sváděl boj s německou ponorkou. Natáčelo se v náročných podmínkách u řeky Orinoko. Aby unikl filmové šedi, začal prozkoumávat tamní region. Bral si helikoptéru a vyhledával domorodé kmeny. Dokonce přesvědčil pilota, aby přistál na vrcholu obřího vodopádu, kde předtím ještě nikdo nebyl. Později si pronajal malou otevřenou loď, aby se vydal proti proudu řeky, a podařilo se mu dostat o stovky mil dál než filmový štáb.

Na začátku dekády si také zahrál ve dvou filmových adaptacích divadelních her. V první, Pod mléčným lesem (Under Milk Wood) spolu s Richardem Burtonem a Liz Taylorovou. Protože Burton divadelní předlohu miloval a šlo o jeho vysněný projekt, všechny tři hvězdy požadovaly minimální honorář, který jim pouze pokryl náklady. Druhou adaptací byl snímek Vládnoucí třída (The Ruling Class), kde si O’Toole zahrál bláznivého dědice posedlého myšlenkou, že je Ježíš Kristus.

V italsko-americkém filmu Muž jménem La Mancha (L'uomo della Mancha) hrála po jeho boku v roce 1972 Sophia Loren. Šlo o muzikál a O’Toole se do pěveckých čísel odvážně pustil. „Ale zřejmě to bylo tak příšerné, že nakonec museli povolat draze zaplaceného operního pěvce, aby za mě vytáhl ty vysoké tóny.“ Po tomto filmu si dal od natáčení na tři roky pauzu. V roce 1975 byl požádán, aby nahradil Roberta Mitchuma v Růžovém poupěti (Rosebud), nepříliš podařeném filmu o palestinských únoscích. Párkrát také natáčel v Mexiku, kde si koupil nemovitost a prožil románek s místní, o dvacet let mladší ženou, což začalo postupně přivádět ke krachu jeho manželství. Na začátku roku 1975 však Siân potřeboval jako nikdy dříve. Propukly u něj příšerné bolesti břicha, které v mírnější podobě dosud léta ignoroval a byl převezen do nemocnice. Tisk byl přesvědčen, že jde o onemocnění jater v důsledku pití. Testy ale nic neukázaly, a tak padlo rozhodnutí provést diagnostickou operaci. To, co lékaři našli, vyvolalo takový poplach, že okamžitě přistoupili k rozsáhlému zákroku. Odoperovali mu několik metrů střev, po čemž mu zůstala dvaceticentimetrová jizva. Celé roky se zdráhal prozradit, co tehdy chirurgové objevili. Bulvární plátky sice psaly, že mu vyoperovali slinivku, ale to O’Toole popřel.

Jakmile se však z nemoci zotavil, Siân ho definitivně opustila kvůli herci Robinu Sachsovi, který byl o sedmnáct let mladší než ona. Na konci sedmdesátých let se rozvedli, O’Toole ji vyplatil z domu, ale jinak nedostala v podstatě nic. Zanechala po sobě dvě pubertální dcery, a dokonce i svou matku, která žila s O’Toolem dál a které láskyplně přezdíval „stará čarodějnice“. Aby toho nebylo málo, zemřel mu otec a také jeho milovaný pes. Aspoň on sám byl stále naživu, ačkoli stopy po řádění alkoholu už v jeho tváři zůstaly zapsány navždy. Aby mu to bez chlastu lépe utíkalo, žvýkal neustále žvýkačky. „Teď už je aspoň dělají bez cukru, takže vám z nich neshnijou ty vaše posraný zuby.“ V televizním filmu Gentleman samotář (Rogue Male) z roku 1976 si zahrál chlápka, který chce zastřelit Adolfa Hitlera. Natáčení polopornografického Caliguly s Malcolmem McDowellem v hlavní roli si vcelku užil, protože oba sdíleli zálibu v chlastu. O’Toole hrál starého a chorého Tiberia, otce Caliguly. Role byla v podstatě karikaturou jeho samotného. Ani ostatní jeho filmy z konce sedmdesátých let za moc nestály. Svítání Zuluů (Zulu Dawn) z roku 1978 nebylo vysloveně špatné, ale stín původního filmu Zulu ze šedesátých let nepřekročilo.

Někdy v roce 1978 chtěl americký režisér Richard Rush dostat O’Toolea za každou cenu do svého plánovaného akčního filmu V roli kaskadéra (The Stunt Man). Šel na večírek, u kterého věděl, že na něm na herce narazí, nakonec se ale neodvážil se ho na možnost, že by ve snímku mohl hrát zeptat. Ukázalo se ale, že herec, se kterým O’Toole na párty přišel, byl fanouškem jednoho z Rushových filmů Freebie and the Bean. Cestou k autu O’Tooleovi řekl: „Víš, ten chlápek natočil pár vážně zajímavých věcí,“ a zmínil právě tento kus. O’Toole se okamžitě vřítil zpátky dovnitř a vyhrkl na Rushe: „Vy jste režíroval Freebie and the Bean?“ Když Rush přikývl, O’Toole prohlásil: „Z toho filmu jsem úplně hotovej.“ Rush se chopil příležitosti: „Mám pro vás scénář.“ O týden později, po přečtení textu, O’Toole zavolal: „Pokud mě ten film nenecháte natočit, zabiju vás.“ Rushe sice varovali, že herec má pověst potížisty, ukázalo se ale, že pracovat s ním byl naprostý sen. Tento názor sdílel i zbytek štábu a herců. Kaskadér byl dokončen až v roce 1980, ale kritikům se líbil. O’Tooleovu kariéru vzkřísil z mrtvých a vynesl mu šestou nominaci na Oscara.

Po sedmnáctileté pauze se také vrátil na divadelní prkna v roli Macbetha. O’Toole však stoprocentně věřil staré divadelní pověře, že Macbeth přináší souborům, které ho uvádějí smůlu, a odmítal hru nazvat jinak než Harry Lauder. Kdykoli někdo jméno Macbeth jen vyslovil, zběsile pobíhal kolem a klepal na dřevo. V jednu chvíli se dokonce na jevišti schoulil do klubíčka, naříkal a škemral: „Říkejte tomu jméno Harry Lauder, prosím, jinak všichni umřeme.“ Adaptaci nakonec divadelní kritici nemilosrdně rozcupovali a jeho výkon označili za příšerný. O’Toole se chtěl podříznout, ale měl doma jen elektrický strojek. Už třetí večer představení dočasně přerušila nahlášená bomba. Po rychlé prohlídce bylo oznámeno, že šlo o planý poplach a diváci se vrátili do sálu. Těsně před vytažením opony však přišla druhá hrozba. „Nevzali jste mě vážně, co?“ ozval se v telefonu zlověstný hlas. „Vybuchne to o přestávce.“ Představení bylo tedy zrušeno. To však hře na atraktivitě jen přidalo a s lístky se začalo kšeftovat za neuvěřitelné sumy. Nic podobného West End nezažil. Macbeth nakonec kompletně vyprodal celou štaci v Londýně a před zaplněnými sály se hrál i během následného šestiměsíčního turné ve zbytku Anglie.

V americkém nostalgickém filmu Můj oblíbený rok (1982) hrál O’Toole starou filmovou hvězdu, která je dávno za zenitem a ráda pije, ale nakonec se projeví jako skutečný hrdina. Film byl přijat příznivě a on si jeho natáčení užíval. I když už doopravdy pravidelně nepil, několik předchozích dekád permanentního tahu si na něm po padesátce vybralo svou daň. Přesto se ještě v roce 1981 se seznámil s americkou modelkou Karen Somerville, která byla o patnáct let mladší než on a v jeho padesáti letech se stali rodiči syna Lorcana. Jenže když bylo chlapci pouhých deset měsíců, pár se rozešel a následovala tvrdá právní bitva o dítě. Karen získala syna do péče a odstěhovala se s ním zpátky do USA. O’Tooleovi zbylo pouze právo na návštěvy. Během jedné z cest za synem s dítětem prchl. Na své trase do Londýna se nečekaně objevil na Bermudách. Během tamního osmihodinového mezipřistání stihla Karen zalarmovat přátele, aby sehnali právníka, který by mu zabránil odvézt dítě z ostrovů. Policie a úředníci dorazili do hotelu právě ve chvíli, kdy se chystal odjet na letiště, a tak byl nucen Lorcana úřadům vydat. Soudní tahanice o syna pak pokračovaly po většinu osmdesátých let.

V roce 1987 si zahrál v Bertolucciho Posledním císaři (L'ultimo imperatore) roli anglického učitele posledního čínského monarchy, císaře Pchu-i. Šlo o vůbec první celovečerní snímek, který čínská vláda povolila točit uvnitř historického Zakázaného města v Pekingu. V devadesátých letech jsou pak s O’Toolem spojeny hned dvě české stopy. Režisér českého původu Otakar Votoček s ním a Colinem Firthem natočil v roce 1990 v Nizozemsku poněkud bizarní film s prvky fantasy Na křídlech slávy (Wings of Fame), kde se oba hlavní hrdinové ocitají v posmrtném životě. Na konci devadesátých let pak hrál menší roli ve filmu Panství (The Manor), který produkoval Martin Dejdar a byl natočen v angličtině. Panství však nedopadlo slavně a Dejdara zadlužilo na dlouhá léta.

Teprve na začátku 21. století dostal Peter O’Toole v březnu 2003 Oscara. Ne však za filmovou roli, nýbrž čestnou cenu za celoživotní přínos kinematografii. Nadšen ale nebyl, zejména proto, že za svou tehdy už více než čtyřicetiletou kariéru u filmu byl na cenu nominován celkem sedmkrát, ale ani jednou ji nezískal. Úplně stejně smolně na tom byl i Richard Burton, který se však nedočkal ani žádné čestné ceny, protože v této době už byl skoro dvacet let mrtvý. O’Toole nejprve čestnou sošku odmítl. V dopise Akademii ironicky prohlásil, že jelikož je stále naživu a mohl by vyhrát regulérně za svůj výkon v nějakém konkrétním filmu, mohli by na skutečného Oscara počkat, až mu bude třeba osmdesát. Nakonec si to však i díky domluvě přátel rozmyslel, a pro cenu si přišel.

Ve velkofilmu Troja z roku 2004 hrál krále Priama, otce princů Parida a Hektora, které ztvárnili Orlando Bloom a Eric Bana. Byl to film těžké váhy, který stál obrovské peníze a hráli zde také Brad Pitt a Sean Bean. Právě Bean, který sám pocházel z dělnického prostředí, byl velkým fanouškem hvězd staré školy jako Burton, O’Toole, Harris a Reed. Na place to bylo se starým hereckým matadorem celkem fajn, i když představitelka Heleny si jednou postěžovala na jeho pití. Když však O’Toole viděl hotový film, moc velkou radost z něj neměl a na režiséru Wolfgangu Petersenovi nenechal nit suchou. Jeho režijní styl ho nenadchl a v mnoha rozhovorech ho odmítl nazvat jménem. Říkal mu místo toho „that Kraut“, což můžeme volně přeložit jako „ten skopčák“.

V roce 2007 se ocitl v užším výběru na Oscara za nejlepšího herce znovu, a to za svůj výkon ve filmu Venuše. Byla to jeho osmá nominace a jeden by si myslel, že už konečně povolí a dají mu ho, ale bohužel se tak opět nestalo. V dubnu 2011 ještě otiskl své ruce a nohy do betonu před Graumanovým čínským kinem na Hollywood Boulevardu. Hvězdu na chodníku slávy v L.A. ale nemá. V červenci 2012, nedlouho před svými osmdesátými narozeninami, pak oznámil definitivní konec herecké kariéry. „Je načase, abych hodil ručník do ringu a opustil film i jeviště. Srdce pro tuhle věc mě už opustilo a nevrátí se. Můj profesionální herecký život na divadle i na plátně mi přinesl přízeň veřejnosti, citové naplnění i materiální zajištění. Spojil mě s úžasnými lidmi, skvělými společníky, s nimiž jsem sdílel nevyhnutelný úděl všech herců: propadáky i hity. Domnívám se však, že člověk by měl sám rozhodnout, kdy nastal čas jeho práci ukončit. Loučím se tedy s touto profesí bez slz a s hlubokou vděčností.“

V posledních měsících života už žil O’Toole jako naprostý poustevník a s lidmi se vídal jen v doprovodu syna Lorcana. 14. prosince 2013 vydechl naposledy. Na pohřeb dorazily všechny tři děti a v souladu s jeho posledním přáním byl jeho popel rozptýlen na pláži Eyrephort poblíž jeho domu v Clifdenu na západě Irska, kde prožil jedny z nejhezčích chvil svého života. Žádný klasický hrob, kam by mu fanoušci mohli přijít vzdát úctu si nepřál.

Peter O’Toole

(1932-2013)

______________

Publikace:

Sellers, R., Hellraisers: The Life and Inebriated Times of Richard Burton, Richard Harris, Peter O'Toole, and Oliver Reed, 2011.

Sellers, R., Peter O'Toole: The Definitive Biography , 2015.

Webové zdroje:

csfd.cz

imdb.com